Jan Janeček, lektor programu BanalFatal: "Zachránit někoho je ten nejsilnější pocit"

Vyměnil školní katedru za výcvik v ohni a výškách. Přesto v sobě pedagoga nezapře – ať už jde o předávání zkušeností kolegovým hasičům, nebo osvětu mezi studenty. V rozhovoru popisuje svou cestu k záchranářství, práci v projektu BanalFatal! i to, proč má prevence nevyčíslitelnou hodnotu.

1. Vystudoval jste vysokou školu se zaměřením na pedagogiku. Jak se stalo, že jste nakonec zakotvil u hasičů?

Na vysoké škole jsem měl skvělou příležitost vyzkoušet si celou řadu adrenalinových sportů. Okamžitě mě to chytlo a tehdy se ve mně zrodila myšlenka, že bych chtěl v životě dělat něco trochu akčnějšího. Lákala mě práce, která v sobě spojuje dynamiku, adrenalin a zároveň hlubší smysl – tedy možnost pomáhat lidem nebo dokonce zachraňovat životy. Profese hasiče pro mě byla ideálním spojením všech těchto věcí.

2. Dnes cvičíte hasiče ve výškách a v simulovaných požárech. Co vás na této práci nejvíce baví?

Hasičský výcvik je sám o sobě nesmírně zajímavá a specifická oblast. Jako lektora mě na tom nejvíc baví to, že se sám musím neustále rozvíjet. Každý simulovaný požár nebo zásah ve výškách přináší nové situace. Práce mě nutí neustále se učit nové věci, sledovat moderní trendy a všechny tyto čerstvě získané vědomosti a praktické zkušenosti pak předávat dál svým kolegům v terénu.

3. Myslíte si, že se ve vás pedagog nezapře ani při výcviku hasičů nebo přednáškách BanalFatal!?

Doufám, že nezapře! I když už nestojím za klasickou školní katedrou, pedagogické základy ve mně zůstaly. Schopnost předat složité informace srozumitelně, udržet pozornost a motivovat lidi je při výcviku hasičů i na přednáškách klíčová. S lehkou  nadsázko by se dalo říct že jsem učitelskou roli nikdy úplně neopustil, jen se radikálně změnilo prostředí a témata.

4. Proč jste se rozhodl zapojit právě do projektu BanalFatal!?

Prevence pro mě nebyla novým tématem, intenzivně jsem se jí zabýval už během svého působení u Hasičského záchranného sboru. Když jsem se o BanalFatal! dozvěděl, projekt mě okamžitě nadchl svým přístupem a myšlenkou. Navíc to pro mě byla skvělá příležitost, jak ideálně propojit své dosavadní zkušenosti a alespoň částečně se vrátit pedagogické činnosti, která mi chyběla.

5. Jak žáci a studenti reagují na vaše zkušenosti z reálných zásahů? Je něco, co je vždy překvapí?

Své osobní zkušenosti ze zásahů zmiňuji spíše okrajově. Moje práce u hasičů totiž není hlavním tématem projektu BanalFatal! – tím je především bezpečnost a prevence rizikového chování mladých lidí. Pokud ale nějaký příběh z praxe sdílím, studenty většinou nejvíc překvapí to, jak rychle se může běžná situace zvrtnout v obrovské neštěstí a jak tenká hranice mezi zábavou a průšvihem ve skutečnosti je.

6. Když se ohlédnete za svou profesní cestou, co vám dává největší smysl – učit, zachraňovat, nebo pomáhat předcházet neštěstím?

Jsem nesmírně vděčný za to, že se mi během mé profesní kariéry podařilo všechny tyto tři oblasti propojit. Každá z nich má své nezastupitelné místo – skrze vzdělávání a prevenci se snažím udělat maximum pro to, aby k neštěstím vůbec nedocházelo. Pokud se ale ohlédnu úplně na začátek a do samotného jádra mé motivace, tak moment, kdy se doopravdy povede někomu pomoct nebo někoho zachránit, ve mně zanechává ten nejsilnější pocit. To mi dává pořád ten největší smysl.