13.10.2026 | redakce VOZEJKOV

Výtahy do škol (Helpnet.cz)

Jindra Landová založila projekt, který začal systematicky mapovat přístupnost českých škol. Databáze Výtahy do škol už eviduje stovky záznamů. Za jednotlivými čísly jsou ale příběhy dětí, které si školu nemohou vybrat podle toho, co je baví a v čem jsou dobré. A také rodiče, kteří se při snaze zajistit svému dítěti běžné vzdělávání ocitají mezi školou, zřizovatelem a státem.

Když dítě nastupuje do školy, většina rodičů řeší, jestli bude mít dobré učitele, jaké nabízí škola kroužky, jak daleko to bude mít domů nebo jestli si tam najde kamarády. Pro rodiče dítěte, které se pohybuje na vozíku, může být první otázka mnohem prostší: dostane se vůbec do všech částí školy?

Právě zdánlivě jednoduchá otázka stojí za projektem Výtahy do škol. Založila ho Jindra Landová, maminka dcery s diagnostikovanou svalovou dystrofií. Sama si prošla cestou, která podle ní nemá být podmínkou pro získání něčeho tak samozřejmého, jako je možnost její dcery chodit do školy společně s ostatními dětmi.

Dnes se proto nesnaží řešit jen jednu konkrétní školu. Vytváří databázi, která má rodičům ukázat, jak je možné se v jednotlivých školách skutečně pohybovat a kde naopak přístupnost zůstává problémem.

„Spousta dětí si nemůže zvolit školu podle svého talentu a zájmu,“ upozorňuje ostatně zástupce dětského ombudsmana Vít Alexander Schorm, který projekt podporuje. Podle něj se bariéry promítají nejen do vzdělávání samotného, ale i do života celých rodin. V krajních případech mohou vést například k domácímu vzdělávání a k tomu, že rodič musí omezit nebo opustit zaměstnání.

*Zakladatelka projektu Výtahy do škol Jindra Landová; autorka fotografie: Marie Hejl*

Mapa toho, co se z oficiálních údajů nedozvíte

Databáze Výtahy do škol vzniká postupně. V době rozhovoru obsahovala přes 600 záznamů, přičemž většinou šlo o jeden záznam za jednu školu. Zajímavé přitom je, kdo má největší motivaci se do databáze zapisovat.

Častěji tak činí školy, které jsou alespoň částečně bezbariérové. Pro školu, která už výtah má nebo se o přístupnost aktivně snaží, je totiž přirozenější svou situaci popsat. Méně často se naopak podle zkušenosti projektu hlásí školy, u nichž přístupnost představuje zásadní problém.

A právě tady se ukazuje jedna z funkcí databáze. Nemá být žebříčkem dobrých a špatných škol. Má především zpřesnit informace, které rodiče potřebují.

Oficiální údaje totiž nemusí odpovědět na otázku, která je pro člověka na vozíku zásadní: dostanu se skutečně z ulice až do učebny, na toaletu, do jídelny, do tělocvičny nebo na školní akci?

Česká školní inspekce přitom údaje o bezbariérovosti sleduje a její portál umožňuje školy vyhledávat také podle parametru „bezbariérový přístup“. Tato databáze je však, co se záznamů o jednotlivých školách týče, neúplná. Podle Jindry Landové však právě praktická zkušenost rodičů ukazuje, že obecné označení bezbariérovosti nemusí být pro konkrétní dítě dostačující, a to nejen v této databázi.

Výtahy do škol se proto dohodly s Českou asociací paraplegiků (CZEPA) na spolupráci. CZEPA má u škol uvedených v databázi provádět šetření a ověřené školy následně zařazovat také do aplikace VozejkMap.

Je to důležitý rozdíl: mezi informací „škola je bezbariérová“ a informací „tady se člověk na konkrétním typu vozíku skutečně samostatně dostane tam, kam potřebuje“.

Není bezbariérovost jako bezbariérovost

Jedním z nejspornějších bodů je používání schodolezů. Pro školu může být schodolez relativně rychlým způsobem, jak umožnit dítěti překonat schodiště. Z pohledu člověka, který má být ve škole samostatně a bezpečně, ale nejde o totéž jako o bezbariérové stavební řešení.

