Ani vozíček mi nezabránil, abych se stala maminkou

Před devíti lety jsem přežila těžkou autonehodu a její následky jsou pro mě fatální. Mám ochrnuté nohy a částečně i obě ruce, můj stav je doživotní, přesto všechno mám báječného muže a malou dcerku….

Toho osudného dne jsem jela na místě spolujezdce s kamarádem domů jen pár kilometrů  do vedlejší vesnice. V zatáčce jsme ale dostali smyk!! Vypadla si z auta ven a s těžkým zraněním si letěla vrtulníkem do  olomoucké nemocnice. Měsíc si ležela v umělém spánku,“ vysvětlovali mi po probuzení  rodiče, protože já si vůbec nic nepamatovala. Když jsem se probudila, vůbec jsem nechápala co se to se mnou stalo.

Láska z Rehabiliťáku

Při nehodě jsem utrpěla těžký otřes mozku, měla jsem rozbitou hlavu, třicet šest stehů napříč hlavou a krátkodobá paměť mi díky tomu moc nefungovala. Asi nejhorší pro mě byla ztráta hybnosti, když jsme se dozvěděla, že to mám „na doživotí“, ve svých dvaadvaceti letech jsem cítila zmar, beznaděj a nejistotu. Budu do smrti sedět doma u telky. Kdo by asi tak chtěl ženskou, která nikdy nebude chodit, s neschopnýma rukama a navíc s holou hlavou,“ prohlašovala jsem. A je fakt, že když jsem 4 měsíce po nehodě odjížděla na rehabilitaci do Hrabyně, napadalo mě cokoliv, ale že tam potkám životního partnera, to ani náhodou. A já ho potkala v tamní hospůdce. Do oka jsme si padli hned napoprvé. „Zaujala si mě svým úsměvem a ďolíčky ve tvářích, taky humorem a prořízlou pusou.Prostě ženská, která si nenechá nic líbit,“ řekl Roman, který si na první rande počkal. Já si totiž nebyla jistá, zda ve svém stavu vůbec nějakou lásku zvládnu. Roman je "choďák", v rehabiliťáku si léčil vážně zraněnou levou ruku po nehodě na motorce. A já se do něj časem opravdu zamilovala, protože se mnou prožil dost hrozné příhody, to by asi každý nedal. Už první rande „bez ostatních pacientů“ bylo docela náročné, vzal mě totiž svým autem do Ostravy na nákup do obchoďáku. Ono prekérních situací jsme při rehabilitačním pobytu zažili docela dost. 😊 😊

Ve výtahu všechno prasklo

Jednou jsme třeba s Romanem jeli pozdě večer výtahem, myslíc si, že nás nikdo nemůže vidět. Chtěli jsme to, že je nám spolu dobře, tajit, aby to bylo větší dobrodružství. Jenže to zrovna nevyšlo! Najednou se v nečekanou chvíli otevřel výtah a tam stáli lidi. No a ráno v šest hodin se nám zaměstnanci s pusou od ucha k uchu ptali:“Co jste tam spolu v tom výtahu dělali?“ No a v osm ráno už každý věděl, že spolu chodíme. A bylo po tajemství.

Domů jsme se vrátili jako pár, začali jsme spolu žít a časem jsme si moc přáli mimčo. Zpočátku to moc nešlo, když jsme se ale přestali snažit, zadařilo se. „Proboha co budu dělat? Jak to zvládnu,“ přepadla mě najednou panika a celé těhotenství jsem se bála, abych nespadla, nebo se nebouchla a přesunovala jsem se jako hlemýžď. Jsem prostě kvadruplegik a bez pomoci rodiny a manžela bych se nikam moc nedostala. I v běžném stavu potřebuji pomoc třeba do kopce nebo z kopce, do sprchy, na toaletu, podat cokoliv nemám po ruce. I tak jsem všechno až do 7. měsíce v pohodě zvládala, pak jsem se nevyhnula úrazu, opařila jsme se totiž na břiše a stehnech vařící vodou a měsíc jsem jezdila na převazy. Jinak jsem ale celou dobu fungovala jako každá jiná těhulka, dělala jsem běžné domácí práce a těšila se, až můj partner přijde z práce. A právě Roman vlastně tak trochu může za můj  předčasný porod.

Otisk bříška pro Helenku

„Musíme si udělat otisk bříška, aby naše Helenka věděla, jaký měla její maminka buben,“ rozhodl se jednou a naplácal mi sádru na břicho. Jenže nešla pak vůbec umýt, musela jsem do sprchy, a pěkně jsem se tam horkou vodou nahřála a malá Helča chtěla ven. No není s námi dvěma legrace?

I když jsem měla naplánovaný císařský řez na čtvrtek, voda mi po našich experimentech s odlitky praskla už v pondělí.  A aby toho nebylo málo, Roman musel ještě ráno narychlo do práce a pak jsme zjistili, že v autě není dostatek benzínu. Naše benzinka byla zavřená, museli jsme jet jinam, přičemž kontrakce jsem měla častěji a častěji a porodnice byla v nedohlednu. „Mami přivezte mi věci do porodnice,“ volala jsem rodičům, protože tašku s věcmi jsem měla u nich. Když jsme před porodnici dorazili, moje máma už tam na parkovišti „řídila“ dopravu, abych měla co nejvíce místa pro vozíček. Musím přiznat, že jsem se modlila, abych to měla už za sebou. Při cestě na sál jsem brečela strachy, pak jsem se probudila na JIpce, kam mi naši holčičku přinesli ukázat.

Rozený horolezec

Helenka nám úplně změnila život a prověřila náš vztah. Zpočátku jsme řešili hlavně postýlku, aby byla pro mě funkční a dostupná. „Vyrobím ti postýlku na kolečkách s odnímatelnými dvířky,“ napadlo Romana a moc mi tou lidovou tvořivostí ulehčil práci. Zato nosítko se nám moc neosvědčilo, Helenka v něm vůbec chtěla být. Letos v září jí budou tři roky a je to rozený horolezec. Odmalička se snažila po všem šplhat a můj vozík začala brzy využívat jako záchytné body při stavění. Když se začínala pouštět, tak jsem ji v předklonu chytila za ruce a ona pomalu ťapkala. Jak přišla na to, že může chodit, už se nezastavila. V téhle fázi hodně fungoval Roman, jako moc trpělivý a úžasný táta. Sem tam se stane, že dcerka neposlechne a utíká, a já za ní pádím na vozíčku. Naštěstí mi nikdy neutekla z dohledu, ale protože z toho mám strach, skoro nikdy s ní nechodím ven bez doprovodu dalšího člověka. 

Rozesměje mě i rozzuří

Helču vychovávám jak nejlépe umím, je moc šikovná, učenlivá a už mi pomáhá. Naše rodina je důkazem toho, že i handicapovaná žena může mít vlastní dítě a vytvořit mu pěkný domov. Z toho důvodu se s manželem v Parapleti účastníme akce Táta máma na vozíčku, kde si předáváme rady, jak to zvládnout. Žijeme sice trochu hekticky a málokdy se stane, že někam přijdeme včas. „My potřebujeme na příchod akademickou půlhodinku,“ vtipkujeme s mužem, se kterým to spolu táhneme už devět let. Roman je skvělý, ale nemyslete, že je u nás vždycky jenom idylka.  Má dar mě rozesmát i rozzuřit. „Vždyť si říkala, že máš nízký tlak, tak se ti ho snažím zvednout,“ vtipkuje a musím přiznat, že se mu to s tím tlakem daří někdy skvěle. Prostě láska se vším všudy! A jsem za ní vděčná!

zdroj: Překvapení