“Mezi záchranou života a prevencí nevnímám ostrou hranici. Díky vzdělávání mohu dospělým předávat nejen teoretické znalosti, ale také praktické dovednosti. V projektu BanalFatal! mám zase možnost hovořit s dospívajícími o prevenci úrazů a využívat přitom své zkušenosti z terénu. Obě oblasti se tak vzájemně doplňují a vytvářejí určitý synergický efekt.”

1. Jaká byla vaše cesta k práci zdravotnického záchranáře a proč jste si vybral právě toto povolání?

Určitý vliv na volbu mého povolání měly už moje zájmy v dětství i rodinné prostředí. Odmala mě velmi zajímaly přírodní vědy a medicína. Zároveň se v naší rodině napříč generacemi objevovaly profese spojené se zdravotnictvím a záchrannou službou, což mohlo ovlivnit moje vnímání budoucího profesního směřování. Moje babička pracovala v závěru své profesní kariéry jako operátorka zdravotnického operačního střediska a pradědeček ještě před vznikem dnešní koncepce zdravotnické záchranné služby převážel pacienty sanitním vozem.

Přirozeným krokem pro mě proto bylo studium na střední zdravotnické škole. Když jsem si následně vybíral další obor, zdravotnický záchranář pro mě představoval v podstatě jedinou volbu. Přiznávám, že práce v nemocnici u lůžka mě nikdy nelákala tolik jako prostředí přednemocniční neodkladné péče. Právě práce v terénu, její rozmanitost, nutnost rychle se rozhodovat a možnost pomáhat lidem přímo v akutních situacích pro mě byly tím, co mě k profesi zdravotnického záchranáře přivedlo.

2. Dnes jste vedoucím výjezdové základny. Co je na této práci nejtěžší a co vás naopak nejvíce naplňuje?

Mou hlavní odpovědností je zajistit bezproblémový chod výjezdové základny, od materiálního a technického vybavení přes organizaci služeb až po řešení každodenních provozních a personálních záležitostí. Nejnáročnější je především práce s lidmi a hledání rovnováhy mezi potřebami zaměstnanců a požadavky organizace. Ne vždy lze vyhovět všem, proto je důležité rozhodovat spravedlivě a zajistit, aby základna fungovala jako jeden tým.

Důležitá je pro mě také možnost předávat zkušenosti. V problematice přednemocniční neodkladné péče se podílím na vzdělávání kolegů v rámci certifikovaných kurzů a vyučuji také studenty medicíny na lékařské fakultě. V tomto směru se ocitám v opačné roli, nejen jako člověk, který se sám učí, ale také jako ten, kdo své znalosti a zkušenosti předává dál.

Práce zdravotnického záchranáře vyžaduje celoživotní vzdělávání, protože medicína, doporučené postupy i používané technologie se neustále vyvíjejí. Také já jsem se během zaměstnání dále vzdělával, dálkově studoval vysoké školy a průběžně si rozšiřuji odborné i manažerské znalosti. Přestože dnes zastávám vedoucí funkci, nadále pracuji na plný úvazek jako zdravotnický záchranář. Kontakt s pacienty a práce v terénu jsou pro mě stále zásadní. Pomáhají mi neztratit pohled na každodenní realitu posádek, které vedu.


3. Co vás motivovalo zapojit se do projektu BanalFatal!

O projektu BanalFatal! jsem původně vůbec nevěděl. Přivedla mě k němu až paní Kateřina Adamíková, ředitelka a členka správní rady Nadačního fondu Kryštůfek, které bych chtěl poděkovat za oslovení i za důvěru, kterou do mě vložila. S tímto fondem dlouhodobě spolupracuje řada zdravotnických záchranných služeb. 

Paní Adamíková věděla, že se vedle práce zdravotnického záchranáře věnuji vzdělávání, a proto mě oslovila s nabídkou zapojit se do projektu. Následně jsme si upřesnili jeho cíle, způsob fungování i to, co se ode mě bude očekávat. Zaměření projektu na prevenci závažných úrazů mezi mladými lidmi mi vzhledem k mé práci i zkušenostem dávalo velký smysl, a tak přirozeně vznikla naše spolupráce.

