Zamítání příspěvků paretickým pacientům: Když pár kroků k chůzi nestačí

Následující text je dovětkem k reportáži odvysílané Českou televizí 17. září 2026 a to konkrétně reportáži Černé ovce - Příspěvek na auto. CZEPA tuto reportáž iniciovala na základě přibývajících zamítnutí příspěvků a upozorňuje na nespravedlivé posuzování paretických vozíčkářů nejen po poškození míchy.

Představte si, že se vás někdo zeptá, zda umíte plavat. Když odpovíte, že se s vypětím všech sil udržíte pár sekund nad vodou a uděláte dva tempové pohyby, než začnete jít ke dnu, zapíšou si do formuláře: „Plavat umí.“

Zní to absurdně? V českém systému posuzování zdravotního postižení se však lidé s těžkým pohybovým postižením s podobnou logikou setkávají čím dál častěji.

Jako Česká asociace paraplegiků – CZEPA jsme nedávno upozornili Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) na varovný trend. Lidem po úrazu míchy nebo s těžkými parézami (částečným ochrnutím) jsou zamítány příspěvky na zvláštní pomůcky – například koupi a  úpravu auta, bezbariérovou koupelnu, schodišťovou plošinu, bezbariérový přístup do domu. Úředníci a posudkoví lékaři totiž dospěli k závěru, že dotyční „nejsou dostatečně imobilní“.

Jak je to možné, když tito lidé tráví drtivou většinu dne na vozíku a v běžném životě se bez něj neobejdou?

Past zvaná svalový test

Kořen problému leží v tom, jak se schopnost pohybu posuzuje. Posudková služba se do značné míry spoléhá na tzv. svalový test. Ten měří sílu v jednotlivých svalech. Pokud lékař v ordinaci zjistí, že pacient dokáže na lehátku trošku propnout koleno nebo zatnout sval na stehně, dostane do karty zápis o zachované svalové síle  na bodové škále 0-5.

Jenže lidské tělo není pouhá skládačka izolovaných svalů. Svalová síla v jednom svalu sama o sobě neznamená schopnost chodit.

K tomu, abyste mohli v reálném světě udělat bezpečný krok, potřebujete obrovské množství dalších věcí:

• Stabilitu trupu a pánve – abyste se při došlapu neskáceli na zem.

• Rovnováhu a koordinaci – aby nohy spolupracovaly a mozek dokázal tělo vyrovnat.

• Schopnost přenášet váhu – a bezpečně reagovat na nerovnosti, dlažební kostky nebo práh u dveří.

Lidé se středně těžkou či těžkou parézou sice často dokážou na hladkém povrchu s oporou udělat pár křečovitých, patologických kroků. Není to ale funkční chůze – je to rehabilitační cvičení. Slouží k tomu, aby nevznikaly proleženiny a zachoval se zbytkový potenciál těla.

Patologický krok není cesta do práce

Dělat z rehabilitačního nácviku důkaz o tom, že člověk „chodí“, je nebezpečný omyl. Člověk s těžkou parézou nedokáže překonat ani běžný výškový rozdíl jednoho schodu (10–12 cm).

Pokud takovému člověku systém zamítne příspěvek na zvláštní pomůcku s odůvodněním, že svalová síla je zachována (čti: “mírně hýbe nohama”), dopad je drtivý:

• Nedostane se k lékaři, do práce ani na nákup.

• Zůstává nedobrovolně zavřený doma.

• Stává se plně závislým na pomoci rodiny.

V reportáži se vyjadřuje tiskový mluvčí MPSV k lidem s amputací, kde doslova říká: “Je to na základě toho, řekněme, funkčnosti té končetiny. A když dojde například k amputaci, tak tam je to jasné, tam ten příspěvek vzniká, řekněme, okamžitě. V případě, nebo v těchto dvou případech, končetina tam stále je. Pokud ta opora v té noze je, tak nemá nárok na příspěvek, ten daný člověk. Pokud tam samozřejmě zas není, tak je brána v uvozovkách jako amputovaná část končetiny a v případě, v tom případě se rozhoduje, že ano, ten příspěvek bude přidělen.t”. Avšak lidé s amputací i lidé s těžkým ochrnutím čelí v běžném životě zásadním překážkám a pro svou mobilitu nesporně potřebují vozík i bezbariérové prostředí. Paradoxem posudkového systému však zůstává, že paretik bývá posuzován nesrovnatelně přísněji – pouze proto, že jeho anatomické nohy stále existují, byť v nich proběhne jen občasný svalový signál. Přitom přítomnost patologického svalového tonu u člověka s tetraparézou představuje ještě vyšší míru funkčního postižení než samotná ztráta končetin. Zatímco člověk po amputaci nohou může mít plně zachovanou sílu v trupu a horních končetinách, tetraparetik přichází o aktivní kontrolu nad většinou těla, včetně břišních, zádových a často i pažních svalů, což ještě více oslabuje jeho stabilitu a celkovou soběstačnost.

Co žádají odborníci a pacientské organizace?

Nejde nám o to, aby nárok na pomůcky získal každý automaticky. Žádáme pouze spravedlivé a realistické posuzování.

Klíčové požadavky pro MPSV lze shrnout do čtyř bodů:

1. Rozlišovat mezi chůzí a tréninkem: Zásadně oddělit funkční, bezpečnou a samostatnou chůzi v reálném prostředí od chůze terapeutické (nácvikové v tělocvičně).

2. Posuzovat celkovou stabilitu: Nehodnotit pouze tabulkový svalový test na lehátku, ale celkovou koordinaci, stabilitu trupu, bezpečnost a schopnost překonávat překážky.

3. Naslouchat specializovaným pracovištím: Více přihlížet ke zprávám ze spinálních jednotek a rehabilitačních ústavů, kde lékaři a fyzioterapeuti vidí pacienta týdny či měsíce v reálných situacích

4. Akceptovat sníženou schopnost pohybu: Pokud je žadateli o sociální dávku v systému zdravotního pojištění předepsán a uhrazen invalidní vozík jako základní zdravotnický prostředek, kompenzující chůzi.

Pokud posudková služba nezmění úhel pohledu, bude papírová „schopnost udělat tři kroky za pomoci dvou fyzioterapeutů“ i nadále zavírat reálné lidi mezi čtyři stěny jejich domovů. Soběstačnost a aktivní život by totiž neměly být výsadou, ale samozřejmostí, k níž správné pomůcky otevírají dveře.

Kolektiv autorů CZEPA