Ekonomika péče: kdo ji drží, kdo inkasuje?

Jedni jedou na dluh. Druzí na jistotu. Rozdíl nevznikl omylem.

Záchvatem, bolestí, náhlým zhoršením stavu začíná práce i v noci. Kontrola dechu, stabilizace, odsávání, polohování – intenzivní péče jako na JIPce – čekání. Ráno pak není začátek, ale pokračování. „Snídáme dvě hodiny,“ říká žena, která se roky stará o svého syna. Každé sousto je práce. Každý pohyb je práce. Každý den je organizovaný kolem toho, aby vůbec proběhly základní biologické funkce. To není výjimečná situace. To je běžný režim.

Do toho běží všechno ostatní. Prádlo, nákupy, komunikace se službami, které nemají kapacitu. Pečovatelka, která nepřijde, protože onemocněla. Byt, který není stoprocentně uzpůsobený. Ulice, která není průjezdná. Město, které není stavěné pro těla, jež se nevejdou do normy. „Na mém zdravotním stavu visí celá naše existence,“ říká tatáž žena. Nejde o metaforu, ale o výstižný popis ekonomické reality jedné domácnosti.

Zatímco velké poskytovatelské skupiny čerpají veřejné prostředky prostřednictvím dotací, příspěvků a úhrad, samotná pečující práce uvnitř těchto zařízení zůstává nízko ohodnocená.

V České republice dnes pobírá příspěvek na péči přibližně 350–370 tisíc lidí a zhruba čtyři pětiny péče probíhají v domácím prostředí. To znamená, že statisíce rodinných příslušníků denně vykonávají práci, bez které by se systém okamžitě zadrhl: protože kdyby významná část této péče vypadla, desítky až stovky tisíc lidí by najednou musely hledat místo v pobytových nebo terénních službách, jejichž kapacita už dnes nestačí a čekací lhůty se počítají na měsíce až roky.

Zároveň by nebyl k dispozici personál, který by takový nárůst pokryl, protože sektor sociálních i zdravotních služeb dlouhodobě trpí nedostatkem pracovníků. Tlak by se okamžitě přelil do nemocnic, kde by končili lidé ne proto, že potřebují akutní léčbu, ale proto, že pro ně neexistuje jiná dostupná péče, čímž by se blokovala lůžka pro jiné pacienty.

Současně by došlo k prudkému nárůstu veřejných výdajů, protože institucionální péče je násobně dražší než péče domácí, a stát by musel v krátkém čase hledat desítky miliard korun navíc. A konečně: část lidí by zůstala bez péče úplně, což by vedlo ke zhoršení zdravotního stavu, zanedbání a úmrtnosti. Rodinná péče tak není okrajovým doplňkem systému, ale jeho tichým, neplaceným pilířem – a bez něj by se současné uspořádání péče v řádu týdnů dostalo do hluboké krize.

Odhady ekonomické hodnoty neplacené péče se pohybují přibližně mezi třemi až devíti procenty HDP – ten rozptyl není náhoda, ale odráží různé způsoby výpočtu. Jedna metoda (tzv. náhradní náklad) počítá, kolik by stát musel zaplatit, kdyby stejnou práci vykonávaly profesionální služby za běžné mzdy. Druhá (tzv. ušlá příležitost) vychází z toho, o jaký příjem pečující přicházejí, protože místo výdělečné činnosti tráví čas péčí. V obou případech jde o pokus převést „neviditelnou“ práci na peníze – a v obou případech vychází, že objem této práce je obrovský.

Pro srovnání: celé zdravotnictví v Česku stojí zhruba kolem devíti procent HDP a je považováno za jeden ze základních pilířů státu. Neplacená péče se k této hodnotě v některých odhadech buď blíží, nebo ji dokonce dosahuje. Rozdíl je v tom, že zatímco zdravotnictví je plně započítané v ekonomice – má rozpočty, zaměstnance, investice a politickou váhu – neplacená péče zůstává z velké části mimo oficiální statistiky i rozhodování. V HDP se prakticky neobjeví, protože za ni neprobíhá finanční transakce.

To má zásadní důsledky. Péče sice reálně „vytváří hodnotu“ – udržuje lidi při životě, stabilizuje jejich zdravotní stav a nahrazuje služby, které by jinak musel zajistit a zaplatit stát – ale protože není vidět v číslech veřejných rozpočtů, působí, jako by „nic nestála“. Ve skutečnosti je jen přesunutá: náklady nesou jednotlivé domácnosti ve formě ztracených příjmů, nižších důchodů, horšího zdraví pečujících nebo omezených životních šancí.

