Trauma – trpká součást života

Zdroj: Magazín Paraple, duben 2021

Text: David Lukeš, ředitel Centra Paraple

Když se narodil syn Vendelín a já měl poprvé možnost mu pohlédnout do očí, vzpomněl jsem si, jak jsem několik let předtím četl zajímavý článek, který popisoval příchod nového života na pozemský svět jako traumatizující událost pro novorozeně. Přicházíte na svět, bojujete o život a vlastně ani nevíte o jaký. Jednáte instinktivně? Nebo víte, že to tak má být? Svět, do kterého se dostáváte, je plný neznámých a velmi záleží na tom, jaký samotný příchod na svět je, protože se z něj může stát celoživotní trauma. V článku o zrození psali, že novorozený tvor zná odpověď na vše a můžete to poznat v jeho pohledu. Potom oči zavře a následně na vás kouká zvídavým pohledem, jako by najednou vše zapomněl a řekl: Tady mě máš, čistý list a dej mi poznat svět. Postupem doby pro něj budou právě traumatizující události prostředkem k poznání světa, a hlavně sebe sama. A úkolem okolí je, aby mu v ideálním případě vytvořilo bezpečné prostředí, aby se s těmito událostmi srovnal bez vážných následků.

Zažil jsem v životě mnoho traumatizujících událostí. V průběhu času poznávám, že ty, které jsem považoval za zásadní, nemusely mít na mé chování a cítění se až takový vliv jako ty ostatní, kterým jsem nevěnoval tak velkou pozornost. Tentokrát však nebudu mluvit o konkrétních událostech ze svého života a úhlu pohledu, protože prožitek každého z nás je unikátní a jediný správný.

Celý následující text je poskládaný z pestrých příspěvků kolegů a provedeme vás jím s výjimečnou dámou, Yvonnou Luckou. S tou jsem původně plánoval strukturovaný rozhovor, ale čím déle jsme o tématu mluvili, tím více brala naplánovaná struktura za své. 

Yvonna Lucká
Atestovaná psycholožka a psychoterapeutka s třicetiletou praxí. Ve své práci mimo jiné zúročuje svou téměř desetiletou zkušenost práce v krizovém centru RIAPS, kde působila v různých rolích. Ve své soukromé psychoterapeutické praxi se věnuje především klientům s problematikou traumatu a posttraumatu a klientům s atypickou problematikou. Využívá hlavně metodu PBSP a biosyntézu.

Naše schopnost vyrovnat se s traumatem je obdivuhodná
Jelikož píšeme článek právě do Magazínu Paraple, jedna z otázek směřujících na Yvonnu Luckou se týkala traumat spojených se vznikem míšní léze a také prostoru, který tématu trauma v Parapleti dáváme. Vím, že otázka to nebyla nikterak chytrá, ale o to radši jsem, že jsem dostal moudrou odpověď. „Síla poškození, traumatu, je stejně velká jako síla se uzdravit. Ukazuje se, že hluboké zpracování traumatu skutečně souvisí s tím, jestli se mohu někomu svěřit, ale cesta k tomu je klikatá. Někdy to chce hodně času, velký odstup a někdy se potřebujeme svěřit úplně někomu jinému, mimo rodinu. A proto je důležité, že existují služby, jaké nabízíte vy. Pokud pracujeme s člověkem, o kterém víme, že prožil nějaké trauma, pracujeme s ním tak od prvního okamžiku, pozdravu, očního kontaktu a hlavně s trpělivostí a nasloucháním. Nevěřím tomu, že je hned ze začátku třeba z lidí tahat informace o tom, co se stalo. Podstata práce s traumatem je nahlédnout na změněný postoj k sobě samému, který se tou událostí změnil. A myslím si, že když lidem poskytnete dobrou fyzioterapii, fyzickou rehabilitaci, tak s nimi pracujete na traumatu, když jim poskytnete sociální poradenství, kterým je posunete o kousek dál, tak je to práce s traumatem… Jsou směry, které cílí rovnou k traumatu, a věří, že tou abreakcí se problém otevře jako nějaká skříňka, ve které jsou strašné věci, a tím, že vyleze, se vyléčí. Já tomu vůbec nevěřím. Myslím si, že je dobře, že lidem dáváte bezpečné místo, kam můžou přijít, kde se vyznají v pravidlech a vědí, která bije, kde mají jasné zadání, o čem ty následující týdny budou, a že jim umožňujete být v kontaktu s různými lidmi, různými lektory a postoji a že si mohou vybrat, jestli své myšlenky někde otevřou nebo ne. Myslím si, že když je člověk zralý se svěřit, pak to poznáme. To, co se vůbec neříká nebo co je tajemství lidí s traumatem, je, že ať už se stalo cokoli, tak zároveň zrajeme, naplňujeme nějaký vývojový plán, učíme se věci, socializujeme se a zároveň zrajeme v nějaké přirozené introverzi a pohledu na sebe sama a na život. Nepodceňovala bych vůbec fenomén času a zrání. Přidanou hodnotu Paraplete oceňuji i v tom, že tam jezdí lidi i opakovaně, do známého prostředí a už mají zkušenost sami se sebou a někam se posunuli.“

