“Po úraze SKONČIL na vozíku.” Neskončil! Život jde dál.
Tuhle větu slyšíme v reportážích, u rodinného stolu i v chodbách čekáren. Zní soucitně a popisně, skoro nevinně. Jenže jazyk nevinný nebývá. Stačí si projít, kde všude se v češtině „končí“: na ulici, v kriminále, na dně, v exekuci, pod mostem. Sloveso „skončit“ si dobrá místa nevybírá. Patří do slovníku pádu. A vozík jsme do něj zařadili mezi ostatní konečné stanice lidského úpadku.
Ta věta tvrdí tři věci, aniž by je musela vyslovit. Že předtím byl život a teď už není. Že vozík je výsledek, ne nástroj. A že dál se už nic podstatného nestane, protože příběh končí a zbývá jen doslov. Je to fatalismus převlečený za účast.
Kde se ta floskule vůbec vzala?
Kdysi totiž nepřeháněla. Ještě v první polovině 20. století znamenalo poranění míchy pro většinu lidí rozsudek smrti. Ochrnutí po úrazu nebo mrtvici umírali na proleženiny a záněty, které medicína neuměla léčit. Vozík tehdy nebyl dopravním prostředkem, ale čekárnou, místem, kde se doslova čekalo na konec. Zlom přišel s antibiotiky a s neurologem Ludwigem Guttmannem, který v roce 1944 otevřel spinální centrum ve Stoke Mandeville. Své pacienty začal místo na smrt připravovat na život: na rehabilitaci, na práci i na sport. Jeho hry pro vozíčkáře z roku 1948 se později staly paralympiádou. Medicína se od té doby posunula o celou epochu. Jazyk ale zůstal stát u postele, ze které se nevstávalo. „Skončil na vozíku“ je jazyková fosilie z doby, kdy to byla pravda.
U nás ta doba trvala déle, než by měla. Neurochirurg Vladimír Beneš (1921 – 2021) už v roce 1961 popsal v knize Poranění míchy, jak se o lidi po úrazu starat, aby přežili a vrátili se do života. Celá desetiletí pak marně přesvědčoval, že k tomu jsou potřeba specializovaná centra. První spinální jednotka vznikla v Brně až v roce 1992. Profesor Beneš tedy věděl, jak z vozíku udělat začátek, o třicet let dřív, než mu to systém dovolil. Přestože se nakonec specializovaného pracoviště dožil, ta neveselá věta se z českého jazyka vytrácí daleko pomaleji.
Všimněme si například, jak výběrově s těmi slovy zacházíme. Nikdo neřekne, že kamarádka „skončila v brýlích“, že soused „skončil s kardiostimulátorem“ nebo že babička „skončila s naslouchátkem“. Tyhle pomůcky bereme jako samozřejmou součást života, která nám umožňuje dál dělat, co potřebujeme. U vozíku tutéž logiku najednou ztrácíme. Jako by byl ze všech pomůcek ta jediná, která člověka nevrací do života, ale vyřazuje ho z něj.
Vozík jako designový prvek
Přitom i vozík prošel stejnou proměnou jako brýle. Z kovového nemocničního křesla se stal lehký stroj stavěný na míru, v barvách a tvarech, které si člověk vybere sám. Řada vozíčkářů o něm mluví jako o designu a životním stylu, ne jako o nutném zlu. Za brýle se dnes nikdo nestydí, nosíme je jako módní doplněk. Proč by se tedy kdokoli měl stydět za vozík?
Kdo někdy viděl člověka po poranění míchy, ví, že první cesta na vozíku není konec, ale začátek. Je to první samostatný přesun z postele, první vykročení chodbou spinální jednotky bez cizí pomoci, první vyražení ven. Vozík člověku nevzal nohy. Vrátil mu pohyb. Proč tedy neříkáme, že na vozíku začal?
Na odpovědi záleží víc, než se zdá. Ta věta totiž nedopadá jen na posluchače, ale i na toho, o kom se mluví. Člověk po úrazu ji slyší od návštěv, čte ji ve zprávách, zachytí ji v rozhovoru na chodbě. Když mu okolí opakuje, že skončil, začne tomu dřív nebo později věřit i on sám. Rehabilitace pak není jen dřinou se svaly a šlachami, ale i zápasem s cizím scénářem, který mu někdo napsal dřív, než se stihl sám posadit.
Nejde o jazykovou kosmetiku. Slova, kterými o lidech mluvíme, se propisují do toho, co od nich čekáme a co jim dlužíme. Když je vozík konečná, proč stavět bezbariérové nádraží? Proč počítat s vozíčkářem v kanceláři, na pódiu nebo v zastupitelstvu? Konečná přece nepotřebuje přestupní uzly. Nízká očekávání jsou nejlevnější bariéra, protože nestojí nic a fungují spolehlivě.
Přitom tisíce lidí každý den dokazují opak. Pracují, vychovávají děti, cestují, sportují, přou se s úřady, zamilovávají se a řídí auto nebo čtyřkolku, nebo rovnou celou firmu. Nežijí „navzdory vozíku“ ani „i přes svůj handicap“. Prostě žijí a vozík jim v tom pomáhá stejně samozřejmě, jako jiným pomáhají brýle nebo tramvaj. Skutečně je omezují schody, předsudky a věty jako ta zmíněná, ne kola.
Zkusme to prosím jinak.
Místo „skončil na vozíku“ můžeme říct “pohybuje se pomocí vozíku“, místo „upoutaná na vozík“ zase „používá vozík“. A když už potřebujeme příběh, vyprávějme ho poctivě: něco se zlomilo, něco skončilo, a pak začalo něco dalšího. Pro někoho začíná život s vozíkem hned od narození, pro jiného v den, kdy se poprvé posadí do jeho sedačky na rehabilitaci. V obou případech je to plnohodnotný život, který nejen začíná, ale pokračuje. Na vozíku se nekončí. Na vozíku se jde dál.
Kolektiv autorů CZEPA
