Přidej
aktualitu
starnuti.jpg
11.9.2023 | Celá ČR | Centrum Paraple o.p.s.

Stárnutí je přirozený proces

Stárnutí je proces, během kterého si nejen živý organismus projde různě dlouhou cestou mezi vznikem a zánikem. Tyto časové úseky se v průběhy existence vesmíru mění, včetně průměrného stáří existence jeho jednotlivých součástí, člověka nevyjímaje.
Za posledních sto let se lidský život průměrně prodloužil o více než třicet let a odhadem nadpoloviční většina lidí narozených v novém tisíciletí se dožije alespoň sta let.

Zdroj: Magazín Paraple, červenec 2023
Text: David Lukeš, ředitel Centra Paraple

S postupem času se mění celkový pohled na stárnutí a označování lidí za seniory. Stačí si vybavit některé scény z klasických filmů či knih, kdy byli za seniory považováni lidé nad padesát let. Dnes už hovoříme spíše o věku nad pětašedesát let, tedy věku odchodu do důchodu.  
Šance na dožití vyššího věku se značně měnila spolu s vývojem společnosti, významně zejména v období po obou světových válkách, kdy byla ve většině Evropy zavedena všeobecná zdravotní péče. Preventivní očkování, nové léky (rozvoj antibiotik) a radikální snížení úmrtnosti kojenců znamenaly skokové zvýšení průměrného věku dožití.

Rozvoj péče znamená delší život 
Rozvoj zdravotní a sociální péče má velký vliv i na délku dožití lidí po poranění míchy. Zejména vývoj nových kompenzačních pomůcek velmi napomohl zmírnění častých proleženin (viz Dekubity mohou skončit i smrtí, Magazín Paraple, duben 2023), čímž se organismu člověka s míšní lézí výrazně ulevilo, a vydrží tak ve větší zátěži delší čas.  
Velmi důležitý byl také nový pohled na vyprazdňování střeva a močového měchýře, kdy katetrizování a nálevy znamenaly výrazné snížení výskytů následných zdravotních, mnohdy život ohrožujících, komplikací.  
Vznikla specializovaná péče, která je ve většině vyspělých států zajišťována spinálním programem.  
Čísla dožití lidí po poranění míchy jsou ale stále proti většinové populaci pod průměrem. Různé studie uvádějí, že jde o zhruba osmdesát až osmdesát pět procent průměrného věku dožití ve vztahu k běžné populaci.  
Šance na určitý věk dožití je vždy vztahována k roku, ve kterém jsme se narodili. Aktuálně je to okolo sedmdesáti šesti let u mužů a osmdesáti dvou let u žen, tedy v průměru sedmdesát devět let. U lidi po poranění míchy by to tak znamenalo o necelých deset let méně.

Jsou to jen statistiky, ale prevence je na místě
Nebojte se, jsou to jen čísla. Navíc průměrná a vy jistě průměrní nejste. Už jen to, že si čtete tento článek a zajímáte se o své zdraví, má vliv na prodloužení vašeho života. Stárnutí je sice nezastavitelný proces, ale dá se na něj nachystat.  
Neshledávám velké množství výhod, které s sebou přináší život tetraplegika, ale jistě se nám nedá upřít lepší připravenost na momenty, kdy lidem bez hendikepu s přibývajícím věkem ubývají síly a potřebují se učit věci jinak, používat kompenzační pomůcky nebo se obracet s žádostí o pomoc na jiné lidi, a to často i kvůli zajištění základních potřeb.  
Avšak i přes veškerou adaptaci lidí po poranění míchy na změny zdravotního stavu je třeba se na příchod doby, kdy už nebudu v takové síle zvládat vše jako dříve, připravit. 
A ignorovat nemůžeme ani fakt, že je i značné procento lidí, kteří si poraní míchu až v seniorském věku, a ti už nemusejí mít dostatek energie na takto významné změny.