Rozbalit kufr umí každý, ale zabalit ho je těžší
Pro práci s traumatizovanou osobou je skutečně klíčové vytvořit bezpečný prostor a nechat tomu čas. Vlastně nemusíme mluvit ani o nějaké práci, protože v roli vrby, které se touží traumatizovaný člověk svěřit, se může objevit každý z nás. V článku Kamily Thiele „Rozpomenout se na život v sobě“ na portálu → psycholo - gie.cz mě zvlášť zaujal poslední odstavec: „Na závěr je potřeba říci, že obtíže, které traumatizovaný člověk má, jsou normální vzhledem k situacím, které dříve prožíval. Už jenom toto uvědomění může člověku pomoct a může být velkou úlevou. Lidé se na traumata druhých do hloubky neptají. Traumatizovaní ale potřebují a někde hluboko chtějí, aby se jich na to někdo ptal a aby našli někoho, kdo bude ochoten toto vědět.“ Čím si, paní doktorko, vysvětlujete, že se lidé do hloubky neptají? Je to obava z porušení soukromí? „Lidé, kteří zažili něco obzvláště traumatizujícího, jsou zasaženi do všech vrstev. Trauma hodně ovlivňuje naší mentální úroveň, více než si připouštíme. Laická veřejnost si spojuje trauma nejvíce s emocemi, má představu, že traumatizovaný člověk má hrozné, zaplavující emoce, a nevidí, že porucha může být i úplná ztráta emocí. Za třicet let, co se zabývám tématem trauma, vím, že hodně důležité změny se dějí v naší kognici a v naší schopnosti vidět, rozumět, rozlišovat, reflektovat a propojovat se se smysluplností světa. A to je traumatem zasaženo neméně tak jako emočně tělové sféry a svým způsobem se to týká i potřeby sdělovat. Důležitou složkou traumatu je, že se svět najednou začne zdát nepochopitelný, neuchopitelný. Lidé, kteří si prošli traumatem, to popisují jako nepochopení, proč se jim to stalo. Najednou se svět, který reprezentuje zažívanou samozřejmost, úplně změní a stává se, že pocit zmatku a chaosu se usadí a rozšiřuje a lidé se potom potřebují svěřovat a mluvit o tom, co se jim stalo právě proto, že potřebují zpátky najít smysl. Potřebují o tom mluvit a opět spojit mapu událostí. Někdy to může být pro okolí traumatizované osoby náročné, když dotyčný dokola opakuje to samé, ale on si potřebuje tu realitu přeříkat. Toto můžeme pozorovat u dětí nebo starších dětí. Dospělí mívají tendenci to utnout, třeba sdělením, ať už o tom dítě nemluví, že už je to za námi, protože mají pocit, že to děti rozrušuje, že budou akorát smutné, ale ony potřebují kognitivní mapu zpátky pochytat. To je často vidět u traumat, kde je nějaká spoluúčast lidí, kteří mají tendenci popřít nebo popsat ty události jinak, typicky u domácího násilí. Ale není to však hlavní důvod, proč o tom lidi potřebují mluvit. Myslím, že je přítomna další vrstva, lidé potřebují mluvit o zvláštních pocitech a dotýká se to až existencionální úrovně. Než se na takovou úroveň člověk dostane, obvykle je třeba nějaký čas a záleží na jeho mentální kapacitě (lidé mají už nějaký odstup, reflexi, nějakou životní zkušenost), ale hodně to záleží na pocitu bezpečí. My lidé se někdy potřebujeme svěřit, až když to máme v hlavě srovnané. Není-li to tak, implikuje to strach, že budeme viděni jako blázni a taky že se vystavíme tomu, že nám to budou ostatní lidé vymlouvat. Aby se člověk mohl svěřit a měl z toho užitek, potřebuje dobrého spoluhráče, někoho, kdo je tam skutečně přítomný, kdo rozumí, že musí udělat prostor pro sdílení, nespěchá a umí říct obyčejná slova pochopení. Věřím tomu, že se lidé potřebují svěřit. Ale tak, aby mohli slyšet sami sebe, aby dostali jednoduchou interakci ve smyslu „jsem tady, snažím se ti rozumět, nepřerušuji tě, respektuji tě“. A taky často popisují hodně zvláštní zážitky, mnohdy nepochopitelné, protože paměťová stopa bývá hodně absurdně zkreslená, což bývá součástí traumatu. Kvůli zkreslení se často do paměťové stopy vplétají fantazie, obrazy, vzpomínky. Aby se lidé svěřili s traumatem, potřebují klid, čas, dobrou interakci a pochopení pro to, že někdy zažíváme věci divně, a není to o tom, jestli je to „objektivní“ pravda nebo ne. Každé trauma otřese pohledem na svět, a o co tady na světě jde. Traumatem zmizí naivní svět, ve kterém si člověk nepřipouští spousty věcí a ani o nich nepřemýšlí. Když se stane traumatická událost, je to vždy přebudování hodnotového a významového světa. To nemusí být o existenci Boha, ale třeba o tom, jak je to v přírodě „zařízeno“. A tehdy hledáme někoho s podobnou zkušeností – to je ten důvod, proč se svěřujeme druhým, o kterých víme, že si prošli nějakou životní těžkostí. Svěřit se a popsat vnitřní obsah je důležité, ale nesmí to způsobit retraumatizaci. Takový rozhovor může přinést rozrušení, ale zážitek by neměl přerůst v bezradnost a emoční zaplavení.“

Bezmoc
Čerstvě narozený Lukáš, tehdy však ještě jméno neměl, zůstal sám v prázdné místnosti, kde se scházeli lidé závislí na heroinu, když potřebovali úkryt k aplikaci další dávky nebo se schovávali před démony. Lukáš po svém boji příchodu na svět nezažil zklidnění v podobě bezpečí v náručí rodičů, porodní asistentky nebo kohokoli jiného. Ležel sám v místnosti a zažíval bezmoc a tato událost ho poznamenala na celý život. Když ho adoptovala nová rodina, dostalo se mu neutuchající pozornosti a lásky, ale on stejně žije dál s obavou z odloučení a nestrachuje se jen o sebe, ale i o své blízké, a dokonce i o věci, které všechny mají mít svůj řád. Chce, aby to tak bylo, aby nikdo netrpěl. Lukášův tatínek mi to ilustroval na příběhu cesty z McDonald’s, kde koupil svým třem adoptovaným dětem hranolky a jeden hranolek upadl v autě na zem. A protože ho hned nezvedli a Lukáš o něm věděl, stal se hranolek součástí auta a Lukáš dbal na to, aby ho nikdo nevyhodil. Lukáš totiž velmi trpí jakýmkoli odloučením, ale i přesto žije moc hezký život. „Znám v životě mnoho lidí, kterým se stalo mnoho špatných věcí, ale trauma „sedí“ na něčem zdánlivě menším, jakoby na první pohled nenápadnějším. Spouštěče traumatu jsou nevyzpytatelné a nejsou objektivizovatelné. Často je ve hře nějaký emoční obsah, který jsme ještě nebyli schopni vyjádřit, třeba ponížení. Nejtěžší traumata jsou spojená s pocitem bezpráví a bezmoci, a cokoli uděláte na tomto poli pro traumatizované lidi, je úžasné. Vůbec nejhůře se snáší újma, která byla vytvořena záměrně. A i přesto, že zmírnění následků traumatu a odstranění možných posttraumatických stavů neustále roste, tak u záměrně činěného zla je naděje na oklepání se výrazně menší,“ doplňuje Yvonna Lucká.

