Tři tisíce invalidů, kteří „zneužívají systém“ nemocenského pojištění
Ministerstvo práce a sociálních věcí nechalo z Národního plánu podpory rovných příležitostí pro osoby se zdravotním postižením vyškrtnout opatření, které mělo narovnat výplatu nemocenské pracujícím lidem s invaliditou třetího stupně. Argumentovalo náklady a rizikem zneužití. Data České správy sociálního zabezpečení, tedy instituce, kterou samo ministerstvo řídí, mluví jinak.
Co MPSV napsalo
V připomínkovém řízení k Národnímu plánu na období 2026–2030 uplatnilo ministerstvo práce k opatření 10.2.4 nesouhlas a požadovalo je z dokumentu vypustit. Rozšíření nároků na nemocenské u příjemců invalidního důchodu pro třetí stupeň podle něj povede k navýšení nákladů na tuto dávku a bude dávat možnost zneužívat systém — jako příklad ministerstvo uvedlo snahu čerpat dávku co nejdéle po skončení zaměstnání. Zároveň označilo za zavádějící tvrzení v předkládací zprávě, že Národní plán nezakládá zvýšené nároky na státní rozpočet. Vláda plán schválila 27. dubna 2026 usnesením č. 260. Opatření v něm není.
V reakci na tuto situaci vyvolala Česká asociace paraplegiků – CZEPA dne 10. září 2026 odborné jednání se zástupci MPSV. Jednání proběhlo za účasti senátora Zbyňka Sýkory, předkladatele senátního návrhu zákona, jenž byl Senátem schválen jednomyslně. Vláda ČR vyjádřila k návrhu 27. července 2026 nesouhlasné stanovisko, a to bez předchozí odborné diskuse s dotčenými subjekty.
Za tou připomínkou nestojí analýza. Nestojí za ní propočet, modelace ani odhad dopadu. Stojí za ní dvě věty a domněnka. A obě části té domněnky jsme vyvrátili čísly.
Příklad zneužití, který zákon nepřipouští
Začněme u toho příkladu. Podle § 28 zákona č. 187/2006 Sb. se nemocenské poživateli invalidního důchodu třetího stupně vyplácí nejvýše sedmdesát kalendářních dnů — a současně nejdéle do dne, jímž skončilo zaměstnání. Scénář, který ministerstvo popsalo jako riziko zneužití, tedy čerpání dávky po skončení zaměstnání, je v platném znění zákona vyloučen. Ministerstvo varovalo před něčím, čemu jeho vlastní zákon brání.
Pokud mířilo na to, že po zrušení zkrácené podpůrčí doby by se na tuto skupinu vztahovala obecná pravidla včetně ochranné lhůty, pak popsalo jako zneužití přesně ten režim, ve kterém běžně funguje milion a půl ostatních pojištěnců (tj. senioři, invalidé v I. a II. stupni). Chování, které je u zdravého zaměstnance standardem, se u člověka na vozíku stává podezřením.
Kolik lidí se toho vlastně týká
ČSSZ eviduje počet jedinečných osob s invaliditou třetího stupně, jimž dočasná pracovní neschopnost začala po přiznání důchodu a trvala 85 a více dní — počet případů, kdy poživatel invalidního důchodu třetího stupně zůstal po vyčerpání sedmdesátidenní podpůrčí doby nadále uznán dočasně práce neschopným, činil v roce 2025 celkem 2 984.
V témže roce prošlo systémem 2 497 407 ukončených případů pracovní neschopnosti, což odpovídá 1 572 259 jedinečným osobám. Tři tisíce lidí z toho jsou 0,2%. Vztaženo k celkovému počtu nemocensky pojištěných, tedy k 4,71 milionu lidí v ČR, jde o 0,06 %.
Celý počet příjemců invalidního důchodu třetího stupně přitom dlouhodobě klesá. V roce 2013 jich ČSSZ evidovala 206 484, na konci roku 2025 celkem 152 291. Za jedenáct let ubyla čtvrtina. Pracuje z nich asi 42 tisíc, tedy 27 %.
Sedmdesát jedna milionů proti třinácti a půl miliardám
V roce 2025 vyplatila ČSSZ na nemocenském 35,754 miliard korun. 0,2 % osob ve III. stupni, kteří v roce 2025 čerpali nemocenskou, z této částky představují zhruba 71,5 milionu korun — to je řádový odhad, o kolik by šlo ze státního rozpočtu. Ve stejném roce vykazoval odvod nemocenského pojištění zisk. Rozdíl mezi příjmy a výdaji činil 13,487 miliard korun.
Sedmdesát jedna milionů z třináct a půl miliardového přebytku je 0,05 %. To je částka, kterou ministerstvo práce označilo za tak závažný dopad na veřejné rozpočty, že kvůli němu bylo nutné vyškrtnout opatření ze strategického dokumentu, jímž Česká republika má plnit Úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postižením.
Lidé, o kterých je řeč, odvádějí na nemocenské pojištění 2,7 % ze své hrubé mzdy (0,6 % zaměstnanec + 2,1 % zaměstnavatel), stejně jako všichni ostatní. Platí do systému plnou sazbu za pětinovou podporu.
Dvě stě třicet šest dní
Nejvýmluvnější číslo z celé statistiky ministerstvo nezmínilo. Průměrná délka pracovní neschopnosti u lidí s invaliditou třetího stupně byla v roce 2025 celkem 54,7 dne — tedy pod sedmdesátidenním limitem. Naprostá většina z nich se do zákonné hranice bez problémů vejde.
U těch, kterým výplata nemocenského skončila vyčerpáním sedmdesáti dnů, ale průměrná délka neschopnosti od jejího začátku do ukončení činila 236,5 dne.