Aktuálně tedy v souvislosti se stárnutím a lidmi po poranění míchy řešíme dvě otázky: 
1. Jak přistupovat ve spinálním programu k péči o lidi, kteří si následkem úrazu či nemoci poraní míchu, ale už jsou vlastně geriatrickými pacienty, s ohledem na následnou péči? 
Tuto otázku pokládají zejména zástupci České společnosti pro míšní léze ČLS JEP a pracovníky spinálního programu (spinálních jednotek a spinálních rehabilitačních jednotek), kteří přemýšlejí nad rozumným vybalancováním návazné péče, zejména ve vztahu k rehabilitačnímu programu lidí v seniorském věku.  
Největší problém vidí ve spojitosti se sociálním zázemím – zajištěním bezbariérového bydlení a potřebné asistence. Neznamená to však, že by tito lidé nepotřebovali zdravotní péči. Naopak, často byli v péči lékařů již před poraněním míchy, které navíc mohlo vzniknout jako komplikace jejich zdravotního stavu. 
A také to neznamená, že by pro lidi v pokročilém věku neměl být nastaven rehabilitační program. Ovšem velmi důležitá je jeho individualizace, protože někdo skutečně potřebuje „jen“ kvalitní zázemí, aby mohl zbytek života strávit v bezpečí a s co nejméně komplikacemi, a jiný chce být bez ohledu na věk stále aktivní součástí sociálního života.  
Bohužel často se stává, že k těmto diskusím nebereme samotné seniory a řešíme jejich situaci s rodinnými příslušníky, i když jsou samotní senioři kognitivně v pořádku, a tedy naprosto příčetní v rozhodování o svém osudu. Řešení, která potom přicházejí, často znamenají institucionální péči, a to bohužel při aktuální kvalitě péče o lidi s poraněním míchy v těchto zařízeních znamená brzký skon.  
Sice jsem na začátku psal, že je to zejména otázka lékařů ve spinálním programu, ale náročnými situacemi mohou konkrétní lidi a jejich rodiny provést mimo spinálních jednotek a spinálních rehabilitačních jednotek i organizace terciární péče – Česká asociace paraplegiků – CZEPA, Centrum Paraple, nebo ParaCENTRUM Fenix. Naší snahou obecně je, abychom našli individuální řešení a nevystavovali lidi zhoršení zdravotního stavu, které by je mohlo ohrozit na životě.    

2. Jak se nejlépe připravit na změny, které přicházejí se stárnutím na vozíku? 
Druhá otázka přichází od samotných lidí po poranění míchy během jejich života, kdy sami pociťují následkem stárnutí, nemoci nebo úrazu úbytek sil.  
Text tedy směrujeme přímo k vám, lidem po poranění míchy.  
S postupujícím věkem se stává, že musíte měnit své stereotypy, učit se věci nově a třeba úplně jinak, než jste byli zvyklí. Někdy musíte změnit bydlení, kompenzační pomůcky nebo řešit asistenci. Najednou potřebujete pomoc, nebo radu, jak „to“ udělat nějak jinak. Buďte na to připraveni a nebojte se říct si o pomoc.  
U nás v Parapleti je běžné, že k nám lidé přicházejí i po delší době, nebo i ti, kteří nás vlastně dosud nikdy nepotřebovali, ale najednou si úplně nevědí rady nebo je toho zkrátka už moc, aby „to“ vymysleli sami. Čím dříve budete nastalé situace řešit, tím dříve a lépe na ně budete připraveni. Proto se neváhejte na nás obrátit.

Humans of Paraple. Když vás pomalu dohání věk

Honza (68): Když tady na Paraple po té době koukám, je to obrovské dílo

Už jsem na vozejku čtyřicet let. Dělal jsem u horské služby, urvalo se lano na lanovce. Ten den byl divný, bylo pět dní do Vánoc a ve stejný den, skoro ve stejný čas, měl nehodu i můj táta. Rozsekal se na kaši, poslal to pod kamion, ale naštěstí si nepoškodil míchu. Mamka, velmi pragmatická osoba, se dozvěděla v krátké chvíli o mně a tátovi, až z toho rozmlátila telefon. Ona ale byla ta, která pro mě pak zařídila úpravu bytu. 

