Odpracované roky v invaliditě bez finančního navýšení?

Odměna za práci jen pro některé

Český sociální systém má zvláštní problém s prací lidí v invalidním důchodu. Na jedné straně opakovaně tvrdí, že chce osoby se zdravotním postižením podporovat v zaměstnání a začleňovat je do společnosti. Na druhé straně ale odmítá uznat jejich práci stejným způsobem, jako uznává práci ostatních.

Novela důchodového pojištění nově zavádí automatické navyšování procentní výměry starobního důchodu pro seniory, kteří dál pracují. Za každý odpracovaný rok se jim má důchod zvýšit o 1,5 %. Lidé v invalidním důchodu ale stejnou možnost mít nebudou.

Na tento rozpor upozornila Česká asociace paraplegiků - CZEPA, která navrhla, aby se průběžné navyšování vztahovalo i na pracující invalidní důchodce. Návrh vycházel z jednoduché logiky: pokud je práce ekonomickým přínosem u seniorů, proč není stejným přínosem i u lidí s těžkým zdravotním postižením?

Ministerstvo práce a sociálních věcí ale návrh odmítlo s tím, že „postavení invalidních důchodců je zásadně odlišné od postavení starobních důchodců“. Podle MPSV je invalidní důchod „vysoce solidární dávka“, protože člověk může získat dávku ve výši, kterou zdravý člověk získá až po desítkách let pojištění.

Jenže tento argument neodpovídá realitě většiny invalidních důchodců. Průměrný invalidní důchod třetího stupně zdaleka nedosahuje běžné výše starobního důchodu člověka po 40–45 letech práce. U prvního a druhého stupně jsou rozdíly ještě výraznější. Kdyby invalidní důchod skutečně odpovídal plnohodnotné pracovní kariéře, nebyla by velká část invalidních důchodců nucena pracovat jen proto, aby pokryla základní životní náklady.

Ministerstvo argumentuje i takzvanou dopočtenou dobou — obdobím od vzniku invalidity do seniorského věku, které se člověku započítává do starobního důchodu, přestože za něj fakticky neodvádí pojistné. Jenže dopočtená doba není žádný bonus navíc. Je to kompenzace za to, že člověk kvůli zdravotnímu postižení přišel o možnost budovat si důchod standardní cestou.

Přesto MPSV tvrdí:
„Jestliže pojištěnec vedle invalidního důchodu pracuje, tak v podstatě jen dodatečně odvádí pojistné za doby, za které je mu již důchod vyplácen. Za této situace nedává další zvyšování invalidního důchodu rozumný smysl.“

Jenže stejnou logikou by bylo možné zpochybnit i zvýhodnění pracujících seniorů. I starobní důchodce už přece důchod pobírá. Přesto stát říká, že jeho další práce má být odměněna. U invalidních důchodců stejná logika najednou neplatí.

Když se o práci nemluví jako o práci

Debata kolem návrhu odhalila hlubší problém českého systému. U pracujících seniorů stát otevřeně říká, že jejich práce vytváří ekonomickou hodnotu. U lidí s postižením se místo ekonomiky mluví hlavně o aktivizaci, rehabilitaci nebo integraci do společnosti.

Ministerstvo ostatně samo uvádí:
„Motivace invalidních osob k participaci na trhu práce je zajištěna především skrze nástroje aktivní politiky zaměstnanosti.“

Jako by práce invalidních důchodců nebyla standardní práce, ale hlavně sociální nebo terapeutický nástroj.

Přitom lidé v invalidním důchodu pracují jako učitelé, úředníci, programátoři, účetní, právníci nebo sociální pracovníci. Platí daně i sociální pojištění a často pracují navzdory bariérám, vyšším nákladům na zdravotní péči, asistenci nebo dopravu.

Invalidní důchod daleko pod úrovní minima

Navíc tvrzení, že invalidní důchody „dosahují výší odpovídajících dlouhodobě pracujícím lidem“, neodpovídá reálným datům. Průměrný invalidní důchod III. stupně činil ke konci roku 2024 podle údajů České správy sociálního zabezpečení přibližně 17 325 Kč měsíčně, tedy méně než tehdejší minimální mzda 18 900 Kč. Zároveň byl výrazně nižší než průměrný starobní důchod, který v roce 2024 přesahoval hranici 20 tisíc korun měsíčně. Je důležité upozornit, že značná část invalidů z mládí nebo lidí, kteří nestihli před vznikem invalidity dlouho pracovat, tzn. lidé s vrozeným handicapem, pobírá důchod hluboko pod tímto průměrem (často v rozmezí 12 000 – 14 000 Kč). 

Statistiky ČSSZ zároveň ukazují, že ani na průměrný invalidní důchod III. stupně většina příjemců nedosáhne. Pod hranicí průměrné výše důchodu se pohybuje přibližně 55–60 % invalidních důchodců III. stupně. Samotný průměrný důchod přitom zůstává pod úrovní minimální mzdy. Údaje vycházejí ze Statistické ročenky z oblasti důchodového pojištění za rok 2024 vydané ČSSZ (Data pro rok 2025 dostupná ještě nejsou). 

U lidí po poranění míchy je přitom zaměstnanost v Česku velmi nízká — pracuje jen asi 10 až 15 % vozíčkářů, zatímco například ve Švýcarsku více než 60 %. Rozdíl netvoří jen zdravotní stav, ale i nastavení systému. Pokud by lidé v invalidním důchodu věděli, že se jim práce průběžně promítne do zvýšení důchodu, byl by to silný motivační faktor pro hledání i udržení zaměstnání.

Nakonec je také velice smutným faktem, že pravděpodobnost, že se lidé ve III. invalidním stupni dožijí výpočtu a pobírání starobního důchodu, který by jejich předchozí práci přece jen zohlednil, je velice nízká vzhledem k jejich závažnému zdravotnímu stavu. 

I proto je nutné tuto nerovnoprávnou praxi v české legislativě odstranit — protože práce člověka nemá menší hodnotu jen proto, že ji vykonává z vozíku nebo navzdory těžkému zdravotnímu postižení. 

Kolektiv autorů CZEPA

Zdroje: 

ČSSZ – Statistická ročenka z oblasti důchodového pojištění 2024;

Stanovisko MPSV k novele důchodového pojištění v meziresortním připomínkovém řízení k 28.4.2026;

SwiSCI (Swiss Spinal Cord Injury Cohort Study):
SwiSCI – oficiální stránky projektu

Nejnovější studie zaměstnanosti lidí po poranění míchy ve Švýcarsku (2024):
PubMed – Labor Market Participation of Persons With Spinal Cord Injury Living in Switzerland Between 2012 and 2022

Studie o pracovní integraci lidí s postižením ve Švýcarsku:
PLOS ONE – Labor Market Integration of People with Disabilities: Results from the Swiss Spinal Cord Injury Cohort Study

Starší studie publikovaná v časopise Spinal Cord:
Spinal Cord – Employment situation of people with spinal cord injury in Switzerland