„Stát peníze má, ale vyčerpaným pečujícím je neposkytne,“ říká Lucie Ovsenáková

Neformální péče o lidi se zdravotním postižením je v České republice oceňovaná – alespoň tedy na papíře. Existují ceny jako Pečující roku, politici se čas od času v příspěvku na sociálních sítích dojmou nad náročným osudem konkrétní rodiny a v médiích tvrdí, že péče o lidi s postižením je mezi jejich prioritami. Jak je to ale doopravdy? Je péče dostatečně oceněná? A dá se o ní přemýšlet jako o práci?

V prvním dílu speciální podcastové minisérie Ekonomika soucitu mluvíme s Lucií Ovsenákovou, dlouholetou neformální pečující, která prosazuje zavedení komplexní podpory pečujících, a s Radem Banditem, spolupracovníkem redakce a autorem stejnojmenné série textů.

Lucie Ovsenáková sedm let pečovala o svého manžela, který byl odkázán na plicní ventilaci. Péče o člověka na plicní ventilaci znamená nepřetržitý dohled, který musela Ovsenáková zvládnout společně s výchovou tří dětí. „ Nemůžete vlastně ani odejít nakoupit na půl hodinky, odvézt dítě do školy. Najednou se ocitáte v situaci, kdy musíte pokaždé mít někoho, kdo vás vystřídá,“ popisuje v rozhovoru. A na zaplacení odborné pomoci, která by mohla obsluhovat plicní ventilaci, peníze nestačí. „Příspěvek na péči utratíte za nutné vystřídání a pečujícímu nezbyde nic. Péče je cesta do chudoby,“ shrnuje Ovsenáková.   

Rad Bandit v sérii Ekonomika soucitu upozorňuje, že osmdesát procent domácí péče v Česku zajišťují rodiny a jen dvacet procent stát, přesto se do budování institucí dlouhodobě investuje mnohem více peněz než do podpory péče v domácím prostředí. Zatímco pobyt v instituci stát dotuje desítkami tisíc korun měsíčně na osobu navíc nad rámec příspěvku na péči, domácí pečující žádnou finanční podporu nedostávají.

Ovsenáková to dokládá vlastním výpočtem: za sedm let péče o manžela státu ušetřila přibližně sedm milionů korun, aniž by dostala jakoukoliv odměnu či podporu. Pečující, kteří se starají v režimu 24/7, přitom často nemohou mít placenou práci, nemají nárok na cílenou podporu v nezaměstnanosti, nedosáhnou na půjčky a nově zavedená superdávka podle Ovsenákové na jejich situaci rezignuje úplně – podpora vážně nemocných a jejich rodin, které svou situaci nemohou nijak zlepšit, v ní zcela chybí. Mnozí lidé jsou tak nakonec odkázáni na veřejné sbírky, kdy popisují své příběhy a snaží se vzbudit soucit svých spoluobčanů.

Co by měl stát udělat, aby pečující nemuseli spoléhat na veřejné sbírky? Proč státní podpora soukromých institucí nevede k lepší péči? Ptáme se v prvním dílu podcastové minisérie Ekonomika soucitu.

Texty i podcasty ze série Ekonomika soucitu podpořila Nadace Rosy Luxemburgové.

Původní text vyšel na Alarmu 21. srpna 2026 a je z něj se svolením redakce celý převzat: https://denikalarm.cz/2026/08/stat-penize-ma-ale-vycerpanym-pecujicim-je-neposkytne-rika-lucie-ovsenakova/