Předtím jsem dělal mnoho prací, hlavně různě u filmu − asistenta produkce, osvětlovače, zvukaře. Přišel samizdat, výslechy v kachlíkárně na Letné, Divadlo pod stanem, byla to krásná doba. Taky jsem pracoval pro Úklid Praha, stejně jako kardinál Vlk. Myl jsem schody v metru a šéfovou mi dělala bezzubá cikánka, která mi říkala: „Vyser se na to.“ Odjel jsem tedy do Krušných hor, kde jsem dělal další krásnou profesi, pokojskou.  

Po úrazu jsem se vrátil zpátky Prahy. Tady jsem začal zase i sportovat, se Sašou Pokorným jsme začínali s basketem a už jsem se více dostával do práce s lidmi na vozejku nebo spíš pro lidi na vozejku. Hodně mě ovlivnil profesor Pfeiffer a docentka Švestková. Stalo se mi osudným, že jsem zůstal na Albertově (pozn.: na Klinice rehabilitačního lékařství 1. LF UK a VFN) a pracuju tady s lidmi po cévních mozkových příhodách. Než bylo Paraple, tak jsem tady potkával i hodně lidí s poškozením míchy.  

Byla to divoká léta, byli jsme rádi za cokoli, co jsme sehnali. Třeba jsem se vydali starou avií do Švédska a Norska a vozili sem věci, hlavně vozejky. Podporovali nás tenkrát manželé Havlovi. 

Později jsme měli na cesty autobus od plochodrážníků a jezdili do Německa, Švýcarska nebo Itálie a nechávali se inspirovat. Úžasné a naučné byly cesty do Nottwilu, Heidelbergu nebo Lublaně. Do Slovinska jsem jezdil často, měl jsem tam snoubenku, bydleli jsme ve vile nad mořem, byl to krásná baba, ale já jsem utekl. Chtěla odjet na silvestra do Kuvajtu a už tam zůstat. Říkal jsem si: „Sakra, co tam budu dělat?“ Jsme stále přátelé, náš vztah to nepoškodilo. Voláme si, je teď šéfová neurorehabilitace v Kuvajtu a myslím, že je šťastná. 

Chtěl jsem už dříve něco dělat se Slovinci, ale zabil to tehdejší ředitel Kladrub Kříž. Slovinský Svaz paraplegiků měl bezbariérové centrum, někde u Koperu, ve spolupráci s Lublaňskou klinikou rehabilitace.  

Když se teď tady na Paraple po té době koukám, je to obrovské dílo. Skvělá empatie terapeutů, úžasný kus práce, nikdy jsem tady nebyl na pobytu a jsem velmi mile překvapen. Sám pomáhám půl života lidem na vozíku a poprvé jsem potřeboval pomoc sám a někdy jsem měl pocit, že na chroniky nejsou na nějakých místech zvědaví. Nakonec jsem šel do nemocnice Beroun a starali se o mě famózně. Sám jsem ani nevlezl do pelechu, úplně mi vypnulo rameno. Za celým tím průserem byl dekubit. Byl jsem s pacienty na rekondici a natrhl jsem se při přesunu. Třikrát mě s tím doktoři poslali domů. Když už jsem měl sepsi, manželka byla na Džerbě. Náhodou mi volal kamarád z Moravy, jestli nechci víno, a když mě slyšel, jak blábolím, okamžitě zasáhl. Odvezli mě na Bulovkou a skvělý doktor Poláček mě zachránil. Trvalo to sedm měsíců. 

Snažím se být úplně soběstačný a asistenty spíš odháním. Ale potřebuji dohled alespoň při přesunech, přesouvám se přes prkno, což je pro mě novinka. Za celou dobu na vozejku jsem měl dvakrát rýmu.

Manželka je sama doma půl roku a už je trochu kyselá a do toho chci přestavovat kvartýr. Přestavuju Hradčany (pozn.: domov) a na dálku i Albertov (pozn.: práce). Chci tam dole udělat jiný stacionář, zabrali mi totiž půdu. Takže je pořád co dělat. 

