Postižení jako úkol a výzva

Na světě se setkáváme během našeho života se spoustou skutečností, které nemůžeme změnit, ale které v nás zároveň vyvolávají různé otázky. Jelikož nedovedeme tyto skutečnosti pochopit, nedokážeme se s nimi ani vyrovnat, a to uvnitř i navenek. Proto se ptáme „proč?“. „Proč se toto muselo stát právě mně?“ Proč právě já jsem takový, když bych chtěl být úplně jiný?“ A tak podobně. Pro někoho se mohou stát tyto otázky celoživotním problémem, se kterým se bude muset neustále vyrovnávat.

Jednou takovou skutečností, která vyvolává u mnohých znepokojivé otázky je existence nějakým způsobem postižených lidí. V setkání zdravých lidí s postiženými a naopak, dochází ke střetu v jejich nitrech. Tento střet je charakterizován otázkou „Proč právě já?“. Tato otázka může vyznít ještě palčivěji pro člověka věřícího. Ten, kdo nevěří, může vždycky svést vinu např. na lékaře, náhodu či něco jiného. Věřící tento přesmyk udělat nemůže, chce-li zůstat poctivý, protože za každou skutečností, ať z lidského hlediska dobrou nebo nedobrou, vidí Boží působení.

Nakonec však tato otázka zůstává stejně nezodpovězena a dotyční tázající se si někdy s bolestí, jindy s pocitem rezignace uvědomí, že tuto otázku nemohou sami rozřešit. Musí si přiznat, že stojí před tajemstvím, které je přesahuje a do kterého jim nelze proniknout přirozenými schopnostmi. Přece si však dovolím tvrdit, že odpověď, alespoň částečná, existuje, i když jiná, než jakou by kdo čekal.

Budeme-li však chtít k této odpovědi dojít, budeme se již předem muset vzdát nároků za každou cenu objasnit a zdůvodnit „proč něco je tak, jak je“, ale spíše se budeme snažit najít cestu jak daný stav, byť nepříjemný a z lidského hlediska plný otazníků, příjmout a tím jej proměnit v něco pozitivního.

Tato cesta je mnohem náročnější než ptát se „proč?“, protože od nás vyžaduje pravdivý postoj a obsahuje v sobě požadavek postavit se k životu čelem, ne zády. Naproti tomu otázka „proč?“ nám umožňuje útěk od životní reality a vrhá nás do stavu ukřivděnosti a výčitek vůči Bohu, což může být pohodlné, ale ve skutečnosti je to neplodné. Takový člověk asi nikdy nic pozitivního nevytvoří. Nehledě na to, že takový postoj může skončit v naprosté negaci.

Místo toho by měl postižený člověk zaujmout postoj pozitivní. Ten spočívá v přijetí svého postižení jako úkolu daného mi Bohem. Jako prostředku k mé spáse. Je dobré si uvědomit, že moje postižení může být příčinou mého vnitřního a následně i vnějšího rozkolu, mé zahořklosti a zamindrákovanosti. Může se ale také stát místem mého setkání s Ježíšem. A toto setkání je pak pro mne setkáním osvobozujícím. Toto osvobození spočívá ve vědomí, že jsem Bohem milován takový jaký jsem. Že Bůh mě miluje i s mými komplexy a chybami, s mým postižením.

Poznávám, že tehdy především se na mě vztahuje jeho láska. V tomto poznání Bůh sám znehodnocuje onu otázku „proč?“. Tato otázka už pro mne nemá význam, protože ve světle prožitku Boží lásky si uvědomuji, že moje postižení je cosi vedlejšího. Rozhodně na mě již nepůsobí tak znepokojivě.

Bylo by však naivní se domnívat, že jsem schopen se vyrovnat jednou pro vždy s celým rozsahem svého postižení. To v sobě totiž zahrnuje i praktické důsledky, které mě i mé okolí jsou schopny překvapovat po celý život, protože odkrývají má omezení a moji odlišnost od okolí, se kterou se musím neustále nově vyrovnávat. Podle životních situací se odhalují stále nová omezení a já musím vždy znovu hledat nová řešení. Jestliže jsem schopen i tyto problémy přijmout a vyrovnávat se s nimi, pak plním onen úkol daný mi Bohem.

Postižení nemusíme však chápat pouze jako úkol od Boha, nýbrž také jako jeho výzvu. Výzvu k bohatšímu vnitřnímu životu. Všimněme si dobře, jak dnes církev zdůrazňuje důležitost nemoci – modlitbu nemocných. Vyplývá to z toho, že nemocní lidé jsou, nebo mohou být, blíže Bohu. Jak se to může stát? Když člověk onemocní, musí většinou ulehnout. To znamená, že přejde z činnosti do klidu. V tomto klidu mu do jeho vědomí vstupují situace a prožitky, o kterých myslel, že je již dávno zapomněl nebo životní problémy, se kterými se ještě nestačil vyrovnat.