Máme na vybranou
Je to přesně rok, co propukla pandemie. Celý svět se zastavil a lidé byli uvrženi do domácího vězení. Teď už nám to nepřijde tak zvláštní, ale na začátku byla jakákoli omezení pro většinu lidi těžko stravitelná. Ve stejnou dobu jsem začal více zkoumat traumatizující zážitky a jejich vliv na náš vývoj. Líbí se mi zamyšlení Jiřího Ježka (viz dále), který spojuje trauma a sny, protože jsem po každém traumatizujícím zážitku měl pocit, že začínám žít nový sen. Jen s vědomím, že se vlastně neprobudím, a že tedy dochází k jakémusi vrstevní a tím i zvyšování odolnosti a zrání, podobně jako když roste strom. Velkou inspirací pro mě byly rozhovory s Dr. Edith Evou Egerovou, které jsem sledoval na internetu a následně i přečtení její knihy Máme na vybranou - I v pekle může vzklíčit naděje. Dovolím si vám zde kousek z této knihy citovat: „Není to čas, co všechno spraví. Spíš my sami můžeme časem všechno spravit. K opravdovému uzdravení je potřeba nejen převzít zodpovědnost a nebát se riskovat, ale nakonec se i sám za sebe rozhodnout, osvobodit se od minulosti a zbavit se bolesti a utrpení.“ Přeji všem co nejméně utrpení a co nejvíce sil ho zvládnout.

Co je trauma a co se při něm dějě v našem těle?

Text: Danuta Sliwková, psycholožka Centra Paraple

Trauma je naše vlastní reakce na určitou událost. Je zcela individuální, protože každého z nás zasáhne a poznamená něco jiného. Důležitý je také objem toho, co ještě sneseme. Trauma je pro nás vždy stresujícím zážitkem, ale ne každá stresující událost způsobí trauma. Např. když necháme malé dítě o samotě několik hodin, bude to pro něj traumatizující, když takto ponecháme čtrnáctileté dítě, bude to pro něj obyčejný zážitek, možná lehce stresující, možná bude i šťastné. Trauma s sebou vždy nese určitou míru utrpení, jedná se o něco nepříjemného, zahlcujícího, ohrožujícího náš život. Z dané situace nemáme možnost uniknout, jsme bezmocní.

Vývoj v terapii traumatu
Posledních třicet let jsme v tomto směru v oblasti psychologie a psychoterapie udělali velký kus práce. Ukázalo se, že trauma nemusí být reakcí pouze na ob[1]rovské katastrofy, jako je válka, zneužití nebo hurikán. Může se jednat i o jiné zá[1]žitky, např. lékařské zákroky, ztrátu blízké osoby nebo zvířete, dopravní nehody, úrazy, pády, nemoci, znehybnění (sádry, dlahy), problematický porod, příliš velké horko nebo chlad, následky výchovy (za[1]nedbávané dítě, emočně chladní rodiče, psychické a fyzické týrání), šikanu ve škole atd. Často ke vzniku traumatu dochází „pouze“ tím, že jsme svědkem nějaké kruté události.

Trendy v přístupu k traumatu
Obecným trendem v oblasti psychoterapie je nyní větší citlivost a ohleduplnost vůči tomu, co se klientovi stalo. Vše je zohledňováno více individuálně, bez nahlížení do tabulek, které hodnotí míru stresu. Tento přístup je při léčení traumatu zcela klíčový. Revoluce nastala i v tom, že se začalo zohledňovat také fyzické tělo, neřeší se pouze psychika. Moderní přístupy se při léčbě traumat zabývají rovinou emocí, fyzického těla, mysli, a i duchovní úrovní. Mnozí z nás zřejmě slyšeli věty typu: vždyť se zas tolik nestalo, byla jsi ještě malá, to na tobě nemohlo zanechat žádné stopy, to byla jen lehká nehoda… Osoba, která zažila něco těžkého, a navíc opakovaně, je jakoby paralyzována, uvězněná v minulosti, často si toho ale ani není sama vědoma. Proto je třeba přístup, který je rychlý tak akorát pro ni a aby se vše dělo po krůčcích.

Trauma jako šance ke změně a osobnímu růstu
Je nutné opět vybudovat vnitřní pocit bezpečí a důvěry. A to může trvat dlouho, někdy i celý život. Vždy je ale naděje, že se na základě těchto těžkých zkušeností něco naučíme, získáme větší odolnost, odkryjeme své skryté vlastnosti a vlastně zesílíme. Často se mluví o traumatu ve významu osobní transformace projdeme něčím těžkým a stane se z nás úplně jiný člověk, změní se náš život.

Všímejte si svých reakcí
Něco v nás není v pořádku a hlásí se to o pozornost. Jak? Cukneme sebou vždy, když vidíme červené auto, iritují nás určité typy zvuků, ztuhneme hrůzou, když cítíme pach nemocnice, máme výpadky pozornosti, vyhýbáme se jistým místům nebo lidem, nejsme schopni prožívat lásku, nedůvěřujeme lidem, inklinujeme k různým závislostem, milujeme nebezpečné situace, trpíme nespavostí, skřípeme zuby atd. Je důležité si těchto reakcí všímat a řešit je. Pokud je ignorujeme, navíc po dlouhá léta, pak dochází ke zhoršování a přibývá různých příznaků. Záludné je to, že naše reakce mohou být různého typu, není v tom logika, často je vůbec nedokážeme vysvětlit, nerozumíme tomu, co to s námi je. Děje se to všechno tak nějak postupně a nenápadně. Trauma si v nás žije svým vlastním životem a prosakuje do různých oblastí našeho fungování.