Ministerstvo pro místní rozvoj (MMR) ve své metodické pomůcce uvádí, že požadavky na bezbariérové užívání staveb nelze prostřednictvím schodolezu splnit. Schodolez podle MMR není výtahem, zdvihací plošinou ani bezbariérovou rampou a není univerzálním řešením pro osoby s omezenou schopností pohybu nebo orientace. Je určen ke konkrétnímu typu vozíku a vyžaduje dopomoc další osoby. MMR navíc výslovně upozorňuje, že nutnost změny polohy vozíku může představovat problém mimo jiné pro osoby se svalovou dystrofií a horší hybností horních končetin.

To je podstatné i pro příběh, který za projektem Výtahy do škol stojí. Schodolez není součástí stavby, která je přístupná všem. Je to pomůcka pro konkrétního člověka za konkrétních podmínek.

Přesto právě schodolez figuruje mezi podpůrnými opatřeními, která může školské poradenské zařízení doporučit. V odpovědi na písemnou interpelaci poslance Václava Pláteníka z dubna 2026 to potvrdil ministr školství Robert Plaga (ANO). MŠMT současně uvedlo, že výtah sám o sobě podpůrným opatřením není a že u starších budov nemusí být jeho instalace technicky nebo památkově možná.

MŠMT zároveň připouští rozdíl mezi schodolezem a komfortnějším řešením. Podle odpovědi by v případě možnosti měly být preferovány výtah, rampa nebo alespoň zdvihací plošina. Schodolez podle MŠMT může sloužit jako rychlé zpřístupnění v situaci, kdy jiné řešení není možné nebo jeho realizace trvá déle.

Právě zde se ovšem systém dostává do paradoxu. Co může být chápáno jako přechodné technické řešení, se může stát řešením trvalým. A dítě mezitím roste.

Dosud běžná realita – zatímco spolužáci se předhánějí na schodech, dítě na vozíku čeká, až jej někdo vynese. — *Dosud běžná realita – zatímco spolužáci se předhánějí na schodech, dítě na vozíku čeká, až jej někdo vynese; fotografie je použita se souhlasem Jindry Landové; autorka: Marie Hejl*

Kdo je za bariéru odpovědný?

V odpovědi na interpelaci je další důležitá věta: za stav školních budov a jejich úpravy jsou podle MŠMT odpovědní zřizovatelé – u mateřských a základních škol zpravidla obce, u středních škol pak kraje.

Z pohledu jednotlivého případu to dává smysl. Škola má svého zřizovatele, ten má svůj rozpočet a může rozhodovat o investicích.

Z pohledu rodiče, který potřebuje, aby jeho dítě mohlo chodit do školy, se ale odpovědnost začíná rozpadat.

Ředitel může říct, že nemá peníze. Zřizovatel může říct, že řeší jiné investice. Ministerstvo může říct, že stav budovy je odpovědností zřizovatele. A rodič mezitím potřebuje odpověď na velmi konkrétní otázku: Kam má moje dítě příští rok chodit do školy?

Jindra Landová přitom zdůrazňuje, že problém podle ní neleží v tom, že by všichni ředitelé byli neochotní. Naopak. Někteří se snaží situaci řešit, hledají možnosti financování a spolupracují s rodiči. Jádrem problému je spíš způsob, jakým je odpovědnost mezi jednotlivé aktéry rozdělena.

„Při různých jednáních narážím na to, že jsem jako rodič často zahnaná do kouta,“popisuje svou zkušenost. Argumenty ohledně peněz, priorit nebo že dané dítě je momentálně jediné, které potřebuje extra úpravy, podle ní stavějí rodiče do role člověka, který musí dokazovat, proč by se právě jeho dítětem měl systém zabývat.

Jenže právě v tom vidí Landová potřebu změny. Bezbariérovost podle ní nemá být mimořádnou službou jednomu dítěti. Má být vlastností veřejného prostoru.