Jinými slovy, ekonomika péče funguje jako skrytá dotace celého systému. Stát díky ní ušetří obrovské prostředky, aniž by je musel explicitně vyplácet. Kdyby se tato práce měla plně „zprofesionalizovat“ a zaplatit, znamenalo by to dramatické zvýšení veřejných výdajů – a zároveň by se ukázalo, že to, co dnes vypadá jako okrajová oblast sociální politiky, je ve skutečnosti sektor velikostí srovnatelný s jedním z nejdůležitějších pilířů státu.

Péče o blízké část lidí nevnímá jako „práci“, kterou by nutně chtěli přepočítávat na hodiny a sazby. Vychází totiž ze vztahů, závazku a často i z lásky. Právě s tím ale systém počítá, přičemž mnozí pečující toto často vnímají jako zneužití lidskosti.
Jejich každodenní zátěž je finančně pokryta sotva částečně. Příspěvek na péči ve čtvrtém stupni činí 27 000 korun měsíčně a má pomoci zajistit péči, která v praxi často zabírá většinu dne – někdy i šestnáct hodin denně. Když se to přepočítá na čas, dostáváme se na částku 56 korun za hodinu. Naproti tomu ceny profesionálních služeb, které zajišťují srovnatelný rozsah péče, se běžně pohybují mezi 50 a 80 tisíci korunami měsíčně na osobu.

Péče jako investiční segment

Jak už to tak bývá, někdo si této nerovnosti všiml a začíná na ní stavět byznys. Zatímco lidé pečující o své blízké doma – bez nároku na mzdu, dovolenou či skutečný odpočinek – nesou tíhu péče v podmínkách, které se nebezpečně blíží novodobému nevolnictví, po celé zemi současně vznikají sítě specializovaných zařízení dlouhodobé péče, které jsou v rukou soukromých poskytovatelů. Jako příklad poslouží řetězec zařízení společnosti Penta Investments pod značkou Senevida. Tyto společnosti, často s podporou veřejných dotací, budují rozsáhlou infrastrukturu péče o seniory a osoby s demencí a dalšími formami zdravotního postižení. Nejde přitom o ojedinělý jev, ale o širší trend reagující na stárnutí populace.

Na první pohled se může zdát, že jde o logickou odpověď na demografický vývoj. Při bližším pohledu se však rýsuje jiný obraz: systém, který v praxi zvýhodňuje soukromé poskytovatele namísto pečujících v domácnosti a v komunitách.

Příspěvek na péči – klíčový nástroj financování – je v institucionálním prostředí přiznáván snáze a častěji ve vyšších stupních. Zatímco rodiny pečující doma musí opakovaně prokazovat rozsah a náročnost péče, podstupují kontrolní šetření a narážejí na její podhodnocení, v zařízeních se vyšší míra závislosti potvrzuje podstatně jednodušeji. Tento rozdíl sice není oficiálně deklarován, v praxi je však zřetelný.

Výsledek je ekonomicky jednoznačný. V pobytových zařízeních se kumulují jak investiční dotace, tak příspěvek na péči spolu s důchodem klienta, což znamená příjmy v řádu kolem padesáti tisíc korun měsíčně na jednoho člověka. V domácím prostředí má rodina často k dispozici třetinu – a zajišťuje za ni péči, která by na trhu stála násobně víc.

Stát tak fakticky směřuje veřejné prostředky tam, kde je péče institucionalizovaná a ekonomicky zpeněžitelná, zatímco domácí a komunitní péči, která nese největší část zátěže, nechává podfinancovanou a přenáší její náklady na rodiny, které kvůli tomu padají do chudoby.

Tento model má ještě jednu vrstvu. Zatímco velké poskytovatelské skupiny čerpají veřejné prostředky prostřednictvím dotací, příspěvků a úhrad, samotná pečující práce uvnitř těchto zařízení zůstává nízko ohodnocená. Zaměstnanci v pečovatelských institucích pracují často za minimální mzdy, zatímco neformální pečující – ti, na nichž systém stojí nejvíce – nedostávají zaplaceno vůbec a jejich práce se dlouhodobě tváří, jako by neexistovala. Vzniká tak paradox: stát financuje péči, ale ne ty, kdo ji reálně vykonávají.