Paměť nervové soustavy
Nervová soustava je jako nahrávací zařízení – neustále vnímá, vyhodnocuje, ukládá si „do složek“. Vše, co prožíváme, má vždy svou duševní i fyzickou rovinu. Myslíme na učitelku ze školy, kterou jsme neměli v oblibě – i po letech při tom cítíme strach a vztek, tělo projevuje změnu svalového napětí – máme zaťaté pěsti, stažené hrdlo, polije nás studený pot. Vzpomeneme si na partnera – zaplaví nás láska, radost, pocit lehkosti v těle, usmíváme se, v rukou cítíme mírné napětí, protože bychom ho rádi objali. Naše tělo je moudré a stačí si všímat, co nám „říká“. Nervová soustava nám hlásí, co je pro nás bezpečné a co naopak není. U lidí s posttraumatickým syndromem se zjistilo, že mají v mozku zmenšené ty oblasti, které odpovídají za uvědomování si sebe sama a vnímání vlastního těla. Jinými slovy, jedná se o formu ochrany – to, co se mi stalo, bylo tak těžké, že si otupím vnímání a ono to nebude tolik bolet. Následky těchto mechanismů jsou ale oboustranné – mozek tolik neprožívá starosti a bolesti, ale i příjemné pocity jako radost, štěstí a spojení s druhými lidmi.

Máme tři mozky
Pro lepší pochopení traumatu si rozdělíme mozek na tři části: šedá kůra mozková – rozum, limbický systém – emoce a sebezáchovné instinkty, mozkový kmen neboli plazí mozek – tělesné funkce, jako je dýchání, srdeční činnost, vylučování, trávení atd.

Amygdaly hlásí poplach
Klíčové jsou malé struktury zvané amygdaly a hipokampus. Zjednodušeně řečeno, amygdaly neustále vyhodnocují, co je pro nás bezpečné a co není, hipokampus zajišťuje paměťové stopy. Neurovědci zjistili, že amygdaly jsou zralé už při narození, a hipokampus dozrává teprve mezi 2. a 3. rokem života. Tím se vysvětluje, proč nejsou k dispozici celistvé vzpomínky z raného dětství. To ale samozřejmě neznamená, že bychom si z toho období nemohli odnést nějaká traumata.

Amygdaly a naše bleskurychlé reakce
Amygdaly jsou důležité s ohledem na zvládání stresu a prožívání strachu. Když si například spálíme ruku nebo slyšíme ostrý zvuk výbuchu, ihned reagujeme. Naše reakce jsou rychlé až bleskurychlé, nepřemýšlíme nad tím, jak moc nás to pálí, kdy jsme se už spálili, zda posuneme ruku doprava nebo doleva, co to bouchlo, jak se nám ten zvuk líbil. To dokazuje, že během stresových reakcí dochází k odpojení rozumových částí a vládu přejímají nižší mozkové struktury, které zajišťují, abychom byli co nejdříve zpět v bezpečí. Reaguje naše tělo – uvolňuje se adrenalin, zvyšuje se krevní tlak, mobilizují se svaly a nastává pohyb. Tato bleskurychlá reflexní reakce je spuštěna právě díky amygdale.

Pozor na dlouhodobý stres
Problém nastane, pokud se jedná o dlouhé a/nebo opakované prožívání stresu, kdy se nám navíc nedostává pomoci a nemůžeme se bránit. V tomto případě naše nervová soustava prožívá zahlcení a bezmoc, jde o jakoby němou hrůzu. Naše reakce jsou pomalejší, zmatené, časem dochází i ke strnutí – zůstáváme v nevyhovujících a nebezpečných situacích – náš nervový systém k nim přilnul, je na ně zvyklý a chybí zdravá reakce záchrany sebe sama. Není nám v tom dobře, ale z nějakého důvodu se z toho nedokážeme dostat. Takovým projevem může být například setrvávání ve vztahu, který nám škodí, závislosti různého druhu, sebepoškozování a další. Mnozí z vás už jistě slyšeli o tzv. stockholmském syndromu – oběť si vytvoří citové pouto ke svému trýzniteli, nechce od něj odejít, omlouvá jeho chování. My lidé totiž ke svému životu potřebujeme být ve vztahu, neskončit osamoceni a mimo „smečku“.

Potřebujeme vidět laskavé obličeje
Amygdala také ve své přirozenosti reaguje velmi citlivě na mimiku tváře – obzvláště pak na úzkostné, zlostné a vzteklé obličeje. Amygdaly traumatizovaných osob reagují velmi citlivě na ten nejnepatrnější náznak zlosti v mimice terapeuta a jiných lidí. Klient nemusí tento výraz ani vědomě registrovat, přesto cítí ohrožení a reaguje strachem, podrážděním až útokem. Obecně dochází k tomu, že si člověk poznamenaný traumatem v rámci své ochrany interpretuje i běžné reakce lidí jako ohrožující. Amygdaly hlásí poplašnou reakci i naprázdno, co kdyby náhodou… Dochází k tomu, že si výraz terapeuta či dalších lidí vykládají převážně z perspektivy svého ohrožení, právě proto se jim velmi často zdá nepřátelský.

Mysl, emoce a tělo
Zde se nám objasňuje, proč je při pochopení a léčení traumatu tak důležité pracovat nejen s myšlenkovou rovinou a slovními vzpomínkami, ale především s emocemi a tělesnými vzpomínkami. Teprve tehdy může dojít k zahojení dávného zranění a osvobození se ze zajetí utrpení. Trauma je totiž uvězněné v nervové soustavě po celém těle.

Uzdravení v kontextu společnosti
Trauma se vždy týká nejen člověka, který prožil něco náročného, ale dochází i k zasažení jeho rodiny, přátel a dalších osob. Práce s vlastním traumatem nebo doprovázení klienta se vždy stává hlubokou a smysluplnou činností. Při léčení následků traumatu dochází k uzdravení nejen dotyčného, ale i dalších osob. Jedná se tak o určitou formu celospolečenského uzdravení a přispívání k tomu, aby se nám všem lépe a radostněji žilo. Baví mě moment, kdy si lidé uvědomí, že zahojit stará zranění jde a že mají o mnoho více síly, než si mysleli. Začnou pak žít úplně jiný život.