Šest otázek pro ministerstvo

Téma se letos dostalo i na půdu Poslanecké sněmovny. Poslanec Václav Pláteník (KDU-ČSL) se v písemné interpelaci z 6. března 2026 ministra školství ptal mimo jiné na to, jak chce MŠMT řešit situaci dětí, které nemohou navštěvovat svou školu kvůli fyzickým bariérám, zda existuje standard bezbariérovosti škol, kolik škol nemá výtah a zda stát plánuje ověřený seznam bezbariérových škol.

Odpověď ministra přinesla jednu zásadní informaci: MŠMT v současnosti nemá přehled o vybavenosti škol výtahy. Údaje o bezbariérovosti sleduje Česká školní inspekce prostřednictvím své inspekční činnosti a informačního systému.

Současně ministerstvo uvedlo, že se připravuje dotazníkové šetření přístupnosti škol a školských zařízení, které má zahrnout nejen budovy a areály, ale také přístupnost informací a výuky. Termín splnění tohoto opatření je podle odpovědi stanoven na 31. prosince 2029 a počítá se také s inspekční činností ČŠI a tematickou zprávou. Splnění tohoto opatření ovšem již nezahrnuje zpřístupnění výsledků rodičům speciálních dětí k danému datu. Tedy se prozatím nebude jednat o praktický nástroj, o který by se rodiče mohli opřít.

Rok 2029 je z hlediska strategického plánování možná blízká budoucnost. Pro dítě, které letos nastupuje do šesté třídy a v roce 2029 bude hledat střední školu, je to ale velmi dlouhá doba a celý plán tak nepůsobí jako priorita, kterou by si některá z výrazných politických figur vzala do své gesce jako téma.

A právě rozdíl mezi časem systému a časem dítěte je jedním z nejcitlivějších míst celého problému.

Finanční zdroje existují. Chybí jednoduchá cesta

Argumentem, který se v podobných situacích opakuje nejčastěji, jsou peníze. Vybudování výtahu může stát miliony korun a u starších budov může být stavebně složité. Není proto realistické předpokládat, že každý problém vyřeší škola ze svého běžného rozpočtu. Ani zde ale nemusí být odpovědí rezignace.

MŠMT ve své odpovědi uvádí několik možností financování. Opatření jsou primárně hrazena zřizovatelem, současně však existuje Národní program přístupnosti pro všechny na období 2026–2035, jehož cílem je finančně podporovat také opatření přístupnosti ve školách. Ministerstvo zmiňuje rovněž další dotační programy a výzvy. Agenda přístupnosti ovšem v rámci změn na Úřadu vlády přešla pod MPSV, které nemá legislativní vztah k přístupnosti konkrétně na školách. Vzhledem k tomu, že se nejedná o prioritu MŠMT, je velice úsměvné představit si, že MPSV bude toto téma za prioritu považovat.

Jindra Landová proto vidí jako jednu z chybějících součástí projektu poradce, který by dokázal rodičům i školám poradit právě s financováním. Škola nemusí vědět, kde peníze hledat. Rodič zase nemusí vědět, kdo je za jejich získání odpovědný a jak správně postupovat.

Podobně podle ní chybí poradce pro legislativu. Zákon může rodiči dávat určité možnosti, ale bez znalosti toho, jak je uplatnit, zůstává právo často jen abstraktním pojmem.

„Zákon je na straně rodičů, ale informace chybí,“ shrnuje Landová. Přestože rodiče se mohou opřít o garance zákonů a úmluv, udržitelná bezbariérovost se vymáhá jen velmi těžce, zejména pokud je rodič ve vyjednávací pozici sám.

Co když škola dítě nechce?

V praxi může být situace ještě složitější. Škola může být bezbariérová, ale mít plnou kapacitu. V databázi se podle zkušenosti projektu objevil například případ bezbariérové pražské školy, která se ozvala, že už má plnou kapacitu žáků a nemůže přijímat další nespádové děti na vozíku.

Formálně tedy může být škola přístupná. Pro konkrétní dítě ale přístupná není. Právě tady se ukazuje, že bezbariérovost nelze redukovat na stavební techniku. Její součástí je také možnost skutečně školu navštěvovat.

Stejně tak nestačí, aby dítě překonalo jeden schod u vchodu. Musí se pohodlně a důstojně dostat do učebny, na toaletu, do jídelny, na tělesnou výchovu a na školní akce. Musí mít možnost být součástí školního života, nikoli čekat někde dole pod schody, zatímco spolužáci jsou o patro výš.

