Kňourání nic nepřinese

Text: RADEK MUSÍLEK
Foto: MILAN JAROŠ

Patrik (32) si v patnácti letech při skoku do vody vážně poranil krční míchu, takže může hýbat jenom hlavou. Vystudoval ale střední i vysokou školu a stal se z něj elegantní, vzdělaný a kultivovaný mladý muž. 

Už dva roky pracuje v největším pražském hotelu Hilton na Florenci. Pomáhá s rezervacemi hostů od jejich založení až po odjezd. Vše probíhá především elektronicky a v anglickém jazyce. „Používám dva tablety. Ovládám je ústy pomocí takové tyčky, kterou vše potřebné vyťukávám. Hlasové řízení počítače nevyužívám kvůli složitosti softwaru. Pracuji na částečný úvazek, v práci tedy nejsem všechny dny v týdnu jako rovnocenný kolega, protože musím dodržovat nařízení o možnosti odpracovaných hodin. Při porušení by mi hrozila ztráta příspěvku, bez kterého by vůbec nebylo možné vyžít, anebo by výplata musela být mnohem vyšší,“ vysvětluje mi Patrik v hotelové lobby, kde jsme se sešli po jeho směně.

Doprovod mu dělá babička Jaroslava, která mu hodně pomáhá s dopravou a dalšími záležitostmi. Například s oblečením a přípravou pracovních pomůcek, což ale někdy zastanou i kolegyně. Většinou přijíždí s Bezbadopravou – specializovanou dopravou pro lidi s postižením – nebo městskou hromadnou dopravou.

Škola práci nezaručí
Vystudoval Metropolitní univerzitu Praha, mezinárodní vztahy, kde získal titul magistra. Pak chtěl ještě politologii, ale tu zrovna neotevřeli, tak se stal bakalářem cestovního ruchu. „Studium je dobré v tom, že člověk nezakrní, ale záruka práce to není. Instituce nejsou připraveny na lidi s postižením. Vyskytují se bariéry, chybí vybavení a podobně. Ani vystudovaný člověk to nemá jednoduché. Už na střední škole to byl boj za bezbariérovost,“ konstatuje Patrik.

Přesto si práci našel poměrně rychle. „Trvalo to asi tři čtvrtě roku. Hledal jsem zaměstnání po škole. Rozeslal jsem životopis a motivační dopis do několika hotelů. Z Hiltonu se ozvali a vzájemně jsme si vyhovovali, byť jsem se původně hlásil na trochu jinou pozici. Hotel je zcela bezbariérový. Toaletami počínaje přes jídelnu až po kancelář. Snaží se dodržovat všechny normy. Rozhodně tady nejsem jen kvůli penězům,“ svěřuje se Patrik.

Svého času uvažoval i o práci na ministerstvu zahraničí, což se vzhledem k vystudovanému oboru logicky nabízí. Nebyl však přijat. Působení v politice vůbec nezvažuje. „Už to asi ani zkoušet nebudu, leda by se objevila příležitost, která by mě okamžitě zlákala, tady jsem velmi spokojený,“ prohlašuje Patrik, jehož slova trochu zanikají v hlasitém hovoru skupiny amerických hostů, kteří právě dorazili do hotelu.

Na cestách
Zatímco v práci poskytuje servis turistům, ve volném čase sám rád také cestuje. Někam vyrazí několikrát do roka a vůbec by se nezlobil, kdyby to šlo častěji. Byl několikrát v Rakousku, Maďarsku, Turecku a Španělsku, někdy letecky, jindy autem či vlakem. „V Rakousku jsem třeba nikdy nikde nenarazil na nějaký problém. To se bohužel o České republice říct nedá. Považuji to za chybu státu, že víc nezpřístupňuje památky, podle mého názoru tomu dost brání památkáři,“ zamýšlí se Patrik, kterého jinak putování po tuzemsku velmi baví. Rád vyráží na koncerty, a to například právě i na některé zámky. Třeba v rámci projektu Šlechtická sídla v souznění, což je série hudebních večerů konaných v sídlech šlechtických rodů. Vzpomíná například na rychnovský zámek, kde je osobně provázela hraběnka Kolowratová.

Bez doprovodu to nejde
Kromě toho také navštěvuje různé výstavy a další kulturní akce. Občas vyrazí do divadla. Často v doprovodu babičky nebo party mladých přátel. „Volno mám prakticky jen v pátek a o víkendu. To doháním rehabilitaci nebo odpočívám. Mimochodem lázeňské pobyty absolvuji v Košumberku, kde je to úžasné! Pokud zrovna není nějaká větší akce, tak si rád čtu a chodím na procházky. Nerad jezdím někam, kde je to moc komplikované. Cestovní kanceláře většinou nemají tušení, co obnáší potřeby člověka v mojí nebo podobné situaci. Nemají ani pořádný přehled o tom, jaké jsou podmínky v cílové destinaci. Také není vždy snadné zajistit si doprovod, asistenci a řidiče. Kvůli tomu jsem třeba během studií neodjel na zahraniční pobyt v rámci projektu Erasmus. Nedokázal jsem sehnat někoho, kdo by se mnou vyrazil na takovou dobu. Ani za peníze,“ posteskl si Patrik.

K dispozici má vlastní dodávku, ale vzhledem ke své tělesné výšce musí jezdit připoutaný na sedadle, přestože by raději zůstal na svém elektrickém vozíku, který může ovládat hlavou. „Prostě mám moc vysoko hlavu. Když přijede Bezbadoprava s vyvýšenou dodávkou, tak to jde, ale třeba do menších vozů se nevejdu, ani když je zvýšený strop,“ popisuje trampoty, které musí řešit ještě nad rámec svého postižení.

Přestože si Patrik občas postěžuje na určité komplikace, rozhodně působí dojmem motivovaného a aktivního člověka. Ostatně sám na závěr říká: „Má cenu se snažit. Kňourání nic nepřinese, a ještě to otravuje lidi kolem!“
 

Text ke součástí posledního vydání časopisu Můžeš, který vydává Konto Bariéry.
Více na www.muzes.cz.