Zdroje: Klaus Grawe – Neuropsychoterapie, Tatiana Neves – V zrcadle psychoterapie, Peter Levine – Němé zpovědi, Trauma a paměť, Léčba traumatu, Trauma očima dítěte, Babette Rothschild – Tělo nezapomíná, Candance Pert – Molekuly emocí.

Trauma po poškození míchy

Text: Jana Ambrožová, vedoucí úseku psychologie Centra Paraple

Nejsem na vozíku a v Parapleti nepracuji dlouho. Asi proto si připadám troufale a nepokorně, když mám napsat o traumatech lidí s míšní lézí. Ale zkusím to. Člověk v našem kontextu se většinou dostane na vozík, když mu do života vstoupí událost, která jeho život fatálně, definitivně poznamená. Pád, skok do mělké vody, bouračka, zánět – to všechno poruší funkci míchy konkrétního člověka a omezí schopnost jeho pohybu. A velmi často omezí i pohyb životní. To, na jak dlouhou dobu, závisí nejen na okolnostech, které život proměnily, ale i na tom, kdo se do nich dostal. Vraťme se ale na začátek. Přijde náraz – klidně doslovný. Člověk připoutaný v autě je v šoku, sténá, cítí teplo krve, která mu stéká po obličeji. Nic si nemyslí, jenom je. Rád by utekl, ale nejde to. Přijíždějí hasiči a záchranka. Píchnou mu injekci, vyprostí ho, je centrem pozornosti, ale všechno se děje mimo něj. Trochu si vzpomíná na transport z místa nehody. A pak se po kratší či delší době probouzí v nemocnici na ARO.

Říká se tomu trauma
Stane se něco, co překračuje běžnou lidskou zkušenost a ohrozí to člověka na životě. Své funkce se chopí jiné části mozku než při obvyklém fungování, ty, které se snaží zajistit bezpečí a přežití. Generují energii, která je k tomu potřebná. Jde o součást procesu, jak se s traumatizující situací vyrovnat a zachovat život. Proces je naplánovaný, měl by proběhnout. Jenže často to tak nebývá a proces se zastaví, oddálí nebo zpomalí. Třeba i vlivem léků, které stav zraněného bezodkladně vyžaduje. Tak se trauma usadí v těle. Odrazí se pak v prožívání a kvalitě dalšího života. Následují další psychická i fyzická zranění během pobytu v nemocnici, ať už jde o nezbytné lékařské zákroky, izolaci nebo odloučení od těch, které máme rádi – a pak je tu všechno, nad čím člověk úplně ztratí kontrolu. Třeba i nad svými tělesnými procesy. Je vydán napospas. I po propuštění, v rehabilitačním ústavu, doma. Všechno se změnilo. Něco jde jinak, něco nejde vůbec. Je třeba se přizpůsobit. Člověk ztrácí dál, třeba blízké vztahy. Je mu těžko.

Návrat do života
A přece, i přes podobné fyzické omezení, se někdo „vrací“ do života snadněji než druhý. Čím to je? Kromě podpůrného zázemí, které člověk potřebuje, se předpokládá souvislost s osobností člověka před úrazem. Jaký byl, jak řešil problémy, jak nakládal se svým životem? Hovoří se také o principu nezdolnosti, který máme každý do určité míry vrozený a který vychází z toho, jakým způsobem se se stejně závažnými situacemi vypořádávali členové naší rodiny v předchozích generacích. Závisí i na přístupu zdravotníků a charakteru péče, kterou člověk po úrazu dostává.

Následky traumatu
Propisují se do všech oblastí života člověka na vozíku. Někdo je dokáže dobře začlenit do svého života, přijme novou realitu a napne síly, aby svůj život naplnil podle svých představ. Pro druhého to může být nad jeho možnosti. Lidé si často neuvědomí, že strnulost v životě, necítění a chybějící touha žít nemusí být jen projevem momentální skleslosti a pocitu bezvýchodnosti, ale že mohou být i po mnoha letech důsledkem kdysi prožité traumatické zkušenosti, kterou se nepodařilo úplně integrovat. S tím může pomoct psychoterapie – rozklíčovat a pochopit souvislosti, dovolit tělu uvolnit kdysi zablokovanou energii a začít znovu intenzivně prožívat okamžiky vlastního života. Trauma se nedá ze života člověka zpětně vymazat, ale je možné ho do něj začlenit tak, aby mu významně nenarušovalo další žití. V ideálním případě by měl člověk získat první psychologickou pomoc už na místě, kde k traumatu došlo – od záchranářů (ti jsou k tomu dnes už školeni). Následně je vhodný pravidelný kontakt s terapeutem, který s lidmi po traumatu pracuje, během hospitalizace v nemocnici a v rehabilitačním ústavu. Ten může monitorovat, jak se člověku daří, a v případě potřeby nabídnout pomoc. Pozornost určitě zasluhuje i blízké okolí člověka po poranění míchy – i jejich život se výrazně proměnil. Pokud to nebylo či není možné, služby psychoterapeuta lze individuálně využít i kdykoli později nebo třeba navštěvovat skupinová setkání a sdílet zkušenosti s ostatními. Ne vždy je odborná pomoc zvenčí nutná, sebeúzdravné procesy jsou ukryté v každém z nás.

Trauma perspektivou naděje – práce s traumatem ve skupinové terapii

Text: Anežka Beranová, sociální pracovnice Centra Paraple a psychoterapeutka

Chci zde krátce pojednat o jedné z cest práce s traumatem, a to o skupinové terapii. Přesto nebo právě proto mi nedá nevyjádřit se k tomu, jak to mám s fenoménem traumatu já.