Poznámka: Honza je jedním z lidí, kteří se významně podíleli na zlepšení podmínek péče o lidi s poškozením míchy. Dodnes pomáhá, jak se dá. Jak řekl, za čtyřicet let na vozejku měl dvakrát rýmu, ale to neznamená, že žil někde v izolaci, naopak. Právě jeho aktivní život mu dodal sílu všemu vzdorovat, i když i jemu občas pěkně zateklo do bot.  
Vyprávěl třeba historku, jak jednou málem přišel o život. Jel za kamarády na hory na chalupu a zapadl s autem. Nebyla možnost dát někomu vědět, mobily tehdy nebyly. A navíc měl být jeho příjezd překvapení. Honza se snažil dostat auto ze sněhu sám. Vždy vylezl, kus vyhrabal, zase vlezl do auta a popojel. Tady je třeba zmínit, že Honza vůbec nehýbe nohama. Celé ho to tehdy málem stálo život. Ale kdyby neudělal nic, tak to nemuselo být málem. Po příjezdu na chalupu ho naložili do vany plné horké vody a nechali ho postupně rozmrzat.

Jirka (50): Doma je to náročné. Občas jde o drobnosti, ale usnadní život 

Je to na hovno, cejtím se starej. Potřeboval bych nějaké dva tři měsíce někde na Floridě − teplo, dodat pozitivní energii. Teď zase přijedu domů a nevím, co mám čekat. 

Ta ruka (pozn.: úraz na hanbiku a později ještě pád a zlomenina během rehabilitace) mě mrzí, rozhodilo mě to. Mám pocit, že jsem najednou zestárnul. Přechod ze soběstačnosti do závislosti je těžký. Tady přesedám se Zuzkou (pozn.: ergoterapeutkou), dává mi dopomoci, které ale moc nevyužívám, mám totiž pocit, že švindluji, i když to tak není. Dnes jsme přesedali do postele, s malou oporou už to šlo, ale hlava mi to nedává, snažím se furt sám.  

Doma je to náročné. Občas jde o drobnosti, ale usnadní život. Znáš to, třeba židle, furt všude židle. Kde sedím, tam ji nepotřebuji, ale stejně je všude dávají. Třikrát denně musím posunout židli.  

Zatím nevím, co bude dál. Ještě mi tady nabízeli ambulantní rehabilitaci, tak to chci využít. EMG (pozn.: diagnostická metoda) v delťáku ukázalo odezvu, a tak mi neurochirurg řekl, že řezat zatím nebude. V euforii jsem se vrátil z nemocnice sem, a když jsem si svlékal triko na pokoji, dostal jsem spasmus a spadl jsem. Telefon někde nahoře, hlásiče jsou vysoko, volání zrovna nikdo neslyšel… Našla mě Zuzka, akorát jsem měl mít ergoterapii. 

Hlasové přivolání pomoci by pomohlo, třeba Alexa. Mám ji doma, je s ní sranda. Největší úspěch má, když jí řekneme, ať předvede Pikachu nebo štěkání. Umí to vše možné, fajn je, že si i procvičuješ angličtinu.  

Nejvíc mě teď štve, že to nemám ve svých rukou. Jsem stále zaměstnanec CZEPA, ale mám neschopenku. Chtěl jsem se teď co nejvíce věnovat sobě. 

Když to vidím tady, jsem nadšený. Všichni tu pracují se zápalem, s invencí, pořád něco vymýšlejí. Mám pro sebe tým lidí složený z různých odborností, kteří si předávají informace. Kamkoli přijdu, všichni vědí, co by se mnou měli dělat a všichni nad tím přemýšlejí komplexně. A navíc, jak jsem říkal, z vlastní iniciativy. Tým lidí, co s tebou pracují, to je úžasná představa, kdyby to tak fungovalo všude.

