David Drahonínský: „Každému bych přál, aby měl aktivitu, ke které může utéct před celým světem.“

Text: Václav Uher, tvůrce obsahu Centra Paraple

Platí, že jsi nejlepší paralukostřelec všech dob?
Já si myslím, že žádný jiný, ani zdravý lukostřelec, nemá šest medailí z olympiády, patnáct medailí z mistrovství světa a nespočet medailí z mistrovsví Evropy. Lidi se smějí, ale občas říkám, že střílím špatně. Kdybych totiž střílel dobře, tak v kvalifikaci na těch 72 šípů vystřílím 720 bodů. Světový rekord je 680. Kdybych byl fakt výborný, tak v eliminacích na 15 šípů střelím 150 bodů. Můj světový rekord je 144. Chci trénovat, připravovat se, abych tuhle svojí hranici posouval dál. Na vrcholové úrovni střílím už dvacátou první sezónu. To je strašně dlouho.

V červenci ses na mistrovství světa v Plzni podílel na získání tří medailí. Vyhrál jsi s Terezou Brandtlovou soutěž smíšených dvojic a obhájil bronz mezi jednotlivci i ve dvojicích s Karlem Davídkem. Máš za sebou před domácím publikem nějaký srovnatelný úspěch?
Před domácím publikem jsem absolvoval mistrovství světa v roce 2009, kde jsem skončil myslím šestý. Ale to, co jsem zažil v Plzni, kde bylo i hodně mých blízkých, na to snad nikdy nezapomenu. Přijela tam moje mamka, synovci, bratranci, strejdové, i plno lidí, které jsem ani nečekal. Trmáceli se přes celou republiku. Kterýkoli sportovec, který může závodit na domácím mistrovství světa a vyhraje tři medaile, může být hrdý. Bylo to neuvěřitelné, krásné. Rozhodně bych mohl mistrovství světa v Plzni srovnat s úspěchy z paralympiád. Popravdě, kdybych už na žádné závody nikdy nejel, tak s tímto závěrem kariéry bych byl spokojený.

Kdybys měl vyzdvihnout konkrétní okamžiky z tohoto mistrovství světa, které by to byly?
Světová lukostřelecká federace se mnou natáčela dokument. Každý den od rána do večera za mnou běhal chlap s kamerou a dával mi otázky. Byl to mazec. Možná, že kdyby nenatáčeli, zbylo by mi víc síly na závody, ale já jsem takový šašek, že mi to nevadilo. Ptáš se na momenty. Hezké bylo, když za mnou přišli kluci z mé kategorie a řekli mi, že si pouští má videa na YouTube a mají mě za vzor. To je něco, co člověk buduje celou kariéru. Chce se mi skoro brečet, když o tom mluvím. Na jednu stranu je ten náš sport krutý, že vyhraje jenom jeden, ale na druhou stranu je hezký v tom, že posouvá lidské hranice a vítěz je motivací nejen pro dospělé, ale i pro děti.

Kdybych začínal se střelbou z luku, co můžu vyčíst z videí Davida Drahonínského?
Já jsem se na prvním mistrovství světa také díval na ostatní kluky. Nejspíš totéž teď sledují další na mých videích. Tedy - jak upevňuji svou stabilitu, jaké mám vychytávky, jaké používám vybavení. To se dá všechno z videa vyčíst. Ale každý jsme jiný, každému vyhovuje něco jiného a musí si pak tu svou cestu přizpůsobit sám.

Jaké jsou ideální předpoklady k tomu, aby se vozíčkář mohl stát dobrým lukostřelcem?
Ty jsi řekl: „dobrým lukostřelcem“. Každý kvadruplegik může být dobrý lukostřelec. Jenže dobrý, znamená za tři. A záleží na každém člověku, jak moc bude pracovat a makat, aby byl výborný. Teď se objevil Ital, který je víc pohybově omezený než já. Má hodně špatné ruce, ale vyhrál mistrovství Evropy. Trénuje, pracuje na sobě. Sedlo mu to, ale měl štěstí, že jsem tam nebyl…

Setkáváš se s kritikou, že jsi příliš sebevědomý? Jak na sebevědomí nahlížíš?
Vůbec se nebráním jakékoli kritice. Myslím, že v některých svých aktivitách mám hodně velké sebevědomí. Ale jsou některá témata, jako třeba vztahy, kde to sebevědomí mám strašně malinké. Je to paradox. Na vozíku jsem dlouho, a tak jsem se setkal s tím, že se na mě obraceli kamarádi vozíčkáři s otázkami, které se týkaly vztahů, sexu. Jako bych byl nějaký Casanova, který to štípe jak dříví v lese. Ale tak to není.