Úhel pohledu
Vždycky když totiž s někým mluvím o traumatu, cítím nutkání ho jaksi normalizovat. Tím nemyslím zlehčovat, jen z něj trochu sejmout ten šlem fatality. Ano, trauma je důsledek nějaké události či sekvencí událostí, s nimiž jsme se v danou chvíli, tehdy a tam, s dostupnou osobnostní zralostí a zkušenostmi neuměli dobře (harmonicky) vypořádat. Proto je to něco, co v nás zanechalo prasklinu. Prasklinu, kterou uniká naše životní energie, prasklinu, o které často ani nemusíme mít tušení, jenom čas od času (a někdy nepřetržitě) vnímáme její ozvěnu. Při nedávné diskusi s jedním mým kamarádem zaznělo: „ … celý život je trauma, ale právě díky bolestivým událostem nabývají prožitky klidu, štěstí a radosti svou hodnotu. Představ si, kdyby neexistovala smrt, život by přestával být zajímavý, ztrácel by svůj smysl.“ Všichni jsme více či méně traumatizovaní. A tak jako u všeho v koloběhu života, ani u traumatu nezáleží na tom, co se děje (dělo), ale na tom, jaký postoj k tomu zaujímáme. Každý jsme různě křehký. Na události můžeme hledět perspektivou oběti, nebo se plně postavit do pozice tvůrce. Podstatné je, že v pořádku jsme už nyní. Jen o tom mnohdy nevíme.

Kouzlo skupinové terapie
A teď už ke skupinové terapeutické práci. Skupinová terapie je jednou z forem možné pomoci, jak integrovat onu zmíněnou prasklinu. Cesta, jak z ní namísto „ďoury“, kterou teče naše životní energie pryč, udělat studnici vnitřní síly a moudrosti. Mám terapeutickou práci se skupinou moc ráda a hodně jí věřím. Člověk je bytost společenská, naší primární potřebou je touha někam patřit a být platnou (respektovanou) součástí společenství. Je naší přirozeností vstupovat do interakcí s druhými lidmi, chceme reagovat a toužíme, aby na nás bylo reagováno. Často, když nejsou tyhle prvotní potřeby zcela naplněny v původní rodině, hledáme celistvost jinde a strategie k jejímu nalezení bývají různé. Terapeutická skupina může být v procesu dosycení a zcelistvění sebe sama nádhernou pomocnicí. Na rozdíl od individuální terapeutické práce má skupinový terapeut příležitost oslovovat a pracovat s vícero vztahy najednou. Člověk je ve svém životě zapleten v síti vztahů, a právě ty pro něj zásadní se v terapeutické skupině vždycky zrcadlí. A přítomný terapeut je zde pak od toho, aby s těmito fenomény dobře a citlivě terapeuticky zacházel. Tak, aby mohly být ku prospěchu všem zúčastněným. Ve skupinovém poli vždycky navzájem čeříme hladiny našich životů, našeho prvotního i současného ladění a nastavení. A když zde zmiňuji skupinové pole, vyvstává mi na mysl jedno buddhistické přísloví, ve kterém zaznívá, budu-li volně parafrázovat, že bez hnoje zahrada nekvete. A proto zde chci oslovit odvahu čtenářů přinést svůj náklad, ať je jakkoli veliký, do individuální nebo skupinové terapie. Pokud vás to někdy, byť jenom na chvilku, napadá, udělejte to! Přineste svou kopku hnoje a dovolte si povyrůst, pečujte o sebe! Díky traumatické události se lze laskavě a soucitně sblížit se svou zranitelností a skrze ni procítit a být nadále v kontaktu se zdrojem obrovské životní síly, která tu s námi vždycky je, ať se děje cokoli.

Život bez života – posttraumatická stresová porucha

Text: Jana Ambrožová, vedoucí úseku psychologie Centra Paraple

Co je posttraumatická stresová porucha?
Projevuje se v řádu týdnů, měsíců a někdy i let po události, kterou jsme si prošli a která se vymyká běžným stresovým situacím. Jde o opožděnou nebo prodlouženou reakci na mimořádnou zátěž, která doslova ohrozila psychickou a fyzickou integritu našeho těla. Může se jednat o úraz, smrt druhého člověka, ale i rozchod rodičů. Může jít o dlouhodobé zneužívání a týrání.

Fragmenty vzpomínek, pocity studu, selhání, viny, nepříjemné tělesné symptomy a neustálá připravenost na ohrožení limitují náš život. Na cestě životem se dostaneme do řady těžkých situací a stresových momentů, kterým musíme čelit. Často to bolí. Pod tíhou tlaku, že musíme, nakonec mobilizujeme síly a situací s větším či menším úspěchem či ztrátou projdeme. Jsou ale i události, které nám vstoupí do života náhle a obrátí ho naruby. Mají takovou sílu a intenzitu, že na ně svými běžnými postupy nestačíme. Ani naše tělo na ně není připraveno. Přesto ale náš mozek zajistí, abychom měli prokrvené svaly, zvýší nám tep a upraví další tělesné pochody tak, abychom byli připraveni na boj nebo útěk. V některých situacích to ale není možné. A pak se stane, že připravená energie zůstane zakletá v našem těle a přirozeně naplánovaný proces se nedokončí. O několik týdnů nebo měsíců se cítíme prázdní a bez zájmu o cokoli. Špatně usínáme, v noci nás budí noční můry. Jsme podráždění, vznětliví, pořád v napětí. Sem tam se nám vracejí střípky traumatizující události, na kterou si ale vcelku moc nepamatujeme. Vyhýbáme se čemukoli, co by nám ji mohlo připomenout. Můžeme mít pocit, že to, co je kolem nás, není opravdové, a tak trochu žijeme mimo skutečné plynutí času. Mozek se stále víc soustředí na vyhodnocování toho, co přichází zvenčí, a už nemáme kapacitu na to, abychom vnímali, jak nám je. Fungujeme automaticky. Necítíme, neprožíváme. Ustupujeme ze vztahů, nic nás netěší, na ničem nezáleží. Přichází prázdnota. Život už nikdy nebude OK. Když přijdou zdravotní problémy, lékaři nic nenajdou. Co to s námi je? Proč nás pořád bolí hlava? Buší nám srdce a často se skoro nemůžeme nadechnout? Možná víme, že s tím musíme něco udělat. Máme ale také logickou potřebu se tomu vyhýbat. A tak plyne čas a my žijeme dál, jen jaksi bez života. Takové a podobné příznaky se projevují u lidí v rámci posttraumatické stresové reakce či poruchy. Její největší nebezpečí číhá v tom, že nám brání žít a plně vnímat vlastní život. Jsme bez zájmu, bez radosti. Často nerozumíme tomu, proč se to děje. Tragickou událost, které jsme byli účastni, nelze nikdy vymazat. Ať chceme, nebo ne, je součástí našeho života. Pokud porozumíme souvislostem mezi ní a naším současným bytím, máme šanci dobře prožívat přítomnost a budoucnost. Ulevit si od všech potíží a nepříjemných stavů, které nemusejí zmizet úplně, ale ztratí nad námi podstatnou část své moci. Dostaneme život zpátky do svých rukou a pod vlastní kontrolu. Dokážeme milovat, radovat se z maličkostí a vnímat barvy na cestě, kterou procházíme.