Do této struktury pak vstupuje politika. Na jejím udržování se podílejí různí hráči, ale i političtí aktéři, kteří dlouhodobě posilují model orientovaný na institucionální péči. Příkladem může být Alexandra Udženija, která má v Praze v gesci sociální oblast a zdravotnictví a jejíž deklarovanou prioritou je navyšování kapacit domovů pro seniory a zdravotně postižené, přičemž mimo jiné proslula snahou posílat lidi s postižením do segregovaných institucí mimo svůj domov i region. Tento důraz může být jen sotva srozumitelný – spíše ukazuje, jak málo prostoru se ve veřejné debatě objevuje pro podporu péče v domácím či komunitním prostředí.

Vedle této politické roviny hrají významnou úlohu i organizace zastupující poskytovatele služeb, například „čtyřnásobný prezident“ Jiří Horecký, manažer, který zastupuje i Asociaci poskytovatelů sociálních služeb ČR. Ta je sice legitimním reprezentantem sektoru, který péči zajišťuje – a zároveň sektoru, který je na současném nastavení systému existenčně závislý. Výsledkem této situace není otevřený konflikt, ale dlouhodobá nerovnováha, kterou neformální pečující pociťují jako velkou nespravedlnost. Systém se udržuje tak, aby byl stabilní především pro instituce a jejich zájmové skupiny, méně už pro ty, kdo péči nesou doma a nemají kapacitu ani prostor se ozvat.

Past lidskosti

Ekonomika soucitu v praxi znamená, že člověk, který drží při životě druhého člověka, nemá vlastní příjem, pracovní smlouvu ani ekonomickou jistotu. Neexistuje jako standardní ekonomický subjekt, a přesto na něm stojí celý systém.

Každá hodina, kterou rodina pečuje doma, je hodina, kterou nemusí zaplatit stát. Každý den, kdy člověk zůstane mimo instituci, veřejné rozpočty spoří. Tato úspora ale není přiznaná jako hodnota ani vrácená těm, kdo ji vytvářejí.

Pečující přitom svou situaci nepopisují nově ani ojediněle. Roky ji dokládají v posudcích, odvoláních, žádostech, výzkumech i veřejných výpovědích. Stát o ní ví v detailu: zná časovou náročnost péče, její dopady na zdraví i ekonomickou situaci domácností. Ví, že jde o práci na hraně vyčerpání. A přesto se nic zásadního už desítky let nemění. Nejde o neinformovanost. Jde o vědomé přehlížení.

OECD ukazuje, že Česká republika vydává na dlouhodobou péči přibližně 1,3 procenta HDP, zatímco průměr se pohybuje mezi 1,7 a dvěma procenty. Rozdíl představuje desítky miliard korun ročně. Tyto prostředky nejsou ušetřeny – jsou přesunuty do času, zdraví a ekonomické budoucnosti lidí, kteří péči zajišťují.

Současně stát dlouhodobě ignoruje nastupující krizi péče. Ví, že kapacita rodin se zmenšuje, že stárnutí populace tlak dramaticky zvýší, že model stojící na vyčerpání není udržitelný – a přesto odmítá udělat základní krok: dát peníze přímo do rukou pečujících. Místo toho vznikají analýzy a strategie, které krizi popisují, ale neřeší.

Změna přitom začíná u definice práce. Péče musí přestat být považována za „láskyplnou povinnost“ rodiny a stát se tím, čím fakticky je: náročnou, kvalifikovanou a společensky nezbytnou činností. To znamená dát pečujícím lidem skutečný status: nárok na odpovídající příjem, nárok na nemocenskou, odpočinek a zastupitelnost a jistotu, že roky péče nezmizí z jejich vlastní budoucnosti.

Ekonomika soucitu není nevyhnutelný stav. Je to rozhodnutí. A pokud stát dál odmítne přiznat hodnotu práce pečujících a dát jim odpovídající podíl veřejných prostředků přímo do rukou, nebude čelit jen nespravedlnosti, ale rozpadu systému, na kterém sám závisí.

Autor (Rad Bandit) je sociální pracovník.

Původní text vyšel na Alarmu 4. května 2026 a je z něj se svolením redakce celý převzat: https://denikalarm.cz/2026/05/ekonomika-pece-kdo-nese-kdo-inkasuje/