Bezbariérovost není luxus, ale normální svět. Proč to v ČR nejde?

Do Londýna jsem nejel za zážitkem. Jel jsem tam něco zařídit. Praktická cesta bez velkých očekávání. Až na místě mi došlo, že jsem se ocitl v něčem, co u nás pořád vydáváme za nadstandard – a přitom je to jen normální, funkční svět.

Místo systému máme improvizaci. Místo jistoty máme hazard. Místo důstojnosti máme každodenní test: zvládneš to, nebo ne?

Byl jsem tam s partnerkou. A poprvé jsme nemuseli celý den přemýšlet, jak se vlastně dostaneme z bodu A do bodu B. Ne proto, že bychom měli štěstí, ne proto, že bychom narazili na výjimečně ochotné lidi. Ale proto, že ten systém s námi od začátku počítá. Nejsme výjimka, nejsme komplikace, nejsme „případ“. Jsme prostě součást provozu.

V Londýně není bezbariérovost gesto dobré vůle. Není to charita, není to bonus. Je to infrastruktura. Stejně samozřejmá jako koleje, silnice nebo semafory. A ten rozdíl je propastný.

V metru nestojíte před eskalátorem a nepřemýšlíte, jestli to „nějak půjde“. Nestojíte tam vůbec. U vstupu jsou asistenti – viditelní, dostupní, klidní, kompetentní. Přijdou, zeptají se, kam jedete, domluví trasu, zavolají kolegům do cílové stanice. Když přijede vlak, přistaví rampu mezi nástupiště a vagón. Bez rozpaků, bez zbytečných slov, bez pocitu, že obtěžujete. Je to rutina. Tak jako u nás kontrola jízdenek.

A když něco nefunguje, většinou to víte dřív, než tam vůbec dorazíte. Systém vás navede jinam, nabídne variantu, přesměruje vás. Nenechá vás dojet na místo, kde skončíte před schody a začnete improvizovat. Nepočítá s tím, že si „nějak poradíte“. Počítá s tím, že byste si poradit neměli muset.

Autobusy? Každý má automatickou rampu. Řidič ji vyklopí, lidé uhnou, nastoupíte, jede se dál. Bez zdržení, bez nervozity, bez teatrálních gest. Nikdo neodfukuje, nikdo nekomentuje. Protože to není výjimečná situace. Je to běžný provoz.
A postupně si začnete všímat něčeho hlubšího než jednotlivých opatření: kontinuity. Nájezdy na sebe navazují. Výtahy nejsou schované bokem „pro invalidy“, ale jsou součástí hlavního pohybu. Neodvádějí vás stranou, neoddělují vás. Jste součástí proudu.

I historické budovy se nechovají jako pevnosti, které je potřeba bránit před lidmi. Mají výsuvné schody, mobilní rampy, nenápadná řešení. Ne vždy dokonalá, ale funkční. Někdo si dal práci s tím, aby se hledala cesta, ne důvod, proč to nejde. Autenticita se tu nechrání za cenu vyloučení.

Podél South Bank jsme se mohli pohybovat bez strategie přežití. To je možná ten největší rozdíl. Nepřepočítáváte každý metr. Neplánujete každý obrat. Neřešíte obrubníky jako překážkovou dráhu. Můžete se zastavit, změnit směr, jen tak jít. Být spolu, ne permanentně ve střehu. Ta energie, kterou doma neustále vydáváte na logistiku existence, se najednou uvolní – a zůstane prostor na obyčejný život.

V Tate Modern to pokračuje. Prostor, který počítá s tím, že lidé potřebují sedět, vracet se, zdržet se. Kultura, která není podmíněná fyzickou výdrží. A pak Canada House a výstava Art and Disability. Ne jako oddělený „speciální program“, ale jako přirozená součást kulturního života. V tu chvíli je zřejmé, že nejde jen o technická řešení. Jde o to, jestli společnost bere zranitelnost jako legitimní zkušenost – nebo jako nepohodlí, které je lepší schovat. A pak se vrátíte domů.

Věčné výmluvy

V Česku se pořád dokola vymlouváme na složitost, na peníze, na historickou hodnotu. Jako by každá úprava byla automaticky problém. Jako by přístup byl něco navíc, co se musí složitě obhajovat. A přitom existuje konkrétní mechanismus, který tuhle paralýzu dlouhodobě udržuje: památková ochrana v její současné podobě.

Z myšlenky ochrany kulturního dědictví se stala brzda, která v praxi legitimizuje vylučování. Každá rampa je „zásah“. Každý výtah „ohrožení autenticity“. Každá úprava „kompromis“. Výsledek je jednoduchý: veřejný prostor, do kterého část lidí prostě nemá přístup. Ne proto, že by to technicky nešlo. Ale protože jsme se rozhodli, že schod má vyšší hodnotu než člověk.
Kontrast s Londýnem je v tomhle ohledu neúprosný. Tam se historické prostředí chrání také. Ale ne za cenu toho, že někoho necháte stát venku. Hledají se řešení. Dočasná, chytrá, někdy téměř neviditelná. Ale hledají se. Protože výchozí premisa je jiná: přístup není volitelný.

U nás je výchozí nastavení opačné. Přístup je něco, co musí projít sítem výjimek, argumentů a povolení. Něco, co se musí zasloužit. A tak místo systému máme improvizaci. Místo jistoty máme hazard. Místo důstojnosti máme každodenní test: zvládneš to, nebo ne?

Nejhorší na tom je, že jsme si na to zvykli. Že jsme přijali, že to tak prostě je. Že energie, kterou lidé na vozíku – a s nimi jejich blízcí – každý den vydávají jen na to, aby se mohli pohybovat, je normální. To tiché vyčerpání z neustálého plánování, ověřování, obcházení. Ten pocit, že jste vždycky trochu navíc.

Do Londýna jsem nejel za zážitkem. Jel jsem se podívat, jak vypadá společnost, která se rozhodla, že lidi nebude lámat podle prostředí – ale prostředí přizpůsobí lidem. A to není luxus. To je minimum.

Autor (Rad Bandit) je sociální pracovník.

Původní text vyšel na Alarmu 13. dubna 2025 a je z něj se svolením redakce celý převzat: https://denikalarm.cz/2026/04/bezbarierovost-neni-luxus-ale-normalni-svet-proc-to-v-cr-nejde/