Lze posttraumatickou stresovou poruchu léčit?
Terapie posttraumatické stresové poruchy je možná. Psychoterapeut, který s ní má zkušenost, s vámi bude pracovat na tom, abyste si znovu začali uvědomovat sami sebe. Kdo jste a co prožíváte. Cítit vlastní tělo a to, co se v něm odehrává. Společně budete hledat souvislosti mezi proběhlou traumatizující událostí a tím, co se vám děje v životě, aniž byste to v něm chtěli mít. Vysvětlí vám, jak k tomu mohlo dojít. Vše jen takovým tempem, jaké budete potřebovat. Nemusíte se přitom do události ve svém prožívání vracet. Najdete spolu zdroje, které můžete následně využívat pro ochranu svého dobrého života.

Posttraumatický růst
Pokud projdeme traumatem a integrujeme ho dobře do života, může, přes veškerou hrůzu dříve prožité události, mít pro náš další život pozitivní důsledky. Uvědomíme si své silné stránky, otevřou se nám nové možnosti. Rozhodneme se opustit to, co nás oslabuje, a posílit to, co nás drží. Včetně vztahů s druhými lidmi. Uvěříme v důležitost života a ve své místo v něm.

Trauma a sny – setkání v opravdovosti

Text: Jiří Ježek, psychiatr, externí spolupracovník Centra Paraple

Mentální přípravu na psaní tohoto textu s podtématem Trauma současné doby mi hned zpočátku zkomplikovala zprvu nepochopitelná asociace: slovo trauma se mi okamžitě spojilo s německým der Traum (= sen). Věděl jsem, že z hlediska etymologie mezi slovy trauma a Traum žádná souvislost není a že se jedná o čistě „náhodnou“ akustickou podobnost, ale najednou jsem to nemohl dostat z hlavy. Tam někde uvnitř se ta dvě slova prostě potkala. Jistě ne náhodou – na „osudová“ setkání já totiž věřím. Hledání souvislostí mě pak provázelo několik dnů a stále jsem se točil v kruhu, z něhož nebylo možné vystoupit. Nechtělo mě to pustit dál v přemýšlení. Nakonec mi nezbylo než rezignovat a prostě udělit této asociaci volný vstup a nechat ji pracovat. A teprve tehdy, v tom vynuceném zastavení, mi došlo, proč se tak stalo. Na téma Trauma současné doby bylo totiž vlastně velmi lákavé prostě „naskočit“ a všechno to popsat a rozebrat – je přece všude kolem nás a je tak zjevné, jak zasahuje všechny a všechno… Ale tato zjevnost je vlastně vrcholně podezřelá a ta smyčka, v níž jsem uvízl, mi to také nedovolila. Donutila mne (bez logického porozumění proč) zabrzdit, zastavit se, a – fenomenologicky řečeno – OPRAVDU SE PODÍVAT.

Se silnými slovy opatrně
První, co mě napadlo, bylo, že silná slova (jako právě trauma) jsou v naší době vlastně velmi nadužívaná a míra jejich zjednodušení je často taková, že se z nich dokonce stanou jen obrázky, symboly či gesta (názorně to je vidět u „emotikonů“ a „lajků“, které vyjadřují snadno a nezávazně tak širokou škálu emocí a hodnocení, že jsme o této pestrosti dosud možná ani nevěděli). Na přehnaná vyjádření jsme si zvykli v médiích, ve veřejné sféře, a koneckonců i v osobní komunikaci. Pojmy jako svoboda či právo se ohání kdekdo a dost často mají spíše populistický a účelový obsah. A dokonce i archetypální role muže a ženy se na pestré škále nových možných identit začínají chvílemi jevit jako přežité, či dokonce nedůstojné stavy :-). (Pozn. autora: Promiňte, sem toho smajlíka vážně musím dát.) Původním smyslem jazyka je sloužit tomu, aby co nejpravdivěji popisoval svět. To lze pouze tehdy, mají-li naše výpovědi váhu, jsou-li naše slova míněna vážně. Pak slovo „platí“ a my se na ně můžeme spolehnout a ukotvit se ve světě. Jazyk tak pro nás vytvoří svět, kterému důvěřujeme a rozumíme. Pokud se s pojmy začne zacházet povrchně, libovolně, či dokonce nezávazně, začnou se „vyprazdňovat“, a začne se vyprazdňovat i naše vnímání světa. Přestáváme mu rozumět, zdá se nám buď černobílý, nebo šedý, a posléze „prázdný“ a nezajímavý, neboť zmizely originální a jedinečné nuance a zbyly jen nápodoby. V takovém světě, kde obyčejnost života není zajímavá, je těžké objevit smysl a hodnoty. A tak je třeba to přiživit uměle. Proto může mít kdekdo „depresi“, proto žijeme v ustavičném „stresu“, proto námi tak cloumají „emoce“. Řada přirozených věcí a situací se tak snadno začne vnímat jako „vyčerpávající“ či „traumatizující“. A zaniká pravý význam těchto slov.

