Ministr Aleš Juchelka představil svůj nejnovější špatný nápad, jak zachránit sociální stát. Jako by si přečetl ničím nepodloženou zprávu o zneužívání dávek, uvěřil jí a pak utratil peníze daňových poplatníků za věc, která nepomůže vůbec nikomu. Nově založený útvar pojmenoval „Sociální Kobra“. Název zní tvrdě, akčně, nekompromisně. Sto vybraných inspektorů bude křižovat republikou a kontrolovat oprávněnost nároků lidí, kteří pobírají dávky. Ministr práce a sociálních věcí tento plán představil s výrazem člověka, který právě vyřešil jeden z největších problémů české sociální politiky. Nevyřešil.

Strašák, který straší, ale data ho nevidí

Začněme tím nejdůležitějším: míra prokazatelného zneužívání sociálních dávek v České republice je dlouhodobě nízká. Úřady práce evidují procenta, nikoli desítky procent případů. Podvody se samozřejmě vyskytují (jako v každém systému, kde jsou peníze), ale představa, že Česká republika krvácí kvůli zneužívání dávek, jednoduše neodpovídá realitě. Naopak, žijeme v zemi, kde je čerpání mnoha dávek administrativně tak komplikované, že spousta lidí, kteří na ně mají nárok, dávky nečerpá. To je skutečný problém. Ale o tom se hůř dělají tiskové konference. Místo aby ministr sáhl po datech, sáhl po rétorice. A rétorika o „nepřizpůsobivých příjemcích dávek“ je politicky vděčná, protože cílí na skupinu, která se jen těžko brání.

Sto inspektorů hledajících kapesní zloděje v systému, kde opravdovým problémem je strukturální nedostatek lékařů, přetížené úřady a nevymahatelná práva nemocných lidí, není řešení. Je to divadlo.

Stojí za připomenutí, že systém sociálních dávek je už dnes velmi přísně kontrolovaný. Příjemci opakovaně dokládají příjmy, majetkové poměry i – v případě dávek souvisejících s nezaměstnaností – hledání práce. Úřady mají přístup k registrům a spolupracují s obcemi. Superdávka, která platí od tohoto roku, měla tento systém zjednodušit a kontrolu sjednotit – zda se to povedlo, zatím nikdo pořádně nevyhodnotil. O to více zarážející je, že místo analýzy skutečných mezer přichází návrh na novou inspekční složku bez jasně definovaných pravomocí.

Co přesně Juchelkova Kobra bude dělat? Nikdo nic neví. Jaké pravomoci noví inspektoři budou mít? Mohou vstupovat do bytů? Mluvit se sousedy? Prohledávat sociální sítě? Spolupracovat s místními úřady? Mají přístup k daňovým údajům, nebo jen chodí a koukají? Kdo je jejich nadřízený? A jak se má bránit ten, kdo byl omylem označen za podvodníka? Jak bude vypadat odvolání? Na tyto otázky zatím odpovědi buď nejsou vůbec, nebo jsou mlhavé. A to je problém, protože do tohoto mlhavého prostoru brzy vstoupí věc, která funguje skvěle v autoritářských systémech, ale velice špatně v právním státě: udavačství.

Sto inspektorů totiž nestačí k tomu, aby efektivně pokryli celou republiku. Mohou však vytvořit dojem, že stát aktivně sleduje, kdo co pobírá. A kde je takový dojem, tam přijdou podněty od sousedů, příbuzných manželů v rozvodovém řízení, expartnerů, závistivých kolegů či místních „dobrodinců“, kteří zaručeně vědí, že „tamta paní na vozíčku vypadá moc zdravě na to, kolik dostává“. Zkušenost z jiných zemí, kde byly zavedeny podobné mechanismy anonymního nebo snadného hlášení „zneužívání dávek“, je konzistentní: exploduje počet šikanózních, nepodložených a nepřátelských podnětů. Úřady jsou zahlceny bludy a pomluvami. A ti, kdo jimi procházejí, jsou především – hádejte – ti nejzranitelnější.

