V Indii je možné vše: Dramatický odlet

Práce na sobě, tedy na své mysli, je skvělá, dokud ten hrad z kostek někdo nerozbije na padrť. 

Pokud v Indii pobýváte více než 180 dní, musíte se pak registrovat na imigračním, FRRO – Foreigners Regional Registration Office. Během tohoto procesu musíte být v zemi přítomni. 

Má registrace proběhla okolo 20. března tohoto roku a dva měsíce se nic nedělo. Do našeho bytu v nejlidnatějším státu Indie Uttarpradéš přišel policejní důstojník na kontrolu, verifikaci, že na dané adrese existuju, teprve 14 dní před odletem. 

Během konverzace jsem mu sděloval, že budu muset odcestovat, protože mi dochází nezbytný zdravotnický materiál, dále nejistá situace ohledně Středního východu, jestli Indie bude v lockdownech nebo ne a také, že proces trvá už dva měsíce a komu mám případně svůj odjezd hlásit. 

Prý to nemusím hlásit nikomu a v pohodě mohu kdykoliv odjet. No, vím po zkušenostech, že to není jenom tak a i lidé na určitých funkcích mnohdy vážně určité věci prostě neví, které byste od nich očekávali, že by vědět měli. Musíte si pak pro jistotu vše ještě ověřovat. 

Napsal jsem ještě tedy prozíravě oficiální dopis s adresou FRRO Dillí a zaslal to tomuto důstojníkovi, který u nás byl a v této fázi procesu byl jako přímý komunikátor.  

Test mysli začal na přepážce u migračního v den odletu, tedy 14. 5. 2026 v 01:00 v noci na zmíněném letišti slavné indické premiérky.  Migrační úředník za přepážkou začal mluvit o té dané registraci, která byla v rozběhu a žádal info o dopisech atd. z FRRO. Podali jsme mu důkaz komunikace s policejním důstojníkem, který byl u nás doma na verifikaci a že jsem zaplať pánbůh uvědoměle napsal ofiko dopis pro FRRO a poslat jej na WhatsApp tomuto oficírovi s důvody, proč musím vycestovat.

V dopise jsem též uváděl, že jsem si vědom, že mají požadavek na setrvání v Indii během registrace. Úředník pak vzal můj pas a telefon, kde byla komunikace s tím policejním důstojníkem a šel pryč. Stresík začal bobtnat.  

Po 15 minutách se vrátil, že nikam nemůžu vycestovat a musím zažádat na FRRO o nějaký papír, Exit Permit (povolení k odletu), abych vycestovat mohl, tedy: Zítra to tam zkuste, prej. 

Krve by se ve mně v ten moment nedořezal. Hoďka a půl do odletu.

Ofiko dopis oficírovi byl na hovno a jeho slova, že v poho můžu odjet, zaznívají v našem obýváku jako smrad minulosti ještě teď v mých uších. 

I na značných pozicích indické správy a systému fakt mnohdy mnoho z nich neví, která bije, a to i na ambasádách, jelikož se mě migrační úředníci na letišti ptali, jak to, že mám entry víza a že je mít přece nemůžu.  

No tohle je přece záležitost indické ambasády v České republice, že mi je dala. 

V ten moment víte, že věci evropské, ať už jsou z jejich vlastních ambasád, mnohdy prostě nemají žádnou váhu na indické půdě, kde se vám pak zdá, že panují úplně jiné zákony.  

V ten moment oznámení, že nikam nevycestuji, má mysl byla někde v koutě v narkóze úplně mimo, uvnitř ale stále naděje, že to nějak musí jít. Nastartoval vnitřní motor někde mezi nasraností a myšlenkou, že to tak prostě nenechám a co s tím lze dělat. 

Vezměte mě k nadřízenému, říkám. Ano, jdeme. Prodíráme se asi 30 metrů skrze fronty lidí čekající u různých přepážek na migrační spásné razítko, které se stalo v ten moment mým snem, k migračnímu velitelství.

Dorazili jsme k naleštěnému zábradlí o které jsou opření tři úředníci s kamennými tvářemi, kteří vypadali, že si rádi namažou na chleba bílého kolonialistu. S typickým indickým klidem mi oznamují, že nic nelze dělat.  

Téměř bez energie říkám přítelkyni, že vyzkoušíme pomoc nejbližších a případně ambasádu. 

Během mých telefonních hovorů Indové nechápali, o co se snažím, a co to, že nerozumím jasnému sdělení „ Ven z letiště je to tímto směrem a další prosím“. Takhle to neřekli, ale drama to bylo. 

Během tohoto euforického procesu navíc ještě zaznělo od úředníka prohlášení, že nám odbavené zavazadla vrátí a vydají na cestě ven z letiště. To vám v těch tikajících minutách před odletem vůbec na pozitivitě nepřidá.

Doprovázeli nás už pryč z perimetru migračního velitelství, když slečně z Lufthansy, která s námi šla, říkám radu od nejbližšího, že: „Dyť já můžu jet domů, mě tu nemůžou zadržovat přece.“ Ona na to, jestli chci opět zavolat jednoho z těch bossů na migračním.

Jasně, že jo. Borec přišel a opakuji mu to samé, že mě nemůžou přece držet. 

Mám multiple víza a můžu odjet a přijet, jak chci. To můžete, říká, ale do 180 dní pobytu, pak už je to jiná záležitost. 

Navíc, „díky“ indické ambasádě v České republice mám víza, které bych mít neměl a to kompletně mění situaci, jako bych byl nějaký případ úplně mimo tabulky.