Jarda (57): Dělal jsem dvacet let auta, ale stalo se mi to na motorce 

Loni jsem měl o dvanáct kilo více. Teď mám devadesát devět, ale ještě by to chtělo dolů tak těch deset, ale mám v sobě hodně vody. Jinak jsem docela v pohodě. Bydlím sám v baráku, mám terasu, bazének. Vše si plánuji. V Poličce mám vše na jedné ulici. V té ulici jsem měl penziony, dům, autoservis. Penziony má bývalá žena, vím, že bych se o ně nemohl starat. Servis jsem pronajal.  

Dělal jsem dvacet let auta, ale stalo se mi to na motorce. Závodil jsem, jezdil jsem motokros. Během závodu starých pánů mi před skokem vypadla rychlost…  

S bývalou ženou mám dva kluky. Když měl jeden z nich sedm roků, měl nehodu na Kawasaki 60. Lekl se, když jel z kopce dolů. Týden byl v bezvědomí a se závoděním byl konec. Teď je mu čtrnáct a jezdí BMX. Ten starší objevil vzpírání, a to ho teď baví.  

S manželkou jsme se rozvedli. V dobrém. Vím, že jsem jí utavil. Té péče o mě bylo hodně a ona to vše dělala. Stejně by to asi nemělo dlouhého trvání. Teď má přítele a vede ty penziony. O mě se starají osobní asistenti, mám nastavený svůj týdenní režim a funguje to, za to jsem rád. 

Z prvního manželství mám ještě dvaatřicetiletou holku. Navštěvujeme se a už se těším na vnoučata. 

Paraple musím pochválit, je to tady dobře zařízené. Uvede tě to do obrazu, co se má, jak se posunout. Musím pochválit lidi tady – Petra, Šárku, Martina, Iva, Lukáše, prostě všechny. Jsou to lidi, kteří tady mají své místo. Po úrazu jsem byl v Kladrubech, byl jsem na tom hodně blbě, tak z té doby nemám ani žádné kontakty. Zkusit Paraple jsem se rozhodl loni, mluvili o tom kluci v Košumberku, a tak jsem přijel.

Co pro sebe můžeme udělat 
Vzhledem k tomu, že populace stárne, takové rady přibývají a někdy je těžké se v nich zorientovat. Lidé v seniorském věku jsou stále početnější skupinou, a tak se dostává do hledáčku marketingovým oddělení velkých i malých firem, které je zásobují nabídkami „zázraků“ vylepšujících podzim života. A samozřejmě také politiků, pro které jsou snadno ovlivnitelnou cílovou skupinou.  
Není tedy lehké udržet si čistou hlavu a vědět, co je pro mě skutečně to nejlepší. Podle výzkumů zaručeně funguje schopnost udržet si radost ze života a pozitivní myšlení. Není nutné konzumovat všechny zprávy, které se k nám hrnou. A pokud je pro nás těžké zorientovat se v pralese informací a dezinformací, je možné se obrátit na nějakou organizaci či jednotlivce, kteří nám s tím pomohou. To však neznamená to, že by nám někdo říkal, co si máme myslet nebo dělat, ale pomůžou nám dostat se z toho pralesa na cestu, která se nám nejvíce líbí.  
A určitě také pomůže být aktivní. Pojem „aktivní stáří“ je už velmi běžný a netýká se pouze zaměstnání se v domácím prostředí nebo vzájemné výpomoci v rodině. Je už totiž naprosto obvyklé, že lidé pokračují v práci i po dovršení důchodového věku, studují, stále častěji sportují či se stávají dobrovolníky. To vše prokazatelně prodlužuje život.

Nemít žádné kamarády, tomu já říkám neštěstí 
Nejzhoubnější situací, která nejvíce zkracuje život, je samota. Tím samozřejmě nejsou myšleny chvíle, kdy je člověk sám se sebou, ale dlouhodobý stav, kdy nemá žádnou sociální interakci a pak časem ji už mnohdy ani nechce.  
Zhruba 54 % lidí (bez ohledu na věk) v České republice přiznává obavu, že ve stáří budou sami.

Přidej komentář
cpv_banner-3-2.jpg
banner-handy.jpg