Nejde jen o děti na vozíku

Debata o bezbariérovosti se někdy zužuje na představu jednoho vozíčkáře, pro kterého je třeba upravit školu. Jenže přístupnost je širší.

Potřebují ji lidé s různými pohybovými omezeními, senioři, rodiče a prarodiče žáků, lidé po úrazech nebo zaměstnanci školy, a to nejen při školních akcích. Mnoho školních budov slouží mimo jiné i jako volební místa pro velké množství občanů. Bezbariérovost zkrátka umožňuje lidem s různými omezeními dostat se do prostor školy, kam ostatní běžně chodí po schodech.

Přístupná škola tak není investicí pouze do jednoho dítěte. Je to investice do prostředí, které se nemusí pokaždé znovu přizpůsobovat tomu, kdo právě přichází – ať už studovat, nebo třeba volit.

Databáze jako první krok, ne konečné řešení

Projekt Výtahy do škol má podle Landové pokračovat časově neomezeně. Zároveň otevřeně přiznává, že jeho limitem jsou lidské síly.

Tým je zatím velmi malý. Kromě ní se na projektu podílí kolegyně z oblasti PR a samotnou databázi vytvořil dobrovolník – tatínek chlapce na vozíku. Přesto se podařilo vytvořit nástroj, který postupně přináší informace, jež v jednotné a rodičovsky použitelné podobě v Česku dosud chyběly.

Jedním z konkrétních signálů, že databáze může fungovat i opačným směrem, byl podle Landové případ ředitele školy, který projekt kontaktoval s dotazem, jaké existují možnosti financování výtahu.

To je možná jedna z nejzajímavějších částí celého projektu. Nejde totiž jen o to ukázat, kde jsou problémy. Databáze může propojovat rodiče, školy, odborné organizace, zřizovatele a další instituce. Může ukazovat, že některé školy řešení našly, právě třeba těm, které ho teprve hledají.

A může také změnit samotný způsob, jakým se o přístupnosti škol mluví.

Rodič nemá být protivník školy

Jindra Landová, zakladatelka projektu Výtahy do škol, nechce stavět rodiče proti ředitelům. Ti podle ní často nejsou původci problému, ale sami se ocitají v systému, v němž mají omezené možnosti něco změnit. Podobně nelze veškerou odpovědnost přenést na jednotlivé obce. Pokud má zřizovatel financovat nákladnou rekonstrukci bez dostatečné podpory, poradenství a dlouhodobého plánu, musí rozhodovat mezi řadou legitimních potřeb.

Potíž je právě v rozdělení odpovědnosti. Stát stanovuje pravidla a metodicky školství řídí, zřizovatel odpovídá za budovu, škola řeší každodenní provoz – a rodič nakonec často obchází všechny tyto články a snaží se je přimět ke spolupráci. Přitom by to neměl být právě on, kdo musí disponovat znalostí stavebního práva, hledat dotační programy a přesvědčovat jednotlivé instituce, že jeho dítě má ze zákona mít možnost chodit do školy.

„Zákon je na straně rodičů, ale informace chybí,“ říká Landová. Právě proto by podle ní v systému vedle technické pomoci potřebovali místo také poradci pro legislativu a financování, kteří by dokázali pomoci rodičům i školám najít cestu od požadavku k uskutečnitelnému řešení.

Sama se mezitím snaží posilovat rodiče jiným způsobem. Organizuje semináře pro pečující zaměřené na sebepoznání, sebepéči, budování odolnosti a praktických kompetencí. Jejich smyslem je, aby rodiče dokázali hájit práva svých dětí a nebyli v jednáních odkázáni na pocit, že žádají o výjimku.

Jenže odolnost rodičů nemůže být náhradou za fungující systém. Rodič dítěte s postižením by neměl potřebovat nadprůměrnou schopnost vyjednávat jen proto, aby jeho dítě mohlo chodit do školy.

Když se schody stanou otázkou systémového řešení

Přístupnost vzdělávání není pouze otázkou komfortu. Česká republika je vázána Úmluvou OSN o právech osob se zdravotním postižením a také české stavební předpisy pracují s požadavkem na samostatné a bezpečné užívání staveb.