Hned mě napadne mu říct, že je to krizovka a dochází mi katetry na vyprázdnění močového měchýře, na kterých závisí můj život – a jeden přítelkyně na můj pokyn z báglu vytahuje a ukazuje mu ho. K tomu mu ukazuji v angličtině napsaný dopis s razítkem od mé české obvod.doktorky, který jsem jí, asi z prozřetelnosti, napsal – tam je napsáno, co jasně potřebuji a sdělení, že „bez katetrů je po mně“. 

Po nekonečných situacích a lekcích v Indii už bývám detailně prozíravý (tato nová situace říkala, že ne a život umí překvapit). Boss z migračního na to, že nechce, abych si myslel, že je můj „enemy“ a říká, že něco zkusí, ale neslibuje.

Rozjíždí se nové kolečko telefonátů z jeho mobilu a mizí někam s dopisem od mé doktorky a mým pasem. Čas běží a do toho stresu informace, že začal boarding. Jako vozíčkář chodím vždy u boardingu první. Teď je všechno jinak.

Mezitím jsem mluvil s jedním pánem z naší české ambasády z Díllí a ten říkal, že konzulka říkala, že se nemůžou vměšovat do vnitřních záležitostí úřadů Indie... V tom jsem ho utnul, že mi běží čas a asi to dám sám, jelikož jsem mezitím, než mi volal, už řešil věci výše uvedené, jak mi pud sebezáchovy kázal. 

Naše ambasáda nemohla v tu chvíli zkrátka nic dělat, byly 2 hodiny v noci – a než se prostě ten byrokratický kolos dá do pohybu, člověk si to musí mnohdy řešit sám jak dokáže.

Po pár minutách migrační boss příjde a ptá se, jestli jsme ochotni zaplatit pokutu 20 000 rupek, asi 4 500 Kč.

To jsem vnímal jako záblesk světla na konci tunelu. Dávám mu svou kartu, kterou jsme většinou léta nechávali dceři přítelkyně v naší absenci kvůli potřebným výběrům. Poprvé po létech jsem tedy kartu vzal s sebou. Náhoda. 

Poprvé jsem před dvěma týdny na ní nastavil limit větších plateb na netu atd. Náhoda. 

Kartu jsem vzal, protože jsem vůbec poprvé našel platební bránu podobnou jako Revolut, má název Wise, která z mé karty raz dva pošle na indícký účet skrze jejich platebná systém peníze – a výběry tedy nejsou potřeba, jelikož dnes se v Indii podobbně jako v Číně platí mobilem. Náhoda. 

Na letišti kupodivu lze platit jen skrz kartu nebo hotovost. Skrz jejich indický UPI platební systém tam platit nelze, člověk pak nechápe nic už a Indie vás, vaše myšlení a ego ve své nepředvídatelnosti a nekonečnosti překvapivých možností, svlékne takzvaně úplně do naha. Po delším žití v Indii následuje buď šílenství a odjezd ze země, nebo definitivně osvícení a smrt ega.

Přinesli pak fakturu s pokutou a papír s vysvětlením mého případu. Definovali to jako takzvaný overstay v době trvání 58 dnů, že jsem „ilegálně bez registrace“ pobýval 58 dní na území Indie. 

Svojí chybu samozřejmě nepřiznají, že tam mnohdy neví levá ruka, co dělá pravá. Definice jinak říká, že: Překročení povolené délky pobytu (tzv. overstay) v Indii je považováno za závažné porušení imigračních zákonů, ze kterého vyplývá zákaz odletu: Bezprostředně na letišti odletět nelze. Je nutné nejprve podat online žádost na portálu e-FRRO, zaplatit sankce a získat oficiální povolení k odchodu ze země (Exit Permit).

Zbývá 35 minut do odletu. Přináši nám formulář, fofrem vyplňujeme, podpis nevím už čeho a sprint k diplomatické přepážce, následně k rámům a rentgenu vozíku. Všude mi vychází maximálné vstříc, ale všude se diví mým čtyřem „cancel“ razítkům na letence. Přidáváme doprovodný papír z migračního, kde se píše asi něco ve stylu, „nechte toho exota vycestovat, všude VIP entry“. 

Vojáci mě hážou na letištní sedačku a vozík vezou do rentgenu. Vše OK a sprintujeme k gejtu. Letadlo čeká na bílej ksicht a jeho indickou andělskou přítelkyni. 

Čtyři borci mě drží všude možně a hážou na malý vozík u vstupu do letadla, se kterým se pak v uličce blížíme k mému místu, kde nacházíme rozvaleného Inda, který věřil, že má volná 3 místa pro sebe. Kazím mu radost a jako husita po vyhrané bitvě dosedám do sedadla s pocitem, který nemá popis. 

Pláč nebo radost, hrdost v dokázání nemožného, lásku v dobré indické srdce a tendenci mi pomoct navzdory jejich byrokratické nemotornosti s dlouhotrvajícím procesem a mým případem vozíčkáře, který občas nezapadá do tabulek běžné legislativy v takových případech. 

Vděčnost a pokora za boží a moudrou prozřetelnost, která v propojené návaznosti několika „náhod“ umožnila, že letím domů, jak bylo plánováno.

Když letadlo rolovalo ke vzletu, přítelkyně říká, jestli to nebylo znamení, že jsme neměli odletět a že letadlo spadne. Opět další myšlenková výzva, které jsme se zasmáli a typicky s indickým přístupem si řekli, že to prostě bude napsáno tak, jak má. 

Občas se to tak v životě povede.

Jsem doma.

Autor: Zdeněk Čtvrtníček