Přečtěte si to ještě jednou. Tito lidé jsou nemocní v průměru téměř osm měsíců. Zaplaceno dostanou za dva. Zbývajících zhruba sto šedesát šest dní jsou doloženě, lékařsky potvrzeně nemocní — a bez jediné koruny náhrady příjmu.
Tohle číslo ministerský argument o snaze čerpat dávku co nejdéle neoslabuje. Obrací ho naruby. Nejde o lidi, kteří protahují marodění. Jde o lidi, jejichž nemoc trvá čtyřikrát déle, než stát ochoten platit, protože jejich zdravotní stav je objektivně horší.
„Vy máte přece důchod“
Druhý argument, kterým MPSV zkrácenou podpůrčí dobu obhajuje, zní, že ztrátu příjmu při dlouhodobé nemoci dostatečně nahrazuje invalidní důchod. Ten průměrný činil v roce 2025 u invalidity třetího stupně 17 636 korun.
Průměr je tady zavádějící pojem. Více než 56 % příjemců invalidního důchodu třetího stupně na tento průměr nedosáhne. 70% z nich nedosáhne ani na minimální mzdu, která byla v roce 2025 ve výši 20 800 korun. Ze statistické ročenky ČSSZ za rok 2025 vyplývá, že 26 336 lidí s invalidním důchodem třetího stupně pobírá méně než patnáct tisíc korun měsíčně. Jde zejména o invalidy z mládí a o lidi, kteří před vznikem invalidity nestihli dost dlouho pracovat; jejich důchody se běžně pohybují mezi dvanácti a patnácti tisíci.
Pro takového člověka není výdělečná činnost volbou ani seberealizací. Je to ekonomická nutnost. A stát mu u ní jako jedinému z pojištěnců odmítá poskytnout ochranu pro případ, že onemocní.
K tomu se přidává druhá nespravedlnost. Pracující starobní důchodci mají nově nárok na průběžné zvyšování procentní výměry důchodu za odpracované roky a nově i snížené sociální odvody. V roce 2025 činil průměrný starobní důchod 21.175 Kč, tj. zhruba o 3,5 tis. Kč více než u ID ve III. stupni. Pracující invalidní důchodci nárok na přepočet důchodu v průběhu výdělečné činnosti nemají. Jejich práce se zohlední až při přechodu do starobního důchodu — kterého se ovšem lidé s těžkým postižením statisticky dožívají v nižší míře. Stát tedy tvrdí, že jsou saturováni důchodem, a současně odmítá, aby jejich práce ten důchod jakkoli zvýšila.
Co všechno chybějící nemocenská způsobí
Absence finanční ochrany v nemoci nekončí u výpadku příjmu. Ženě s postižením, která nastoupí na rizikové těhotenství, se nemocenská nevyplácí. Banky vyhodnocují člověka s nízkým invalidním důchodem a bez nemocenského krytí jako rizikového klienta, takže hrozí buď nemožnost získat hypotéku, nebo ztráta schopnosti splácet ty stávající. Komerční pojišťovny tyto osoby kvůli těžkému postižení odmítají pojistit, takže si výpadek nemohou dokrýt ani soukromě. Na sociální dávky člověk kvůli vykázaným příjmům z předchozího čtvrtletí nedosáhne — snad s výjimkou příspěvku na bydlení, který ovšem hypotéku nepokrývá. A po dobu neplacené nemocenské přichází zaměstnavatel o daňovou slevu na zaměstnance se zdravotním postižením, která může činit až 60 000 korun. Tedy přesně o tu pobídku, kterou stát zaměstnávání lidí s postižením podporuje.
Výsledkem je člověk, který pracuje, odvádí daně i pojistné, a přesto nemá žádnou záchrannou síť. Ani veřejnou, ani soukromou.
Co s tím dál
Zrušit sedmdesátidenní limit navrhla v roce 2026 skupina senátorů. Vláda návrh nepodpořila, se stejnou argumentací, jakou MPSV použilo v připomínkovém řízení k Národnímu plánu. CZEPA na tuto nerovnost upozorňuje dlouhodobě — už v roce 2017 se problematikou na její podnět zabývala veřejná ochránkyně práv.
Ministerstvo práce a sociálních věcí má k dispozici data České správy sociálního zabezpečení. Ví, kolika lidí se opatření týká. Ví, kolik by stálo. Ví, jak dlouho jsou tito lidé ve skutečnosti nemocní. Ta čísla nemusí hledat — má je ve vlastní ročence.
Přesto napsalo připomínku o zneužívání systému a o zátěži pro rozpočet. Bez analýzy, bez propočtu, bez jediného čísla.
Tři tisíce lidí. Sedmdesát jedna milionů korun. To nejsou náklady, které by ohrozily veřejné rozpočty. To je cena, kterou stát odmítá zaplatit za to, aby lidé s nejtěžším postižením mohli chodit do práce a nebáli se, že je nemoc připraví o bydlení a možnost si doplácet asistenci.
Není to otázka peněz. Je to otázka, koho stát považuje za rovnocenného pojištěnce. V České republice mají nejpřísnější režim ze všech pracujících lidé s nejtěžším postižením.
Alena Jančíková, ředitelka CZEPA
Zdroje: připomínka MPSV k opatření 10.2.4 Národního plánu podpory rovných příležitostí pro osoby se zdravotním postižením na období 2026–2030; Statistická ročenka ČSSZ z oblasti důchodového pojištění 2025; přehled základních ukazatelů nemocenského pojištění ČSSZ 2024–2025; analýzy ČSSZ k dočasné pracovní neschopnosti u příjemců ID III. stupně za roky 2024 a 2025; § 28 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění.