Jakou roli hraje v lukostřelbě posilování psychické odolnosti?
Na psychice může každý člověk hodně pracovat. Jako posiluje svaly, může posilovat svoji mysl a hlavu. Lidi jsou ale od přírody pohodlné bytosti a chtějí si jakoukoli náročnou aktivitu co nejvíc zjednodušit. Ulehčit si to. Já se věnuji sportovní psychologii intenzivně. Spolupracuji s Kateřinou Kudláčkovou Vejvodovou. Začal jsem před třinácti lety, protože jsem chtěl být lepší. Ne lepší než ostatní, ale lepší, než jsem byl. Stále přemýšlím nad tím, co v tréninku dělat jinak, abych se posunul dál. Trénink psychiky posiluje schopnost koncentrovat se na důležité věci. Když si člověk stanoví cíl, tak se dokáže zaměřit na to, co má dělat, aby toho cíle dosáhl. Život není úplně spravedlivý, není procházkou růžovým sadem, ale rozhodně není „posraný jako schody do kurníku“, a ani tak krátký. Život je dost dlouhý na to, aby se člověk mohl naučit být lepší v tom, co dělá nebo dosáhnout toho, čeho chce. A i já jsem musel nejdřív prohrát, abych mohl vyhrát. Když si vzpomenu na všechna ta druhá a třetí místa ve své kariéře, tak vím moc dobře, co jsem udělal v tu chvíli za chybu.

Co je v lukostřelbě chyba?
Největší chyba v lukostřelbě je, když se člověk během eliminačních soubojů přestane koncentrovat na svoji techniku, na sebe, na ten moment teď a tady, ale nechá se pohltit tím, že soupeř vede o dva body. V hlavě se mu objeví myšlenka, že musí střelit dvě desítky, aby soupeře dohnal. Předjímaní výsledku je vstupenka do propasti, ze které není cesty zpět. Někteří trenéři dokonce říkají: „Teď musíš dát desítku.“ Já naštěstí trenéra nemám. Jak říkám, je třeba nenechat se pohltit tím, že začnu počítat kdo má víc nebo méně než já. Ale taky jsem to na začátku dělával. Lukostřelba je hlavně o koncentraci. V jednom závodě jsem od prvního šípu prohrával s čínským závodníkem, ale řekl jsem si, že si budu držet svoji rutinu, techniku a že šíp po šípu odpracuji na 110 % a buď to bude stačit, nebo ne. A zase to stačilo. I v životě je třeba koncentrovat se na to, co děláme. Hodně lidí to neumí. Mají hlavu jako odpadkový koš, plnou bordelu a věcí, které tam vůbec nemusí nosit, které je trápí od té doby, co se ráno probudí. Mnozí si nedokáží ani sednout, udělat si kafe, přivonět si k němu a cítit jeho chuť. Jen deset vteřin se koncentrovat na to, že pijí kafe. Nebo když jsou v práci a mají se koncentrovat na nějakou aktivitu. Myslí na to, že přítelkyně je naštvaná, děti zlobí, že si musí vybrat dovolenou na léto. Moje sportovní psycholožka se mnou začala pracovat, aby mě přesvědčila o tom, že hlava ovlivňuje vše. Zkuste zavřít oči a představte si, že kousnete do citrónu. Žádný citrón tady není, ale v ústech cítím sliny, jako bych do toho citrónu kousnul.

Ty nemáš trenéra?
Ne, ale od roku 2018 si pravidelně telefonuji s mým kanadským kamarádem Vladimírem Kopeckým, se kterým jsme se i dvakrát setkali na kempu, když přiletěl z Kanady. Teď tady strávil dva měsíce, z toho dva týdny jsme byli spolu a trénovali.

Je nějaká drobná technika z mentálního tréninku, kterou provozuješ běžně?
Každé ráno, když se probudím, pustím si hudbu, kterou mám rád, zavřu oči a představuji si, co mě ten den čeká. Představím si všechny lidi, které ten den potkám. Když oni budou úspěšní a spokojení, tak já ten den budu mít taky úspěšný a šťastný.