Trauma = rána či zranění
Jde o vnější či vnitřní zásah, často spojený se samotným ohrožením života. Je to hraniční událost, která ruší dosavadní stav věcí a zanechává stopu ve formě patrných následků. Trauma lze ošetřit, lze je do jisté míry uzdravovat, ale nelze ho popřít ani se ho jednou provždy zbavit. Zůstává s námi a je třeba ho při[1]jmout do života a naučit se s ním žít. Důvod, proč je možné trauma přežít, a dokonce s ním dál žít, spočívá v tom, že trauma je přirozenou součástí života. Je potenciálně obsaženo ve veškerém našem konání a dění i v celém žití: rodíme se, umíráme a během života jsme zranitelní. Je opravdové a zjevně v různé míře dokonce nutné – má pro život svůj jedinečný a nenahraditelný význam. I když to možná může znít paradoxně, slouží životu, protože jej činí „vážným“.

Sny jako inspirace a svoboda
A zde najednou opět vyvstává význam onoho „náhodného“ setkání slov trauma a Traum v mé hlavě. Sny také patří k životu a také v něm mají svůj nezaměnitelný význam. Přenáší nás přes naše fyzické i psychické hranice, nahlížíme v nich za hranice „možného“, do „jiných světů“. V tichých chvílích, kdy rozum „spí“ (resp. není bdělý), nám přinášejí svědectví o tom, jak široká je škála možností, které máme, které pro nás svět a život připravily. Dělají nás odvážnými, nespoutanými a motivovanými. Inspirují nás a otevírají nám prostor svobody. A také nám připomínají, kdo ve skutečnosti/opravdu jsme. Jsou známé sny o létání, sny emigrantů o domově, sny nechodících o tom, že chodí, sny nemocných o zdraví, sny vězněných o svobodě. Také sny o tom, co jsme v životě ztratili a o marných snahách tomu předejít, docílit, aby vše bylo bývalo jinak. A jistě i sny o naší budoucnosti, o našich přáních a vizích, i o našem strachu z ní. To všechno jsme… Traumata, která nás v životě potkají, nám v prvních chvílích všechny tyto sny berou. Ale pak, po nějaké době, se nám začnou znovu vracet. Nejprve jsou smutné a tíživé, neboť nám připomínají, co se stalo, co jsme ztratili, o co jsme přišli. Pak ale začnou dělat svou skutečnou práci – začnou nám znovu připomínat, kdo jsme (i s těmi ztrátami a bolestmi). Umožní nám opět a nově přijmout sami sebe, tak jak jsme nyní. A pomáhají nám vytvořit si pro sebe i „náš“ nový svět.

Skutečná traumata vs. ztráta falešných snů
To vše funguje, pokud mluvíme o opravdových traumatech a o opravdových snech. Ty jsou vždy osobní. V současné době na této úrovni opravdu někteří z nás ztrácejí podstatné věci a zažívají opravdové bolesti. Společnost jako celek však tuto „hloubku“ odsunula z veřejného obrazu, a tak se vede společenská debata či boj o to, zda respektovat či nerespektovat opatření, zda budeme letos lyžovat či zda pojedeme k moři. Možná se podstatných témat bojíme a dovolujeme si je odkrývat jen tajně někde hluboko v duši. Možná už je někteří z nás opravdu ani necítí. Možná to takhle vyhovuje těm, kteří nás mají vést. Výsledek je každopádně ten, že v tomto duchu společnost nemůže fungovat zdravě. Nelze vytvořit pevné semknutí, pokud nás má spojovat pocit nekomfortu, který není vyvolán tím skutečným traumatem, které se děje, ale ztrátou „falešných snů“.

Dobrá zpráva
Ani v této době naše skutečné sny stále ještě nejsou kolektivní. Naše životy stále ještě nežijeme v sociologických, mediálních či virtuálních obrazech a naše postoje nejsou řízeny ani agenty, ani elfy, ani politickými či ekonomickými zájmy a hledisky. Naše skutečná traumata se stále dějí na úrovni jednotlivců, rodin a blízkých lidí. Tam se děje bolest, zranění a ztráta, tam se hroutí některé sny. Tam „jde o život“ – a tam se také otevírají cesty, jak to vše přežít a kudy jít dál. Tam se otevírá možnost „pročištění“ postojů a vztahů a možnost k návratu pravých a plných významů věcí. A tam se rodí i naše energie a radost. Zevnitř, nikoli zvenku.

Podstatou opravdovosti je vlastně obyčejnost
Globální iluze o tom, co všechno dokážeme a můžeme, nás zjevně poněkud zaslepila a zastřela nám nejen mnohé přesahy, ale možná i onen prostý fakt o povaze našeho bytí: že přes veškeré úžasné výdobytky vědy, techniky a luxusu zůstáváme stále prostými lidskými bytostmi, které se rodí, žijí a umírají a že této existenciální pravdě se nelze vyhnout. Navzdory veškeré expanzi zůstanou všechny naše životy i nadále „pouze“ lidské a obyčejné. Platí to i pro naše sny: i ty nás budou nadále posilovat a hnát dopředu, budou-li „opravdové“ – tedy vlastně jaksi „obyčejné“, spojené pevně s naší realitou. Tu pak totiž mohou smysluplně a inspirativně překračovat, aniž by nás z ní vytrhovaly.

Koronavirus jako průvodce
Koronavirus nás zároveň uvádí do zmatku, a zároveň nám ukazuje cestu. Je jako stav mezi snem a realitou. Traumatizuje a hojí, pokud ho vezmeme vážně. Prostřednictvím nejistoty nám ukazuje, v čem tkví naše opory, prostřednictvím strachu nám napovídá, kde hledat bezpečí, prostřednictvím omezení nás vede k zodpovědné svobodě a k činům. Prostřednictvím bolesti nás vede i k nové radosti. Prostřednictvím nesmyslnosti a chaos nás vede k vnitřnímu smyslu a řádu. Prostřednictvím osobního zranění a ztráty nás přivádí k soucitu a solidaritě.

Tato doba nám přinesla mnoho skutečné bolesti – ale také jednu podstatnou výzvu: že skutečné společné trauma našeho světa by nastalo až tehdy, kdybychom všechny tyto lidské hodnoty ztratili ze zřetele a propadli pouze povrchním snům a životům. Teprve pak bychom byli opravdu ztraceni.