 4. Když přenášíte žákům/studentům, co byste si přál, aby si z vašeho vystoupení odnesli?

Zaujmout v dnešní době mladé posluchače bývá často výzvou. Téma, které v rámci projektu předáváme, je však natolik aktuální a blízké jejich běžnému životu, že se nám daří žáky a studenty aktivně zapojovat. Přednášku se vždy snažíme přizpůsobit konkrétní věkové skupině, vést s ní otevřenou diskuzi a podněcovat ji k přemýšlení. Velmi cenná je pro nás zpětná vazba od žáků i učitelů. Z dosavadních reakcí máme radost, protože se zdá, že předané informace v posluchačích rezonují i po naší návštěvě, a projekt tak plní svůj účel.

Naším cílem není dětem sportovní nebo jiné volnočasové aktivity zakazovat. Naopak jsme rádi, když sportují, a chceme je v tom podporovat. Zároveň by si ale měly uvědomovat, že lidské tělo má své limity a každá aktivita s sebou nese určitou míru rizika. Ta závisí nejen na povaze dané činnosti, ale také na zkušenostech a schopnostech konkrétního člověka, použití ochranných pomůcek, prostředí i dalších okolnostech, které někdy nelze zcela ovlivnit.

Přál bych si proto, aby si žáci z našeho vystoupení odnesli především schopnost zastavit se, přemýšlet nad možnými následky svého jednání a dokázat riziko co nejlépe vyhodnotit. Nikdy je nelze snížit na nulu – úrazy byly, jsou a budou. Můžeme však udělat maximum pro to, aby k nim docházelo méně často a aby případný úraz neskončil závažným poškozením zdraví nebo trvalými následky.

5. Máte zkušenost, kdy jste si řekl: „Kdyby ten člověk věděl to, co učíme v BanalFatal!, mohlo všechno dopadnout jinak“?

Věty začínající slovem „kdyby“ podle mě většinou nevedou k příliš smysluplné diskuzi. Jak už jsem zmínil, úrazy byly, jsou a budou a není možné jim zcela zabránit. Zároveň se však v praxi setkáváme i se závažnými událostmi, které mohou skončit trvalými následky nebo úmrtím, přestože jim bylo možné při větší opatrnosti, lepším vyhodnocení rizika či použití ochranných pomůcek předejít.

Při samotném zásahu samozřejmě není prostor přemýšlet nad tím, co mohl dotyčný člověk udělat jinak. V tu chvíli se plně soustředíme na poskytnutí co nejlepší péče. Až zpětně si však člověk některé situace znovu promítá a přemýšlí, zda bylo možné jejich vzniku zabránit. Právě tyto zkušenosti se pak snažím předávat dál tak, aby si z nich ostatní mohli něco odnést a aby se stejné nebo podobné události, pokud možno neopakovaly. V tom vidím jeden z hlavních významů projektu.

6. Co vám osobně dává největší smysl – zachraňovat životy v terénu, nebo jim předcházet prostřednictvím prevence?

Vzhledem k povaze mého povolání asi nebude překvapením, že mi největší smysl dává práce v terénu. Přímý kontakt s pacienty a možnost pomoci jim v akutní situaci pro mě vždy budou základem práce zdravotnického záchranáře.

Mezi záchranou života a prevencí však nevnímám ostrou hranici. Díky vzdělávání mohu dospělým předávat nejen teoretické znalosti, ale také praktické dovednosti. V projektu BanalFatal! mám zase možnost hovořit s dospívajícími o prevenci úrazů a využívat přitom své zkušenosti z terénu. Obě oblasti se tak vzájemně doplňují a vytvářejí určitý synergický efekt.

V terénu řeším následky konkrétní události, zatímco prostřednictvím vzdělávání
a prevence mohu ovlivnit, zda k podobné situaci vůbec dojde nebo jak závažné budou její následky. Pokud osobní zkušenosti z mé práce pomohou snížit počet událostí, které mohou člověku zásadně změnit život nebo způsobit trvalé následky, pak má prevence stejný cíl jako práce záchranáře – chránit zdraví a lidský život.