Pojďme si říct, kdo jsou skuteční příjemci sociálních dávek v České republice. Jsou to samoživitelky, které balancují mezi příjmem a výdaji. Jsou to lidé s chronickými nemocemi, duševními poruchami nebo pohybovým postižením. Jsou to staří lidé v pečovatelských domácnostech. Jsou to rodiče dětí s handicapem. Jsou to lidé po propuštění z výkonu trestu, kteří se snaží zapojit zpět do společnosti. Všichni tito lidé budou muset (reálně nebo potenciálně) prokazovat svůj nárok nějakému orgánu, o jehož pravomocích, metodách a odpovědnosti se v tuto chvíli prakticky nic neví. Budou muset znovu dokládat, kde bydlí, s kým žijí, co jedí, jak tráví čas, proč nevypadají dostatečně nemocně nebo naopak dostatečně aktivně, přestože to již ve velké míře musejí dělat pro přiznání superdávky? Pokud ano, je to institucionalizovaná šikana namířená na ty, kdo mají nejméně sil se bránit.

Jeden návrh

Teď si představme, co by se stalo, kdyby ministr těch sto pracovních míst prosadil jinde. Třeba – a teď přijde šílený nápad – v lékařské posudkové službě. LPS, tedy systém posuzování invalidity a zdravotního postižení, se nachází v hluboké, chronické a dlouhodobě ignorované krizi. A přitom jde o službu, která rozhoduje o životech enormního počtu lidí – její posudek je totiž podmínkou pro přiznání invalidního důchodu, příspěvku na péči (tedy peněz pro ty, kdo potřebují pomoc s každodenním fungováním), průkazu osoby se zdravotním postižením, příspěvku na zvláštní pomůcku i statusu osoby zdravotně znevýhodněné. Bez razítka posudkového lékaře se v českém systému sociální ochrany nepohnete prakticky nikam. Pro všechny zasažené tak má tato služba v jejich životech naprosto zásadní význam. A tato služba se rozpadá.

Podle dat z jednání sněmovního sociálního výboru pracuje v celé republice zhruba 308 posudkových lékařů: 252 na okresních správách sociálního zabezpečení, 29 v centrální ČSSZ a 27 na ministerstvu. Potřeba by bylo dalších asi 80 pozic, které zůstávají neobsazeny. Na každý lékařský úvazek připadá přibližně 115 posudků měsíčně při celkovém objemu přes 422 600 posudků ročně. A to ještě nejde o číslo, které by odráželo skutečnou poptávku; odráží jen to, co systém v daném personálním stavu fyzicky zvládne zpracovat.

Věkový profil zbývajících lékařů je přitom alarmující: průměrný věk posudkového lékaře je 62 let, přibližně 170 lékařům je mezi 60 a 69 lety a celé stovce je přes 70 let. Ministerstvo samo hovoří o nutnosti obměnit zhruba 150 lékařů v příštích letech, tedy téměř polovinu současného stavu. Co to znamená v praxi? Vyřizování posudků pro příspěvky na péči nebo na pomůcky trvá v průměru tři měsíce, odvolání pak dalších pět měsíců. Lidé se závažnými zdravotními problémy čekají na rozhodnutí někdy i přes rok, přičemž v tu dobu většinou nemohou pracovat, ale nemají ani přiznaný status, který by jim umožnil čerpat podporu.
Posílit LPS o sto odborných pracovníků by tedy nebylo jen symbolické gesto. Při aktuálním počtu 308 obsazených lékařských míst a 80 neobsazených by to znamenalo nárůst kapacity o víc než čtvrtinu. Systém by byl rychlejší, méně traumatizující a mohl by konečně dohnat rostoucí deficit způsobený odchodem stárnoucích lékařů do důchodu. Byl by to strukturální zásah do skutečného problému.

Závěr, který si ministr nepřečte

Bylo by naivní čekat, že Sociální Kobra bude zrušena ještě dříve, než začne fungovat. Je příliš komunikačně vděčná, příliš dobře zasazená do příběhu o „tvrdém postupu vůči podvodníkům“ a příliš levná na to, aby ji někdo politicky odepsal. Ale řekněme to jasně: sto inspektorů hledajících kapesní zloděje v systému, kde opravdovým problémem je strukturální nedostatek lékařů, přetížené úřady a nevymahatelná práva nemocných lidí, není řešení. Je to divadlo.

Mezitím se lékařská posudková služba dál rozpadá, samoživitelky dál nepobírají příspěvky, na které mají nárok, protože papírování je příliš náročné, a lidé s postižením dále čekají klidně i rok na posudek. Ale to se na tiskové konferenci špatně fotí.

Autor (Rad Bandit) je sociální pracovník.

Původní text vyšel na Alarmu 17. června 2026 a je z něj se svolením redakce celý převzat: https://denikalarm.cz/2026/06/socialni-kobra-sto-udavacu-misto-sta-lekaru/