Ruce „volšové“ II.
Reveca Torres, ředitelka neziskové organizace, Chicago
Nedávno jsem vedla rozhovor s mužem, který zdánlivě nebyl postižený. Během našeho rozhovoru jsem se neustále dívala na jeho ruku a na to, jak má zastrčený palec. Spodní část jeho předloktí byla tenká a atrofovaná. Když jsme pokračovali v rozhovoru, prozradil mi, že si před lety poranil obratle C5 a C6 a uzdravil se. Byl chodící kvadruplegik. Věděl jsem to! Když vidím kvadruplegika, poznám ho!
Cítím spřízněnost s ostatními kvadruplegiky. Takovou, že bych jim měla zamávat, když je míjím na ulici, jako si kynou ti lidé, co jezdí v džípech – až na to, že můj pozdrav by měl podobu sevřené pěsti a můj nově nalezený přítel by mi zamávání pěstí oplatil.
Jsem nadšená, když se dozvím o kvadruplegikovi, který umí takové věci jako malovat, svářet, šít, přenášet nebo vařit! Jak to děláte? Dáte mi nějaké tipy? Skutečnost je taková, že mezi kvadruplegiky existuje velké spektrum schopností. Tolikrát jsem porovnávala, co dokážu já, s tím, co dělají ostatní, nebo jsem závistivě pozorovala paraplegiky v jejich plné kráse funkčních rukou. Jak jsem si přála, aby se mi vrátily prsty!
Většinou mě má zbožná přání napadají v nekritických chvílích, jako například...
... přála bych si štípnout svého přítele do zadku, když jde kolem, protože mu to dneska sluší.
... nebo bych si přála popadnout hrst popcornu a strčit si ho do pusy, místo abych ho sbírala jeden po druhém.
... nebo bych si přála replikovat ty detailní záběry v Madonnině videoklipu pro Vogue.
Kdysi mě těžce zasáhlo, když jsem si přála tuhle schopnost, o které jsem věděla, že už ji nemůžu mít zpátky. Truchlila jsem a přesvědčovala sama sebe, že toho nedělám tolik jako ostatní kvadruplegici, kterým zůstalo více možností. To vedlo k tomu, že jsem se několik dní nebo týdnů snažila o to víc ve smyslu intenzivního zírání na ruku, když jsem se ji snažila otevřít a zavřít. S pevně zavřenýma očima jsem se silou vůle snažil, aby mi palec jenom cukal. Zkoušel jsem si ruce masírovat, jak mi to řekla random paní v kostele, protože to pomohlo jejímu synovci. Nic z toho nezabíralo... Nebo jsem se možná nesnažila dost.
Z větší části jsem se přestala trápit a přijala jsem, co jsem schopná a co ne. Vlastně jsem na sebe někdy pyšná, když vymyslím chytrý způsob, jak něco otevřít pomocí nářadí, nebo se mi podaří neupustit vidličku u večeře. Mám tajný, tichý povzbuzovací pokřik – Do toho já! Oslavuji sebe a ostatní para- a kvadruplegiky, kteří každý den dosáhnou tolika malých vítězství.
Pokud mě potkáte na ulici, zamávejte mi pěstí (nebo mi dejte pěstí), a pokud to není ve vašich možnostech, stačí prosté pokývnutí hlavou nebo zvednutí obočí.
Zdroj přeloženého textu: https://newmobility.com/quad-hands-2/
Zdroj fotografií Reveccy Torres: https://newmobility.com/reveca-torres/