Tvůj táta byl voják. Jak bys charakterizoval jeho východu?
S mým tátou byla neuvěřitelná sranda. Jako děti jsme měli nastavené mantinely, a moc dobře jsme věděli, co máme dělat, aby byla doma dobrá nálada. Rozhodně to nebyla žádná vojenská drezura, ráno rozcvička a věci v komínku, to absolutně ne. Náš táta by kamarád, který na nás měl vždy čas. Nikdy jsem od něho neslyšel: „Jsem unavený, teď mě neotravuj.“ Nikdy. Mám ještě mamku. V rodičích jsem měl společenský vzor, protože spolu žili čtyřicet let, než taťka zemřel. Táta i máma byli vždy pro rodinu, pro mého bráchu, pro ségru. Samozřejmě jsme v životě měli i etapy, kdy jsme spolu úplně nekamarádili, ale i to do života patří.

Jaký vliv měli rodiče na tvé sportovní úspěchy?
U rodičů jsem viděl, že když budu tvrdě pracovat, dosáhnu svých cílů. Od nich mám předanou pracovitost, a možná i tu pokoru k ostatním lidem. Můj táta byl určitě diplomat. Nerad se s lidmi hádal. Rodiče mi také dali podnět v tom, že vzdělání je v životě důležité. Proto jsem po ukončení střední školy šel na vysokou školu. Měli jsme krásné dětství, které by mi dnešní mládež mohla závidět. Přišel jsem ze školy, hodil jsem tašku do rohu a celé odpoledne jsem mohl lítat venku, v létě za kopačákem, v zimě s bruslemi a hokejkou na zamrzlém rybníku. Ale rodiče zároveň vyžadovali důsledné plnění povinností. Musel jsem vynést smetí, umýt nádobí, uklidit. Když jsem přinesl špatnou známku, musel jsem se učit. Dneska to vidím jako velký benefit. Naučil jsem se ohnout hřbet a dělat něco víc než jsem musel, abych dosáhl lepších výsledků. Důslednost a kázeň jsou důležité i v mé sportovní kariéře. Jsem rád, že se mi rodiče jako dítěti věnovali na 120 %. S mamkou a taťkou mám spoustu zážitků. Když jedu hodinu autem na trénink nebo rehabilitaci, zapnu handsfree a popřeji mamce hezký den.

Jak pečuješ o své zdraví?
Hodně času trávím na rehabilitačních lůžkách. Doktor mi předepíše poukaz a já můžu čtvrt roku jednou týdně cvičit s fyzioterapeutem.  Mé neuvěřitelné štěstí je v tom, že mám dva sponzory, kteří mi hradí rehabilitaci navíc. A díky tomu, že dostávám peníze na přípravu si můžu další část rehabilitace připlatit. Bez toho bych v hlavní sezóně od listopadu do konce března nedokázal šest hodin denně střílet z luku. V současnosti navštěvuji fyzioterapii v objemu pět hodin týdně. Když mám nějaký akutní problém, tak je to ještě víc. Ale na životosprávě bych měl hodně zapracovat. Vstanu, ani se nenasnídám a jdu střílet, což není úplně dobře. Co se týká alkoholu, tak třeba rok před paralympiádou nepiji vůbec. Takže teď mě čeká rok abstinence. I když jsem si říkal, že tenhle rok bych to možná trošku změnil, protože občas člověk potřebuje upustit páru. Uvažuji, že bych vždy jeden den v měsíci zajel do mé oblíbené hospůdky. Nicméně nepotřebuji pít, abych se bavil.

S jakou intenzitou trénuješ v hlavní sezóně?
Když víc než tři dny netrénuješ, v mém případě lukostřelbu, tak se ti ztratí nervová propojení z mozku do svalů a trvá třeba čtrnáct dní, než se obnoví. Když nebudu trénovat týden, tak to bude trvat třeba čtvrt roku. V hlavní sezóně tedy střílím šest až osm hodin denně. Vstanu v pět ráno, od šesti do osmi dám jeden trénink, pak si jdu na dvě hodiny lehnout. Od jedenácti do jedné mám druhý trénink, pak si jdu zase lehnout, pak třetí trénink. Od čtyř do šesti si jdu zase lehnout a od osmi do deseti střílím čtvrtou fázi. Mám toho plné kecky. Na tréninky jezdím sám a šípy si také tahám sám. Žiji sám a i doma se o všecko starám já.

