Létání bez bariér? Často to bohužel neplatí
Přestože evropská i mezinárodní pravidla ukládají leteckým společnostem a letištím povinnost poskytovat asistenci cestujícím se zdravotním postižením, skutečná zkušenost bývá často velmi rozdílná. Záleží nejen na letišti a dopravci, ale mnohdy i na konkrétní směně zaměstnanců.
V posledních dnech na tuto problematiku znovu upozornil britský deník The Guardian, který popsal zkušenosti několika cestujících se zdravotním postižením. Jejich příběhy nejsou ojedinělé – podobné situace se objevují v médiích i na sociálních sítích pravidelně a dlouhodobě. Nejde proto o jednu kauzu, ale o téma, které se týká tisíců lidí po celém světě.
Medializovaný byl například případ úspěšné paraatletky Hannah Babalola, jejiž let trval 11 hodin.
„Bylo mi řečeno, abych na toaletu šla bez vozíku pro přepravu v uličce, nebo abych opustila let. Byla jsem nucena po celou dobu letu nejíst a nepít. Tento zážitek byl ponižující, stresující a degradující. Většinu letu jsem se snažila ovládat své emoce, ale nakonec jsem se rozplakala kvůli tomu, jak se mnou zacházeli.“
Nizozemská přepravní společnost KLM se po medializaci paraatletce omluvila.
S čím se lidé na vozíku při létání nejčastěji potýkají?
Jedním z největších problémů je samotný přesun do letadla. Cestující musí opustit svůj vlastní vozík a přesednout na úzký palubní vozík nebo být přeneseni personálem. Pro mnoho lidí jde o velmi intimní situaci, při níž jsou zcela odkázáni na pomoc druhých.
Dalším častým tématem je nešetrná manipulace s vozíky. Elektrické vozíky (ale i mechanické) představují často velmi drahou kompenzační pomůcku, která je zároveň nezbytná pro každodenní život. Přesto se pravidelně objevují případy jejich poškození, nesprávného zacházení nebo opožděného doručení po příletu. Zatímco ztracený kufr je nepříjemnost, poškozený vozík může člověka na několik týdnů připravit o samostatnost.
Velkou výzvou bývá také sám pobyt na palubě. Řada letadel stále nenabízí bezbariérové toalety a přesun na běžnou toaletu bývá bez pomoci prakticky nemožný. U delších letů se tak základní lidské potřeby mohou stát zdrojem stresu a ponižujících situací.
Cestující často zmiňují také nedostatečnou informovanost personálu. Ne každý zaměstnanec letiště nebo letecké společnosti má zkušenosti s asistencí lidem s různými typy postižení. Výsledkem mohou být nevhodné poznámky, nepochopení individuálních potřeb nebo postupy, které sice splňují provozní pravidla, ale nerespektují důstojnost člověka.
Někteří lidé upozorňují i na to, že plánování samotné cesty je výrazně složitější než pro ostatní cestující. Je potřeba předem hlásit rozměry vozíku, typ baterie, požadovanou asistenci nebo způsob přesunu. Ani pečlivá příprava však nemusí být zárukou, že vše proběhne podle očekávání.
Ne všechno je ale černobílé
Vedle negativních zkušeností existuje i mnoho těch pozitivních. Některá letiště i letecké společnosti investují do lepšího školení zaměstnanců, modernější techniky nebo speciálních pomůcek pro bezpečnější přesuny. Právě sdílení dobré praxe může pomoci ukázat, že důstojné a bezpečné cestování je možné.
Jaké zkušenosti máte vy?
Rádi bychom se zeptali vás – čtenářů Vozejkova.
- Jak probíhala asistence na letišti?
- Byl váš vozík přepraven bez problémů?
- Jak jste řešili pobyt na palubě během delšího letu?
- Která letiště nebo letecké společnosti byste pochválili a proč?
- A co by se podle vás mělo změnit, aby bylo cestování letadlem skutečně důstojné a bez zbytečných překážek?
Podělte se o své zkušenosti v komentářích pod článkem nebo na našem Facebooku. Vaše příběhy mohou pomoci lidem, kteří se na svůj první let teprve chystají, a zároveň ukázat, že o přístupnosti letecké dopravy má smysl mluvit. Jen díky sdílení zkušeností je totiž možné upozorňovat na problémy, ale také oceňovat příklady dobré praxe.
