Základka byla peklo
Viktorie Zelinková žije a studuje v Praze. Přestože kvůli svému postižení v podobě spinální svalové atrofie nechodí a její pobyt na základní škole nebyl zrovna procházka růžovou zahradou, nenechala se odradit, takže se dnes věnuje umění a společenským vědám na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. Dokonce v angličtině. To vše nově i s podporou Konta Bariéry v podobě stipendia.
Text: RADEK MUSÍLEK
Foto: MILAN JAROŠ
„Nebudu nic zastírat, na základce jsem nebyla moc oblíbená,“ svěřuje se křehká bystrá tmavovláska (20) na elektrickém vozíku a pokračuje: „Byla to vcelku úděsná zkušenost. Nejenže tam bylo hodně schodů a já na druhém stupni přestávala zvládat chůzi, ale především jsem se od čtvrté třídy začala stávat outsiderem kolektivu. Od ostatních mě svým způsobem do určité míry oddělovala také přítomnost asistentky pedagoga. I školou mi bylo dáváno najevo, že tam o mě nestojí. Asi jsem pro ně představovala jenom problém, kterého se raději zbaví. Ukázkový příklad, jak bariéry představují mnohdy spíše postoje lidí. Moji rodiče jsou velmi silní a bojují za mě, takže jsme to společně vydrželi do sedmé třídy, kdy jsem odešla na soukromé šestileté gymnázium Evolution Jižní Město – tím se všechno jako mávnutím kouzelného proutku změnilo k lepšímu!“
Nové obzory
Na střední škole Viktorie báječně zapadla mezi spolužáky i do celkového fungování. Poznala také diametrálně odlišný přístup vyučujících a vedení školy. Všechno zpětně líčí v těch nejpozitivnějších barvách. Získala tak motivaci k dalšímu studiu, takže pokračovat na vysoké škole bylo přirozeným vyústěním.
Aktuálně se věnuje bakalářskému oboru Liberal Arts and Humanities, tedy Svobodná umění a společenské vědy. „Jde o multidisciplinární obor zahrnující kombinaci různých věd, jako jsou dějiny umění, psychologie, filozofie, sociologie nebo třeba kulturní antropologie. Vybrala jsem si to proto, že po maturitě jsem si nebyla ještě tak úplně jistá, na co se přesně zaměřit. Paradoxní je, že se výuka odehrává v angličtině, ve které jsem nebývala moc dobrá. Na gymplu jsme ale měli trochu větší zaměření na tenhle cizí jazyk, a především ho učili skvělí rodilí mluvčí. Díky tomu jsem se propracovala až sem,“ líčí Viktorie se zaujetím.
I když plány zatím hodně mění, zdá se, že ji nejvíc oslovila kulturní antropologie, takže se na ni hodlá víc zaměřit a později pokračovat na magisterském oboru. Přivedl ji k tomu projekt, v jehož rámci měla za úkol pozorovat a zkoumat během práce skupinu studentů na Divadelní fakultě Akademii múzických umění (DAMU). Nyní ji čeká projekt s vybranou společenskou menšinou. Nevylučuje, že by to mohli být i lidé s postižením. Náš rozhovor ji však zastihl ve zkouškovém období, takže její mysl zaměstnávaly aktuálně nejžhavější výzvy v podobě zkoušek a prezentace projektu na nejméně třicet pět stran.
Sociální bublina bez handicapu
Do světa lidí s postižením přitom prý zatím moc nepronikla, protože se vždy pohybovala především mezi lidmi bez něj. Což platí i o jejích kamarádech, kteří jí hodně pomáhají a dostanou ji prakticky všude. „Nevyužívám ani programu podpory pro studenty s handicapem, který funguje na Karlově univerzitě. Tak nějak to není v mém stylu a naštěstí to nepotřebuji,“ konstatuje Viktorie, která na svém elektrickém vozíku zvládá přesuny z Jižního Města do Holešovic, kde sídlí její fakulta. To platí i o dalším pohybu po městě. Ostatně naše setkání naplánovala v centru Prahy, náhodou v Café Therapy, o němž jsme shodou okolností na našich stránkách také nedávno psali.
Auto neřídí, zatím to nebylo potřeba, vystačí si s veřejnou dopravou, ale do budoucna o tom uvažuje. Sice by prý asi měla trochu problém se samostatným nastupováním či nakládáním vozíku, ale ví, že existují technické možnosti, jež by jí to umožnily. Úvahy se točí i kolem pořízení bezbariérového bytu. Zatím žije u rodičů s o rok starší sestrou a třemi psy. „Žádné kroky v tom ale zatím nepodnikám, bylo by to předčasné, vždyť zatím nemám ani práci. Možná jednou dokončím to magisterské studium,“ přemýšlí nahlas Viktorie.
Kundera i daleké kraje
Stipendium Konta Bariéry letos pobírá prvním rokem. O této možnosti jí řekli rodiče. Pomáhá jí při nákupu knih, studijních materiálů a komunikačních technologií, které jí vše usnadňují. Moc si toho váží – stejně jako příspěvku od Konta Bariéry na pořízení přídavného elektrického pohonu, který si pořídila už před časem.
Zmíněné knihy patří k jejím velkým zálibám. „Hodně čtu klasiku, hlavně to, co je nějakým způsobem nevšední, nutící k zamyšlení. Ráda mám třeba Milana Kunderu. Dost mě baví i podobné filmy,“ prozrazuje Viktorie, která také hodně času tráví s přáteli. S nimi debatuje v kavárnách a hospodách, jak už to ke studentskému životu patří. Hodně však také společně cestují, a to i do ciziny. „Letadlem jsme byli třeba v Amsterdamu, vlakem pak ve Vídni a Budapešti, to mě taky hodně baví,“ říká mladá žena s otevřenou myslí.
Zatím je tak trochu ve fázi hledání životní cesty a nemá jednoznačný cíl. Připouští však, že by ji mohlo bavit třeba učení na vysoké škole. „To se ale ještě uvidí,“ říká s úsměvem na závěr.
Text je součástí posledního vydání časopisu Můžeš, který vydává Konto Bariéry.
Více na www.muzes.cz.