Proto je důležité rozlišovat mezi skutečnou přístupností a řešením, které pouze umožní v konkrétní chvíli překonat konkrétní překážku.

Schodolez může být v některých situacích praktickou pomůckou. Ministerstvo pro místní rozvoj (MMR) ale výslovně uvádí, že nejde o bezbariérové řešení stavby. Je určen ke konkrétnímu typu vozíku, vyžaduje dopomoc další osoby a jeho použití může být problematické například u lidí se svalovou dystrofií a omezenou hybností horních končetin.

Otázka tedy nemá znít jen „Jak dostaneme toto dítě přes schody?“, ale také „Jak odstraníme bariéru tak, aby škola byla přístupná i pro další lidi, kteří ji budou potřebovat?“

Právě v tomto směru může být důležitý nový stavební zákon.

Co může změnit nové stavební právo?

Nový stavební zákon řadí přístupnost a bezpečné užívání staveb mezi základní požadavky na stavby. U škol se tyto požadavky dále konkretizují ve vyhlášce o požadavcích na výstavbu a v technické normě ČSN 73 4001 Přístupnost a bezbariérové užívání. U nové školy je tedy přístupnost součástí samotného návrhu stavby, nikoli dodatečnou službou pro konkrétní dítě.

Problém je u škol, které už stojí. Novela mění pravidla pro změny dokončených staveb, tedy například při rekonstrukcích. Nový § 137 umožňuje, aby se některé požadavky na výstavbu u stávajících budov neuplatnily v plném rozsahu, pokud tomu brání závažné stavebně-technické důvody, nepřiměřené ekonomické náklady nebo jiný převažující veřejný zájem. Mezi tyto požadavky patří výslovně také přístupnost, výtahy, schodiště a některé požadavky na rozměry či parkování. Samozřejmě je otázkou, jaký jiný veřejný zájem by měl být důležitější než to, aby danou stavbu mohli využívat všichni, kdo ji právě potřebují. To už však novela nespecifikuje.

Novela zároveň říká, že požadavky na výstavbu je třeba posuzovat s ohledem na jejich technickou, funkční a ekonomickou proveditelnost a že pokud lze požadavek splnit více způsoby, volba řešení náleží stavebníkovi nebo vlastníkovi stavby.

To v praxi znamená, že podle stavebního zákona nemusí rekonstrukce staré školy vždy vést k úplnému odstranění všech jejích bariér. Například výtah nemusí být za stanovených podmínek stavebním úřadem vyžadován. Nejde však o automatické povolení vynechat přístupnost. Pokud se některý požadavek neuplatní, musí být splněny zákonné podmínky a u stanovených případů musí být v projektové dokumentaci autorizovanou osobou doloženo odpovídající řešení a úroveň bezpečnosti.

*Ačkoli stavební zákon zaručuje přístupnost pro všechny, umožňuje obcházení jejích požadavků; fotografie je použita se souhlasem Jindry Landové; autorka: Marie Hejl*

Od jednotlivého dítěte k plánu

Pokud je škola nepřístupná, prvním krokem by nemělo být hledání nejrychlejší pomůcky, která dítě dostane přes schody. Mělo by následovat zmapování všech bariér a posouzení možností jejich odstranění. Teprve potom lze rozhodovat o konkrétním technickém řešení, financování a časovém plánu. Takový postup může být užitečný pro všechny zúčastněné.

Rodič získá jasnější představu, co jeho dítěti ve škole skutečně brání. Odborná organizace může posoudit, zda je deklarovaná přístupnost skutečná. Škola může společně se zřizovatelem hledat technické a finanční řešení. A obec nebo kraj mohou konkrétní potřebu zahrnout do svých investičních plánů místo toho, aby ji řešily až ve chvíli, kdy před školou stojí konkrétní rodina.

Zde může mít databáze Výtahy do škol širší význam než jen informativní. Může ukazovat, kde bariéry jsou, jakého typu jsou a které školy už řešení našly. Ve spojení s ověřováním CZEPA a s informacemi o možnostech financování by tak postupně mohl vznikat podklad pro systematické plánování přístupnosti škol.

