Přidej
aktualitu
Osobní asistence
23.9.2019 | Celá ČR | Mrázková Marcela redakce VOZEJKOV

Osobní asistence, problém ryze finanční?

Poskytování osobní asistence v potřebném rozsahu je problém, o němž se diskutuje prakticky třicet let. Příspěvek na péči se neukázal spásným řešením v mnoha ohledech. Hendikepovaným nenabízí pomoc v dostatečném rozsahu ani nepodnítil vznik nových pracovních míst. Proč, když stát vynakládá nemalé finanční prostředky?

Osobní asistence je jeden z druhů komplexní péče o osoby s postižením. Má představovat vhodný způsob péče, díky níž mohou žít doma ve vlastní domácnosti, navíc s nesrovnatelně vyšší kvalitou života. Je to cesta k seberealizaci i pro osoby s nejtěžším postižením, kdy mohou fungovat nezávisle na svých blízkých i ústavním zřízení. Osobní asistence je státem z části hrazena prostřednictvím příspěvku na péči. „Příspěvek na péči je určen osobám, které z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebují pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb v rozsahu stanoveném stupněm závislosti podle zákona o sociálních službách. Z poskytnutého příspěvku pak tyto osoby hradí pomoc, kterou jim může dle jejich rozhodnutí poskytovat osoba blízká, asistent sociální péče, registrovaný poskytovatel sociálních služeb, dětský domov nebo speciální lůžkové zdravotnické zařízení hospicového typu.“ Rozdílný stupeň závislosti je ohodnocen různou výši finančního příspěvku, která dosahuje téměř dvaceti tisíc v nejzávažnějších případech. Zdánlivě ideální model se ale v mnoha ohledech zadrhává.

 

Posuzování stupně závislosti

„Při posuzování stupně závislosti osoby vychází okresní správa sociálního zabezpečení ze zdravotního stavu osoby doloženého nálezem vydaným poskytovatelem zdravotních služeb, z výsledku sociálního šetření a zjištění potřeb osoby, popřípadě z výsledků funkčních vyšetření a z výsledku vlastního vyšetření posuzujícího lékaře. Na základě tohoto posudku pak krajská pobočka Úřadu práce vydá rozhodnutí o tom, zda se příspěvek na péči přiznává či nikoliv. Proti tomuto rozhodnutí se lze odvolat. Odvolání se podává k úřadu, který napadené rozhodnutí vydal, o odvolání pak rozhoduje MPSV.“ Jde o systém, který nemůže být nikdy zcela spravedlivý, problém nastává, pokud se stává nefér. Modelovým příkladem se stávají aktivní vozíčkáři, kteří se snaží zapojit do společnosti. Díky tomu, že nepreferují gaučový styl života, intenzivně zkvalitňují své domácí prostředí tak, aby byli co nejméně závislí na péči druhé osoby, rehabilitují, aby se nezhoršoval jejich zdravotní stav, nebo dokonce pracují, je na ně pohlíženo jako na ty „méně nemohoucí“ oproti těm méně aktivním jedincům. Může se dokonce stát, že v domácím prostředí, kde probíhá šetření, jsou bráni jako téměř „samostatní“. V tuto chvíli je pouze na úřednici, jak celou situaci posoudí. Je totiž velký rozdíl mezi neochotou k jakékoli aktivitě či změně a nemohoucností vzhledem k zdravotnímu stavu a vnějším okolnostem. 

 

Problémem je i samotné sociální šetření. Probíhá v bytě či domě, který si upravíme tak abychom se v něm cítili dobře a bezpečně, ale co jinde? Co škola? Pracovní prostředí? Cesta venku z bodu A do bodu B? Vozíčkářům totiž výrazně klesá míra samostatnosti v jiném než domácím prostředí. A jsme v zárodku problému. Tímto postupem se rozevírají nůžky mezi poskytovanými prostředky a mírou potřebné péče. Problém je nejčastěji řešen, no spíše kompenzován, setrváním hendikepovaného v péči osoby blízké, často rodiče či příbuzného. Zdánlivě kulantní řešení ve svém důsledku celý systém destabilizuje. Není vyvíjen dostatečný tlak na vznik a rozvoj pečovatelských a asistenčních služeb, těm existujícím se nevrací finanční suma, kterou stát poskytuje. Může se zdát, že to není zásadní problém, péče je přece i tak zajištěna. Opak je pravdou. Stávající struktura staví pečující osoby do situace trvalého 24/7 pracovního poměru, kdy nesmí onemocnět, jít na operaci, nemají nárok na dovolenou apod. Pokud k něčemu z toho dojde je téměř nemožné operativně, ze dne na den, najít adekvátní náhradu. Například v Praze jsou čekací doby i několik měsíců, obzvláště v případě, kdy potřebujete něco ze skupiny „nenaléhavých“ potřeb. Například máte zájem o nějaké volnočasové aktivity, na které už vás nemají rodiče sílu vozit, popřípadě doprovodit a provádět nutný rozsah asistenčních úkonů. Navíc, jaká je šance, že člověk, který z důvodu péče o osobu blízkou vypadne z pracovního procesu na několik let nebo desetiletí, najde společenské uplatnění po osamostatnění pečované osoby, nebo jejím zabezpečení asistentem? S velkou pravděpodobností budou někdy v budoucnu péči státu potřebovat oba.

