1Bezbariérovost není luxus, ale normální svět. Proč to v ČR nejde?
Do Londýna jsem nejel za zážitkem. Jel jsem tam něco zařídit. Praktická cesta bez velkých očekávání. Až na místě mi došlo, že jsem se ocitl v něčem, co u nás pořád vydáváme za nadstandard – a přitom je to jen normální, funkční svět.
Místo systému máme improvizaci. Místo jistoty máme hazard. Místo důstojnosti máme každodenní test: zvládneš to, nebo ne?
Byl jsem tam s partnerkou. A poprvé jsme nemuseli celý den přemýšlet, jak se vlastně dostaneme z bodu A do bodu B. Ne proto, že bychom měli štěstí, ne proto, že bychom narazili na výjimečně ochotné lidi. Ale proto, že ten systém s námi od začátku počítá. Nejsme výjimka, nejsme komplikace, nejsme „případ“. Jsme prostě součást provozu.
V Londýně není bezbariérovost gesto dobré vůle. Není to charita, není to bonus. Je to infrastruktura. Stejně samozřejmá jako koleje, silnice nebo semafory. A ten rozdíl je propastný.
V metru nestojíte před eskalátorem a nepřemýšlíte, jestli to „nějak půjde“. Nestojíte tam vůbec. U vstupu jsou asistenti – viditelní, dostupní, klidní, kompetentní. Přijdou, zeptají se, kam jedete, domluví trasu, zavolají kolegům do cílové stanice. Když přijede vlak, přistaví rampu mezi nástupiště a vagón. Bez rozpaků, bez zbytečných slov, bez pocitu, že obtěžujete. Je to rutina. Tak jako u nás kontrola jízdenek.
A když něco nefunguje, většinou to víte dřív, než tam vůbec dorazíte. Systém vás navede jinam, nabídne variantu, přesměruje vás. Nenechá vás dojet na místo, kde skončíte před schody a začnete improvizovat. Nepočítá s tím, že si „nějak poradíte“. Počítá s tím, že byste si poradit neměli muset.
Autobusy? Každý má automatickou rampu. Řidič ji vyklopí, lidé uhnou, nastoupíte, jede se dál. Bez zdržení, bez nervozity, bez teatrálních gest. Nikdo neodfukuje, nikdo nekomentuje. Protože to není výjimečná situace. Je to běžný provoz.
A postupně si začnete všímat něčeho hlubšího než jednotlivých opatření: kontinuity. Nájezdy na sebe navazují. Výtahy nejsou schované bokem „pro invalidy“, ale jsou součástí hlavního pohybu. Neodvádějí vás stranou, neoddělují vás. Jste součástí proudu.
I historické budovy se nechovají jako pevnosti, které je potřeba bránit před lidmi. Mají výsuvné schody, mobilní rampy, nenápadná řešení. Ne vždy dokonalá, ale funkční. Někdo si dal práci s tím, aby se hledala cesta, ne důvod, proč to nejde. Autenticita se tu nechrání za cenu vyloučení.
Podél South Bank jsme se mohli pohybovat bez strategie přežití. To je možná ten největší rozdíl. Nepřepočítáváte každý metr. Neplánujete každý obrat. Neřešíte obrubníky jako překážkovou dráhu. Můžete se zastavit, změnit směr, jen tak jít. Být spolu, ne permanentně ve střehu. Ta energie, kterou doma neustále vydáváte na logistiku existence, se najednou uvolní – a zůstane prostor na obyčejný život.
V Tate Modern to pokračuje. Prostor, který počítá s tím, že lidé potřebují sedět, vracet se, zdržet se. Kultura, která není podmíněná fyzickou výdrží. A pak Canada House a výstava Art and Disability. Ne jako oddělený „speciální program“, ale jako přirozená součást kulturního života. V tu chvíli je zřejmé, že nejde jen o technická řešení. Jde o to, jestli společnost bere zranitelnost jako legitimní zkušenost – nebo jako nepohodlí, které je lepší schovat. A pak se vrátíte domů.
Věčné výmluvy
V Česku se pořád dokola vymlouváme na složitost, na peníze, na historickou hodnotu. Jako by každá úprava byla automaticky problém. Jako by přístup byl něco navíc, co se musí složitě obhajovat. A přitom existuje konkrétní mechanismus, který tuhle paralýzu dlouhodobě udržuje: památková ochrana v její současné podobě.
Z myšlenky ochrany kulturního dědictví se stala brzda, která v praxi legitimizuje vylučování. Každá rampa je „zásah“. Každý výtah „ohrožení autenticity“. Každá úprava „kompromis“. Výsledek je jednoduchý: veřejný prostor, do kterého část lidí prostě nemá přístup. Ne proto, že by to technicky nešlo. Ale protože jsme se rozhodli, že schod má vyšší hodnotu než člověk.
Kontrast s Londýnem je v tomhle ohledu neúprosný. Tam se historické prostředí chrání také. Ale ne za cenu toho, že někoho necháte stát venku. Hledají se řešení. Dočasná, chytrá, někdy téměř neviditelná. Ale hledají se. Protože výchozí premisa je jiná: přístup není volitelný.
U nás je výchozí nastavení opačné. Přístup je něco, co musí projít sítem výjimek, argumentů a povolení. Něco, co se musí zasloužit. A tak místo systému máme improvizaci. Místo jistoty máme hazard. Místo důstojnosti máme každodenní test: zvládneš to, nebo ne?