To by znamenalo změnu perspektivy. Ne „Co uděláme pro toto jedno dítě?“, ale „Které bariéry v našich školách máme a jak je budeme postupně odstraňovat?“

Výtah by pak nebyl mimořádnou investicí vyvolanou příchodem konkrétního žáka. Stal by se součástí dlouhodobého plánování veřejné infrastruktury.

V tom se může propojit zkušenost rodičů, práce projektu Výtahy do škol a možnosti nového stavebního systému: databáze ukáže problém, odborníci ho pomohou přesně popsat, škola se zřizovatelem hledá řešení a veřejná správa by měla vytvořit podmínky, aby se toto řešení skutečně uskutečnilo.

O co se jako rodič opřít při vyjednávání

To, že stavební zákon při rekonstrukci za určitých podmínek umožní provést školu bez výtahu nebo jiného prvku přístupnosti, neznamená, že tím zaniká právo dítěte se zdravotním postižením na rovný přístup ke vzdělávání.

Na vaší straně jsou významné legislativní předpisy:

Listina základních práv a svobod, čl. 33 – právo na vzdělání.
Školský zákon – vzdělávání musí být založeno na rovném přístupu bez diskriminace.
Antidiskriminační zákon – škola nesmí opomenout přiměřené opatření potřebné k tomu, aby dítě se zdravotním postižením mohlo využívat vzdělávání za rovných podmínek.
Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením, čl. 24 – právo na inkluzivní vzdělávání, rovné příležitosti a přiměřené úpravy podle individuálních potřeb.
Nález Ústavního soudu III. ÚS 1068/22 – pokud potřebné přiměřené opatření není poskytnuto, škola musí být schopna prokázat, že by jeho zajištění představovalo nepřiměřené zatížení.

Co požadovat od školy či zřizovatele

Neptat se pouze: „Musí podle stavebního zákona postavit výtah?“

Ale především: „Jak bude mému dítěti konkrétně zajištěn rovnocenný přístup ke vzdělávání?“

Pokud škola navrhuje jiné řešení než stavební úpravu, žádejte jeho konkrétní popis a zdůvodnění, proč nelze navržené změny provést a jak skutečně zajistí dítěti rovnocenné podmínky.

Stavebněprávní výjimka není automaticky výjimkou z povinnosti nediskriminovat.

Krajním krokem neutěšené bariérovosti ve škole může být soudní spor. Bohužel v Česku ale dosud neexistuje právní precedens, podle kterého by bylo možné v takovém případě postupovat. Samozřejmě existují případy, kdy se rodiče soudili se školou například kvůli nepřidělení asistenta doporučeného speciálně-pedagogickým centrem, v otázce bezbariérovosti školy ale zatím nepadlo rozhodnutí žádného soudu. Navíc si řekněme upřímně – komu by se chtělo soudit se se školou či státní správou o bezbariérový přístup pro dítě, o které s láskou pečujete a na které by ve výsledku tíha soudního řízení dopadla taky, protože by na něj bylo pohlíženo jako na „to z té problémové rodiny, která se soudí“. Tato situace by pak dítěti mohla potenciálně ztížit možnosti umístění v jiné škole.

Od databáze k systémové změně

Databáze Výtahy do škol sama o sobě výtahy nepostaví. Nevyřeší rozpočty obcí, kapacitu škol ani nedostatek času rodičů. Může ale udělat něco, co je pro změnu systému zásadní: ukázat problém v konkrétní podobě. Tím se nabízí možnost propojit tuto zkušenost s tím, co se mění ve stavebním právu.

Přístupnost už není možné chápat jen jako technický doplněk. Nový stavební zákon ji definuje jako podmínku samostatného a bezpečného užívání staveb a nová pravidla pro výstavbu ji staví mezi požadavky, které mají být řešeny už při návrhu stavby. Současně se připravuje rozsáhlá změna stavební správy, která má zjednodušit řízení, zpřehlednit odpovědnosti a posílit roli obcí a krajů při plánování území a veřejné infrastruktury.