Máš vůbec čas také na jiné aktivity?
Chodím plavat. To miluji. Vlezu do vody a zapomenu na to, že mám nějaké pohybové omezení. Během sezóny do bazénu tolik nechodím, protože je spojený s rizikem nastydnutí a jiných komplikací. Také jezdím na handbiku. Doma mám posilovací věž, benchpress, kladku a teď jsem si nově pořídil běžkařský trenažér.

Čím je lukostřelba mezi ostatními sporty výjimečná?
Lukostřelba… První postižený sportovec, který se dokázal nominovat na „zdravou“ olympiádu, byla lukostřelkyně z Nového Zélandu. Tím chci říct, že ne každý musí jet na olympiádu, ale může dělat aktivitu i ve společnosti zdravých lidí. Nemusí hledat oddíl pro postižené. V každém kraji České republiky, kromě Jihočeského, funguje minimálně jeden lukostřelecký oddíl. Člověk může jednou týdně nebo za čtrnáct dní jet do jakéhokoli klubu, když se tam domluví předem, a rádi ho tam přijmou. To těžko můžeme říct o jiném sportu pro postižené. Za svou kariéru jsem 97 % závodů odstřílel se zdravými lukostřelci. To, co za rok nastřílím s postiženými, je škraloup na kakau, proti závodům se zdravými. To je neuvěřitelný bonus, když s hendikepem porazíte choďáka, který pak s brekem odchází ze střelnice domů.

Není zdravý lukostřelec v nevýhodě, že on musí stát, zatímco ty sedíš?
Nevýhoda to není. Mohou o tom polemizovat. Ale my vozíčkáři nebo lidi, kteří znají naši problematiku víme, že kvadruplegik ve výhodě proti zdravému tělu není. Rozhodně není výhoda, že na závodě osm hodin sedím. Když nemám termoregulaci a je čtyřicet stupňů. Zdravý člověk má tolik plusových bodů, že já rozhodně v žádné výhodě nejsem.

Jak můžeme společně podpořit čtenáře, kteří by chtěli lukostřelbu vyzkoušet?
Kdyby měl o lukostřelbu zájem nějaký kvadruplegik nebo kvadruplegička z Centra Paraple, můžu přijet, přivézt vybavení a nabídnout vyzkoušení. Dneska existuje plno nadací, které je možné požádat o dvacet tisíc korun na pořízení vybavení. A potom už záleží na každém člověku, jestli bude chtít dělat něco víc. Věřím, že můžu být ten, kdo začínajícím lukostřelcům cestu usnadní. Minimálně radou ohledně vybavení a základní techniky tak, aby dokázali vypustit šíp z tětivy. Ale nemusí to být pouze lukostřelba. Já bych rozhodně chtěl všem lidem doporučit, ať už mají nějaké pohybové omezení, anebo jsou úplně zdraví, ale taky mají v životě nějakou bolístku, aby si našli nějakou aktivitu, která je nemusí úplně živit, ale rozhodně jim poskytne útočiště a pocit štěstí. To, co je pro mě lukostřelba. Když ráno vstanu a jedu třeba už v šest ráno do Odoleny vody, kde vychází slunce, a můžu tam sám střílet z luku. Každému bych to přál. Aby měl nějakou aktivitu, ke které by mohl utéct před celým světem.

Měl jsi někdy chvíle, kdy jsi chtěl s lukostřelbou skončit?
Určitě. I když mám mentální trénink, pořád jsem obyčejný kluk s normálními problémy. Někdy si říkám, jestli už není na čase ten kariérní kruh uzavřít, najít si zaměstnání a být šedá myška ve společnosti. Člověk v životě touží po tom, co nemá, ale neuvědomuje si to, co má. Dokud mi zdraví dovolí střílet, tak s lukostřelbou neskončím. Je to něco, co by mě mentálně hrozně semlelo. Momentálně mě strašně bolí pod lopatkou. Dokážu vystřelit sto, sto dvacet šípů, ale posledních sedmdesát už mě bolí. Za loňský a letošní rok jsem nastřílel skoro šedesát tisíc šípů. Soupeři se mě zeptali, kolik jsem toho nastřílel za tři měsíce. Když jsem řekl, že mám skoro patnáct tisíc výstřelů, zděsili se, protože to bylo tolik, kolik oni nastřílejí za rok. Někdy jsou chvilky, kdy zavřu oči, představím si, jak žiji v chaloupce, mám dva psy, každé ráno sednu do elektrického vozíku a jedu se s nimi projet do lesa. Naivně si myslím, že by mi to stačilo, ale pravda je podle mého jiná. Konec bude, až nezvládnu natáhnout luk. Moji soupeři si ale tuhle zprávu, doufám, ještě dlouho v tisku nepřečtou.

