Michal Seidl

Vznik, důsledky, průběh a možná poučení pro někoho, kdo bude chtít aneb vozíčkářem snadno a rychle.

Jsem pro některé asi náplava z Prahy. Když jsem byl malý, otec pracoval jako mistr v Montovaných stavbách. Ze zbytků po stavbách v Praze si téměř svépomocí postavili Roxanu pod Studenovem a vlastnili také chalupu Barborku. Proto jsem od mala jezdil do Rokytnice na dětské tábory v zimě i v létě a později, kdy to šlo. Na louce, kde nyní bydlíme, jsem se naučil lyžovat. Otci byla nabízena pozice správce na Roxaně, ale rodiče asi neměli dost odvahy z Prahy odejít.

Rokytnici jsem si zamiloval. Je zde sychravo, ale krásně. V roce 1988 jsem dostudoval průmyslovou školu (obor technické zařízení budov). Už od mala jsem chodil s tátou na melouchy zedničit. Jako mladý přidavač jsem musel všechno mýt a uklízet a táta už seděl u svačiny. V té době se mi to moc nelíbilo, ale byly to první peníze, které jsem si vlastníma rukama vydělal a patřičně si jich vážil. Po vystudování jsem nastoupil na stavby jako mistr stavební výroby. Od roku 1989 mě čekala vojna. Po ní jsem se na stavby vrátil.

V roce 1991 se mi stal těžký úraz z vlastní blbosti. Slavili jsme v práci 24. 4. 1991 Jiřího a ve 22 hodin jsem se rozhodl pro odchod domů, protože mne to nebavilo. Co následovalo, si již nepamatuji. Probudil jsem se v motolské nemocnici a nic jsem necítil. Bylo mi celkem fajn až do chvíle, než mi sdělili další informace. Byl jsem sražen vagónem do žlabu mezi kolejemi ve stanici metra Jinonická v 1/3 kolejiště od vjezdu. Naštěstí jsem stál, tak mne vlak jen svou rychlostí odhodil na zem. Tenkrát museli rozpojit vagóny, aby mě mohli vyndat. Bylo štěstí, že mi vlak nic neuřízl. Vzhledem k tomu, že mi naměřili jen 1,5 promile a měl jsem 90 kg, tak opravdu nevím, co způsobilo takovou paseku. Pravděpodobně jsem nechtěl čekat na další metro, protože jsem nastupoval v Butovicích (předcházející zastávka).

Od té doby neslavím Jiřího a ani jim nepřeji. Tato v začátku malá nevinná blbost mi následně změnila celý život. Po 7-hodinové prvotní operaci, ½ ročním pobytu v nemocnici na Bulovce, dalších pěti operacích a čtyřech letech rehabilitací jsem se zvedl z vozíku a začal chodit o holích. Mojí klikou bylo štěstí na lékaře, který mne operoval a rehabilitační personál v Kladrubech, jenž mne z toho doslova vykopal.

Vzhledem k tomu, že jsem se doma nudil, chtěl jsem opět do práce a mezi lidi. Na stavbu to ještě nešlo, tak jsem nastoupil do stavebnin IPS nejprve jako prodavač, později jako zásobovač. V té době chodilo přes naše stavebniny zboží za půl miliardy pro jednotlivé závody IPS. Byla to výborná škola obchodu.

V roce 1997 mi narostla sebedůvěra, měl jsem pocit, že nejsem dostatečně ohodnocen a osamostatnil jsem se. Jako invalidu vás nikdo nezaměstná a dostatečně nezaplatí, tak jsem začal obchodovat se stavebními hmotami. V roce 1998 jsme s kamarády založili stavební firmu. Do roku 2010 jsem spoluvlastnil ještě dvě. Pobyt na stavbě jsem měl vždy radši než v kanceláři. Naše průměrné roční obraty se pohybovaly od 10 do 30 miliónů a zaměstnávali jsme 10 a více zaměstnanců.

V roce 2001 se nám narodila neposedná dvojčata. Následně roku 2004 jsme si zakoupili malinkou chaloupku ve Sklenařicích nad školou. Hlavním důvodem bylo, aby se děti dostaly na vzduch a na vesnici. Měly zde časem více kamarádů než v Praze a okolní příroda je přitahovala. Začaly zde lyžovat za Vysoké n. J. u pana Kučery, aby se nenudily. Jejich lyžování přerostlo do podoby, že jsme bývali v Praze jen od pondělí do čtvrtka a Praha se nám změnila v ubytovnu. Jezdili jsme sem přes celý rok na veškerý volný čas a dovolené.

V roce 2008 se mi zdraví začalo po malém úrazu postupně zhoršovat. V srpnu 2009 jsem našel inzerát o prodeji domu naproti Barborce v Rokytnici nad Jizerou, tak jsme se s manželkou vydali na něj podívat.  Po návratu domů přirozeně vyplynulo, že dům zakoupíme, v Praze vše prodáme a odstěhujeme se do Rokytnice. Děti tuto změnu s radostí uvítaly. Stále ještě netuší, co jim to v budoucnu přinese za starosti. Já jsem měl množství lidí a pracovního stresu stejně dost.

Jsem rád, že mé děti budou mít v Rokytnici hezké mládí. Zatím je to asi to nejlepší, co jsem ve svém životě udělal. Nejtěžší je se rozhodnout, co je důležité, dělat minimum kompromisů a zásadně si nenechat s…t na hlavu. Člověk musí mít hrdost hlavně před sebou. Co říkají ostatní, není až tak důležité.

Stále jsem se bohužel honil do práce do Prahy. Můj zdravotní stav v lednu 2010 skončil epileptickým záchvatem, který trval opakovaně 3 dny. Následujících 12 dní jsem se zase začínal orientovat. Úsměvné bylo, když se mi vracela paměť. Konečně jsem pochopil, jak to funguje, když o ni přicházíte. Je to dobré, nebolí to (tato poznámka byla pouze k rozveselení). Samozřejmě, že skutečnost tak veselá není. Vyplynulo z toho, že jsem ukončil veškeré podnikání. V té době již bylo stavebnictví stejně v úpadku.

V dubnu 24. 4. 2012 jsem odešel do nemocnice na opravu zpevnění páteře. V prosinci jsem se vrátil z nemocnice a rehabilitací opět na vozíku. To datum mě snad pronásleduje. Bohužel jsem tedy opět na začátku. Rozdíl je akorát v tom, že jsem poněkud starší, nikam nespěchám, mladistvá dravost již u mě není, mám rodinu a pečující manželku.

Chtěl jsem vám tímto článkem sdělit upozornění o mylné myšlence, že to bez vás nefunguje. Opravdu funguje, jen si to musíte připustit, slevit nebo si najít spolehlivé spolupracovníky. Jinak vás může potkat to, co mě. Různé zdravotní komplikace (kromě vlastní blbosti) jsou plíživé a neposílají vizitku.

Já jsem se sem odstěhoval hlavně kvůli dětem a dále, abych se dočkal, pokud to půjde, dlouhého stáří. To by se mi v Praze asi nestalo. Každý den je dobrý. Učte se z chyb druhých.

To byl článek o mě. Změnil se mi celý život a vrátil jsem se po svých šlépějích do Rokytnice nad Jizerou. Kdyby se mi nestal tento úraz, asi by můj život vypadal jinak. Jsem ale rád, že to tak je. Možná by to mohlo být horší.

Zdravím všechny z Rokytnice, kteří můj článek dočetli.

Michal Seidl