Teď bude důležité, zda se tento nový rámec promítne i do škol, které už dávno stojí. Protože právě tam dnes vzniká největší rozpor. Právo mluví o přístupnosti, stát o podpůrných opatřeních, zřizovatel o rozpočtu a rodič o svém dítěti. Dítě přitom potřebuje jen jednu věc: aby se dostalo do školy a mohlo ji používat stejně jako jeho spolužáci a nebýt přitom považováno za problém.

Možná tedy není potřeba další otázka, zda bychom měli bezbariérovost škol řešit. Ta už byla zodpovězena. Potřebujeme spíš odpověď na otázku, kdo, kdy a jak konkrétně zpřístupní ty školy, které přístupné nejsou.

A tady může být databáze Výtahy do škol důležitým začátkem. Ne jako seznam škol, které mají nebo nemají výtah, ale jako mapa míst, kde se střetává právo na vzdělání s fyzickou realitou.

Dítě by si mělo vybírat školu podle toho, co chce jednou dělat, ne podle toho, kolik má budova pater.

Aby rodič nezůstal zahnaný do kouta

Vedle mapování přístupnosti škol chce Jindra Landová rozvíjet ještě jednu oblast: podporu samotných pečujících. Z vlastní zkušenosti ví, jak snadno se může rodič při jednání s institucemi ocitnout v defenzivě. Argumenty typu „nejsou peníze“, „musíte chápat, že máme i jiné priority“ nebo „vaše dcera je jediná“ se podle ní obtížně vyvracejí, pokud člověk přichází k jednání sám a bez dostatečné opory.

Landová proto nechce rodiče učit jen tomu, jak o pomoc požádat. Chce je vést k tomu, aby se v jednáních dokázali ptát, argumentovat a hájit práva svých dětí. „Když se za naše děti nepostavíme my, tak kdo?“ ptá se.

Základem mají být semináře pro pečující zaměřené na sebepoznání, sebepéči, budování odolnosti, sebedůvěry a praktických kompetencí. Témata se budou lišit podle formátu i cílové skupiny. Některé semináře budou určeny pouze ženám, jiné i mužům. Některé budou mít malou kapacitu a nabídnou intenzivnější práci, jiné budou otevřenější. Vedle sebepoznávacích a rozvojových setkání mají vznikat také čistě relaxační a networkingové aktivity.

Nejde přitom o vytvoření dalšího izolovaného programu. Landová chce navazovat na aktivity dalších organizací, které už pečujícím podporu nabízejí, a postupně kolem nich budovat komunitu lidí, kteří si budou moci předávat zkušenosti a vzájemně se podporovat.

Smyslem je, aby rodič při jednání se školou, úřadem nebo zřizovatelem neměl pocit, že stojí proti celému systému sám. A také aby nemusel být mimořádně odolným člověkem jen proto, aby se jeho dítěti dostalo toho, na co má podle zákona nárok.

Právě tady se propojují obě části Landové práce. Výtahy do škol mají ukazovat, kde systém naráží na fyzické bariéry. Podpora pečujících má pomáhat lidem, kteří na tyto bariéry upozorňují, aby v jejich odstraňování nezůstávali sami.

Semináře do konce roku 2026:

11. 11. Seminář Cykličnost žen – protože základem jakéhokoliv budování odolnosti je nejdříve důkladné sebepoznání. O cykličnosti nás nikdo neučil, a přitom je důležitou součástí života každé ženy. Registrace: Cyklická žena

30. 11. Zimní setkání pečujících s tancem – protože tanec je jeden z nejefektivnější způsobů relaxace a uvolnění. Velmi dostupný i pro pečující. Často jsme tak zahlceni povinnostmi, že zapomínáme žít a tanec nám může pomoct s návratem k sobě. Registrace: Zimní setkání pečujících s tancem 2026

(převzato z facebookového profilu Obyčejná máma; upraveno)

Semináře budou pokračovat i v roce 2027. Nyní se hledají levné a hezké prostory a také lektoři a témata, která pomůžou dosahovat vytyčených cílů. Pro pečující budou akce jen za dobrovolné vstupné.

„My pečující nejsme chudáci ani oběti. Naše děti nás učí bezpodmínečné lásce, toleranci, soucitu a respektu. Pojďme v sobě najít sílu, která nám pomůže podělit se o moudrost našich dětí s ostatními,“ shrnuje Jindra Landová.