Co by dělal David Drahonínský, kdyby při závodě začal škytat?
Já bych si řekl, že na mě myslí nějaká hezká ženská.

Dobře, ale teď vážně, může to zkomplikovat výkon?
Určitě ano, ale to se mi ještě nestalo. Ale můžu vyprávět jinou příhodu. Před paralympiádou v Tokiu mi začala skákat pravá noha, ale strašně. Dvě hodiny jsem seděl na vozíku a noha skákala, jako na šicím stroji. Klonus. Byl jsem na CT, na magnetické rezonanci, na všech možných vyšetřeních, kontrole ledvin, otlaků, všechno jsem vyzkoušel, ale nenašli jsme nic, čím by to mohlo být. Nosil jsem boty, které jsme fasovali na paralympiádu do Ria. Kdysi dávno v roce 2016 jsem je sundal z nohou a nacpal do nich ponožky a hodil je do pračky i s těm ponožkami. V jedné botě se ponožka zmáčkla ve špičce a zůstala tam. A já ji celou dobu nosil! Dva měsíce jsem měl v botě skrčené prsty a kvůli tomu mě chytaly spazmy do nohou. Na nic jsme s doktory nepřišli, ale nakonec to byla takováhle chujovina.

Jaká je tvá nejčastější emoce na při závodech? Nervozita, euforie…?
Je to strach z toho, že prohraji. Člověk trénuje, připravuje se. Hodně lidí od tebe očekává vítězství, medaili. Fanoušky mám docela náročné, i ty fanynky.

Ve fotbale nebo v hokeji můžeme sledovat nové trendy hry. Hraje se jinak, než před lety. Jsou nějaké nové trendy také v lukostřelbě?
V lukostřelbě je desítka pořád uprostřed a je za nejvíc bodů. Ale materiální vybavení se vyvíjí. Firmy vyrábějí novou techniku, která stojí hodně peněz. Myslím, že používám to nejlepší co existuje, alespoň pro mě. Kdybych měl finanční možnosti, tak klidně vyzkouším i jiné luky a objednám si borce, kteří mi je skvěle seřídí. Nechci říct, že neexperimentuji, ale posledních pět let používám vybavení, o kterém vím, že funguje dobře. Jeden známý z Německa, mistr světa v lukostřelbě, se kterým jsem spolupracoval, mi řekl, že je úplně jedno, s čím budu střílet, protože když si techniku osahám, můžu vyhrát s jakýmkoli lukem. Já používám luky, které vyrábí kanadská firma Apa. Můj kamarád mi před paralympiádou v Tokiu psal a ptal se mě, jestli vím, co znamená Apa v maďarštině.  Nevěděl jsem. A on mi řekl, že „apa“ znamená v maďarštině táta. S jinými luky už nikdy střílet nebudu.

Tví fanoušci ví, že si barvíš vlasy do národních barev a když vyhraješ, že tančíš na vozíku. Máš i nějaké skryté rituály, které dodržuješ?
Je hodně věcí, které dělám. Třeba když jedu na mistrovství světa, tak si napíšu program a věci, co se mohou stát, které mě můžou rozhodit. A hned si k tomu napíšu řešení. Co udělám, aby se to nestalo. Vím, že bych se mohl jít při závodech projít do města, ale radši zůstanu ležet v hotelu a zacvičím si. Nemusel bych, ale věřím, že mě to posune dál. Nepiji alkohol, provozuji aktivační dýchání, mezi každou sadou se napiji. Odstřílím eliminace, je pauza, kdy vám přinesou šípy, vezmu flašku a dám si dva loky vody. V tu chvíli se koncentruji na to, jak mám tu vodu v puse, převalím ji přes jazyk, spolknu, zavřu oči, nadechnu se, vnímám světlo a sílu a vydechnu špínu z těla. Je toho hodně. Věřím, že to funguje a přináší úspěchy.