Je nucen je znovu prožívat a zpracovávat, konfrontovat se s nimi, a tak vlastně očišťovat hlubiny svého vědomí od nezdravých a mnohdy zraňujících myšlenek a vjemů tím, že se s nimi staví před Boha, aby on v nich proměnil to nezdravé. Takto dochází ke komunikaci mezi nemocným člověkem a Bohem, k pročištění jejich vzájemných vztahů. Ještě výrazněji se tento proces může odehrát tam, kde dotyčného člověka postihne dlouhodobější nemoc nebo postižení, které ho upoutá na lůžko či vozík nebo mu jakkoli jinak omezí pohyblivost. Říkám může, protože vždycky nakonec záleží na postoji postiženého. Nemoc se totiž může i „vyležet“ se sluchátky na uších či s časopisem v ruce. Šance k uzdravujícímu a osvobozujícímu setkání je pak promarněna.

Pro zdravého člověka znamená setkání s postiženými lidmi také úkol a výzvu. Úkol spočívá v přijetí jak těchto lidí, tak také samotné skutečnosti postižení. To není tak jednoduché.

Příjmout skutečnost postižení v sobě obsahuje mimo jiné i přijetí toho, že i já sám mohu jednou mezi tyto lidi patřit. Že také mne může jednou Bůh „povolat“ k tomuto způsobu života.

Výzvou při pohledu na postižené pak může být to, že si uvědomíme svoji skutečnou hodnotu před Bohem. Že Bohu ani tak nezáleží na tom jak je kdo silný nebo čím vším se může ve svém životě prokázat, jakou má moc, výkonnost či zdraví. Ale že hodnotí člověka podle jediné věci: jak se mu dokáže otevřít, zda sebe a celý svůj život dokáže odevzdat Ježíši. To je také důvod proč žijeme. Výkonnost, sílu, zdraví a já nevím co ještě, to všechno můžeme ztratit v jednom okamžiku: „Co je platné člověku kdyby získal celý svět, ale ztratil svou duši?“ nebo „Jaké dá člověk výkupné za svou duši?“ (srov. Mk 8, 36 – 37) Co může člověk ve skutečnosti ztratit je Kristus poslaný Otcem k záchraně člověka. Ale: „Já jsem přesvědčen, že ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani nic vysokého, ani nic hlubokého, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky, projevené v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Řím 8, 38 – 39) Opravdu, nic nás od této lásky nemůže odloučit kromě nás samých. A právě toto by měl mít zdravý člověk na paměti, když se setká s někým postiženým.

Všimněme si dobře. Takto viděné postižení již není záminkou k obžalobě Boha představované onou otázkou „proč?“, nýbrž je naopak výzvou k upamatování se na Boha. Bůh v osobě Ježíšově bere na sebe utrpení člověka a díky tomu může člověk trpět v Boží přítomnosti. Spolu s Kristem. Mezi člověkem a Bohem se tímto vytváří společenství v utrpení. Proto je nemocný člověk blízko Bohu.

Ježíšův kříž se tak stává znamením Boží solidarity s lidským utrpením v jakékoli podobě. Výčitka lidí „Proč to Bůh dopustil?“ je již proto bezpředmětná, protože o to zde už teď vůbec nejde. Jde tu o to, nastavit lidem zrcadlo kam až vede snaha „být jako Bůh“. Tím zrcadlem je kříž, který nám zjevuje kdo je Bůh a jaký je člověk. Postižení a nemocní lidé jsou potom zpřítomněním tohoto kříže a jeho neustálou připomínkou. Jsou jakoby „oblečeni“ do kříže. Společnost, která se chce zbavit svých nemocných a postižených spoluobčanů, chce se tedy především zbavit tohoto zrcadla, aby nemohlo dojít ke zpětné vazbě v její cestě za cílem být jako Bůh.

V této meditaci nechci a ani nemohu odpovědět na onem obvyklý dotaz mnoha lidí „Proč Bůh dopouští utrpení?“. Nemohu, protože to nevím. A upřímně řečeno: nevadí mi to, ačkoli sám patřím mezi postižené. Charakteristickým rysem dneška je, že chceme všechno vědět a všechno znát. Už nemáme smysl pro tajemství. Ztratili jsme ho. A možná i v tomto můžeme spatřovat v životech postižených lidí ještě jednu Boží výzvu pro své, alespoň na pohled zdravé, spolubratry a spolusestry: „Jsme Božím tajemstvím“, říkají. „Jako by Bůh naší pouhou existencí říkal: ‚Mé myšlenky nejsou myšlenky vaše. Oč převyšuje nebe zemi, o to moje myšlenky převyšují vaše myšlenky, praví Hospodin’“. (Iz 55, 8 – 9)

Toto je tedy ona odpověď, kterou jsem slíbil na začátku, a která je možná přece jen trochu jiná, než jakou by kdo čekal, ale právě proto nás může vyprovokovat k dalšímu uvažování.

Nejde totiž cestou otázky „proč?“, nýbrž jde cestou otázky „co?“. Co mám dělat, abych dosáhl věčného života takový, jaký jsem? Odpověď zní: Uvědom si, že jsi milován Bohem takový, jaký jsi, a že Ježíšův kříž je toho zárukou, protože svědčí o Boží lásce k tobě. Otevři tedy celé své nitro tomuto ukřižovanému Ježíši a nech se jím uzdravit, vždyť proto ho Otec poslal jako dar každému člověku. Myslím si, že tato odpověď je mnohem krásnější, protože je pravdivější a pravda nás přece osvobozuje.

Autor: Pavel Hruban, Pastorační asistent pro oblast charitativní péče v Brně.

Zdroj: invArena