 

Hledám asistenta, značka už dlouho

Problém mnoha hendikepovaných. Cest k řešení je několik. Oslovit organizace poskytující sociální služby i v širším okolí je základ. To, zda uspějete, ovlivňuje typ potřebné péče, její rozsah a časová náročnost, i výše finančních prostředků, které můžete použít. V zásadě platí, že čím lukrativnějším zákazníkem budete, tím větší máte šanci uspět, ale není to pravidlem. Vybraná organizace s vámi provede vstupní šetření, sepíše smlouvu o poskytování služby a poté hledá vhodného, bohužel spíše volného, osobního asistenta. Ten by měl být organizací proškolen a obeznámen s potřebami jednotlivých klientů. Tento postup zaručuje jistou míru bezpečí a ochrany pro obě strany. Nevýhodu představuje omezená možnost individuální dohody, obzvláště v otázce financí.  Je totiž často rozdíl mezi částkou, kterou platí hendikepovaný a kterou dostává asistent. Bohužel ještě nedošlo k tak zásadnímu posunu ve společnosti, aby toto povolání bylo také otázkou prestiže.

 

Další možnost představují sociální sítě. Existuje několik skupin, které se přímo na vyhledávání nabídky a poptávky osobní asistence specializují. Jde o formu spolupráce založenou na vzájemné dohodě obou stran s možností nespočtu variant. Hendikepovanému se tak nabízí možnost lépe specifikovat své potřeby, dohoda například může zahrnovat i šoférské služby. Pro osobního asistenta může být zase práce více pestrá i lépe honorovaná. Mnozí tuto formu upřednostňují také z důvodu nějaké sankce na vlastních přiznaných příjmech. Legálnost tohoto postupu ponechme stranou. Ostražitost je ovšem na místě i z jiného důvodu. Zahajujete spolupráci s člověkem, kterého vůbec neznáte a nemáte moc možností jak si ověřit, zda to, co vám o sobě říká je pravda.  Je vhodné, alespoň v počátcích, využívat tuto formu osobní asistence na veřejných místech s informováním okolí, kde se právě nacházíte.

 

Člověk k ruce

Sousedská výpomoc je stará snad jak lidstvo samo a pro mnohé vozíčkáře nabízí řešení v krizových časových úsecích dne, především brzo ráno a večer. Je určitě vhodné se svými sousedy navázat kontakt, i když izolovanost velkých měst to dost komplikuje. Apatie vašich sousedů může být zapříčiněna spíše neznalostí a obavou než neochotou. Proč by vám soused nevynesl odpadky, když si bude vnášet ty své? Třeba už ve vašem okolí někdo drobnou výpomoc nabízí, hledejte třeba na portálu Člověk k ruce, ale samozřejmě na mnoha dalších.

 

Potřebujete celodenní asistenci

Řekněme si to v číslech. Hodina osobní asistence stojí stokorunu (to je velice levná sazba). Sumu vynásobíme počtem hodin a dnů a jsme skoro na stotisícové částce za měsíc. Jde o sumu, kterou málokterý jedinec dokáže uhradit z vlastních zdrojů. A ti s nejzávažnějším postižením ji skutečně musí vynaložit. Pomohou nadace i sociální sítě, ale jistotu, že peníze seženete, nemáte nikdy. Důležité je aktivně pracovat se svými donátory, posílat jim fotografie, komunikovat o svých činnostech, nestyďte se prosit o pomoc, pokud to neuděláte, nikdo se nedozví, že ji potřebujete. Velkou výhodou je vlastní sponzor, který je mnohdy rád, že pomáhá adresně a konkrétně.

 

V závěru vás prosíme o pomoc, zpětnou vazbu, radu ostatním. Jak řešíte potřebu osobní asistence vy? Jakou využíváte organizaci a proč? Máte obavy z doby, kdy budou potřebovat pomoci i ti, kteří o vás dnes pečují, mluvíte s nimi o tom? Děkujeme za pomoc. Těšíme se na vaše názory pod článkem nebo na Facebooku.

 

 

Zdroje:

https://portal.mpsv.cz/

Člověk k ruce

Přidej komentář