Jaké jsou tvé nejbližší cíle?
Nejbližší cíl je, aby mě přestala bolet lopatka. S mým tělem máme nepsanou smlouvu, že když je hlavní sezóna a mě jde o úspěch, tak mi občas dá najevo, že bych nemusel tolik trénovat, ale měl taky odpočívat. Byl bych ale rád, kdybych od listopadu (pozn.: rozhovor vznikal v září) mohl začít trénovat pořádně. Pokud zvládnu splnit nominaci, tak je mým cílem zúčastnit se paralympiády v Paříži a reprezentovat tam Českou republiku. Můj sen je zařídit výlet mojí mamce, aby mi tam přijela fandit, protože vím, že by byla šťastná.

Z jaké chyby ses v kariéře nejvíc poučil?
Byl jsem na závodech na Slovensku, kde jsem soutěžil se zdravými. Postoupil jsem do semifinále. Nastoupil proti mně kluk, který střílel z kladkového luku asi měsíc. Petr se jmenoval. Přišel za mnou a řekl mi: „Ty mě smázneš jak malinu.“ Odpověděl jsem mu trochu povýšeně: „Peter, každý může v životě vyhrát, vždyť ty jsi už na tréninku taky tu desítku trefil.“ On se na mě v tu chvíli tak podíval. Pamatuji si to jako dnes. Pak začal závod a on trefoval jednu desítku za druhou. Já trefoval devítky. Slyšel jsem Slováky, jak říkají: „Peter, čo robíš, však ty si boh.“ A já jsem jenom sledoval, jak mě poráží. Sice to nebylo o autobus, ale vyhrál on. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem udělal chybu. Na druhou stranu jsem vnímal tu sílu, kterou dokáže člověku vdechnout šance, že může porazit paralympijského vítěze.

Když srovnáš Davida, který se vrátil z Tokia v roce 2009 po svém prvním fenomenálním úspěchu a Davida dnešního, v čem je pořád stejný a v čem je jiný?
Tenkrát mě lukostřelba neživila. Dneska mám díky ní nějaký benefit do života. V Pekingu jsem byl kluk, který si chtěl splnit svůj sen a vyhrát paralympiádu. Věděl jsem, že můžu vyhrát, ty výsledky jsem měl. Když jsem usínal, ve skrytu duše jsem snil, že až bude konec, budu mít na krku medaili. Motto olympiády v Pekingu bylo: „One world, one dream.“ Já jsem si tam svůj sen splnil a pořád ho chci žít dál. Chci vyhrávat medaile. V tom jsem pořád stejný. V Tokiu jsem chtěl splnit přání táty, kterého jsem doprovodil na konci jeho životní cesty. Když jsme se bavili v nemocnici, kde později i umíral, řekl mi, že bych si z toho Tokia mohl přivést i dvě medaile. Jeho slova mě dva roky každé ráno hnala do tréninku. A v čem jsem jiný než v Pekingu 2008? Teď dokážu totálně vypnout jakékoli své emoce, v závodě i v životě. Během závodů se dokážu koncentrovat na každý šíp jako by byl první. Během roku se potom dokáži totálně koncentrovat na trénink.

Jaký jiný život bys chtěl žít, kdyby neexistovala lukostřelba?
Jako táta, s manželkou a dětmi. Můj táta nevyhrál žádnou olympiádu, ale s mámou vychovali tři děti.

Když si odmyslíš všechny medaile, všechnu slávu, to, že tě lidi zdraví na ulici a chtějí se s tebou vyfotit, co ti do života lukostřelba přinesla?
Občas se mě lidi ptají, jak jsem se vyrovnal s tím, že jsem na vozíku. Nevyrovnal. Nikdy se s tím, že žiji na vozíku nevyrovnám. Byl jsem zdravý kluk, který hrál fotbal a hokej. A taky jsem dělal taekwondo, kterým jsem žil. Díky lukostřelbě ale dokážu naplnit i tento život. Nechci říkat, že díky ní úplně zapomenu na to, že jsem na vozíku.

Ale díky lukostřelbě mám životní náplň, kterou mám rád a baví mě. Unaví mě, abych se mohl vyspat, ráno se probudit, otevřít oči. Těšit se na nový den, trénovat a být nejlepší na světě.