Nejhorší na tom je, že jsme si na to zvykli. Že jsme přijali, že to tak prostě je. Že energie, kterou lidé na vozíku – a s nimi jejich blízcí – každý den vydávají jen na to, aby se mohli pohybovat, je normální. To tiché vyčerpání z neustálého plánování, ověřování, obcházení. Ten pocit, že jste vždycky trochu navíc.
Do Londýna jsem nejel za zážitkem. Jel jsem se podívat, jak vypadá společnost, která se rozhodla, že lidi nebude lámat podle prostředí – ale prostředí přizpůsobí lidem. A to není luxus. To je minimum.
Autor (Rad Bandit) je sociální pracovník.
Původní text vyšel na Alarmu 13. dubna 2026 a je z něj se svolením redakce celý převzat: https://denikalarm.cz/2026/04/bezbarierovost-neni-luxus-ale-normalni-svet-proc-to-v-cr-nejde/
Diskuse
Vidím to trochu jinak než autor článku. Ani Londýn podle mě není tak dokonalý, jak je zde popisován, zatímco Praha mi připadá docela zlatá. Rozhodně ji nevidím v tak černých barvách, jak z článku vyplývá.
Dovolím si to trochu rozvést. Nechci Londýn nijak shazovat, to vůbec ne. Ani tam ale není metro kompletně bezbariérové. Pokud si dobře vzpomínám, když jsem si v tamní aplikaci zapnul filtr pro vozíčkáře, několik stanic metra zmizelo. Na lince, kterou jsem potřeboval použít cestou na geocachingový megaevent, byly dokonce tři takové zastávky za sebou. Nakonec jsem jel jinou linkou a dva kilometry absolvoval po vlastní ose. A ano, je pravda, že na stanicích pobíhali zaměstnanci ochotní pomoci, před kterými jsem se časem naučil úspěšně „utíkat“ – nemám rád, když někdo vnucuje pomoc.
Mám pocit, že autor v Londýně narazil na takovou přirozenou bezbariérovost. Jenže tím, že jsem po úrazu začal nejprve cestovat vlakem do Prahy a postupně i do dalších měst, ale zároveň se kvůli geocachingu pravidelně vydával do lesů, parků a různých terénů, ale ne do hospod obchodů a kaváren, tak jsem si podobných věcí třeba ani ve Vídni moc nevšímal.
Teprve v Chicagu mě taková přirozená bezbariérovost doslova praštila do očí. Přijel stařičký autobus, s rachotem se vysunula plošina a já plynule najel do vyhrazeného prostoru. Na každé stanici omšelé nadzemky fungoval výtah, často pamatující lepší časy. A najednou jsem si začal uvědomovat, že téměř každý obchod, trafika nebo provozovna je pro mě dostupná. Ne jako u nás, kde má stále mnoho podniků alespoň jeden schod.
Když jsem se o svůj první dojem podělil s tetou, vysvětlila mi, že bezbariérovost mají ve stavebních předpisech zakotvenou už od druhé světové války.
A tím se dostáváme k jádru věci. To, co se u nás buduje posledních třicet let, funguje v některých západních zemích už sedm či osm desetiletí. Mají zkrátka obrovský náskok, a ten je samozřejmě znát.
Právě autorovo kritické hodnocení mě přimělo se vyjádřit. Jsem přesvědčený, že se u nás na vozíku žije dobře. Hanět poměry u nás mi proto připadá poněkud nespravedlivé. Za keškami cestuji celoročně, často veřejnou dopravou, napříč Prahou i celou republikou. A mohu říct, že za dvanáct let na vozíku se ve veřejném prostoru změnilo k lepšímu opravdu mnoho věcí.
Ano, pražské metro má stále svá bolavá místa, zejména některé přestupní uzly. Ale i tam je vidět pokrok, viz výtahy na Můstku, přibývají další bezbariérové stanice, u nižších nástupišť vznikly nájezdy pro vozíčkáře a funkčnost výtahů či dalších prvků si dnes mohu dopředu ověřit v aplikaci.
MHD ve všech větších městech je bezbariérové, anebo zkušenost z našeho Plzeňského kraje. Někdy kolem roku 2017 se mi stalo, že jsem zůstal uvězněný na zastávce ve Šťáhlavech. Místo Regionovy přijel náhradní motorový vůz a já si musel shánět pomoc, kdo mě dopraví domů. Dnes jsou všechny krajské vlaky nízkopodlažní a totéž platí i pro autobusy.
A podobné to je i v jiných krajích. Třeba taková Lhotka u Hostomic, obec, která slušně řečeno není dopravní centrum. Potřeboval jsem se tam dostat a projít si sérii keší směrem k vlaku. Ještě před dvěma lety to podle jízdních řádů nebylo možné. V květnu mi to nadvakrát klaplo.
A přidám úplně čerstvý příklad. Minulé úterý jsem jel nízkopodlažním vlakem do Sokolova a odtud po cyklostezce do Karlových Varů. Zpátky do Plzně jsme se chtěli vrátit autobusem. Protože bylo vedro a kamarád se uvařil, zkusili jsme spoj z Lokte, který v IDOSu vůbec nebyl označený jako bezbariérový. Přijel autobus, byl nízkopodlažní a bez jakýchkoli problémů jsem nastoupil.
Česká realita není ani zdaleka tak špatná, jak článek naznačuje. Máme stále co zlepšovat, o tom není sporu. Jenže když člověk sleduje vývoj v delším časovém horizontu, je vidět, že se situace posouvá správným směrem a často rychleji, než si sami připouštíme. Jde jen o to chtít koukat pozitivně.
