Míša Krunclová: Můj autonomní půlrok

Co SKV? Něco nového, nebo vše při starém? 

V SKV nikdy nic není při starém. Náš klub stále přináší novinky do sportu lidí s handicapem. Loňský rok byl ve znamení zahájení para badmintonového oddílu pod naším klubem. Vlastně jde o jediný oddíl para badmintonu v Praze a okolí. Těší nás velký zájem o tento sport, hra je to rychlá a zábavná a na vozíku dobře zvládnutelná. No a v letošní sezoně věřím, že přijde opět nějaká sportovní para novinka. Ale určitě teď mohu všechny pozvat k nabité zimní sezoně, do tanečních kurzů, do oddílů orientačních závodů, para florbalu, para potápění, para stolního tenisu. Je toho opravdu hodně, mnoho najdou zájemci na našem webu nebo se mohou ozvat kolegovi Tomovi (e-mail: miko@skvpraha.org, pozn. red.), který jim vše poví. Ale tento rozhovor bych asi ráda směřovala jinam, protože ač je to neuvěřitelné, můj minulý půlrok nebyl ani trochu o SKV, ale jen o mně a mých zdravotních patáliích.

Míša při tom, co má nejraději: handbike a skvělá parta lidí kolem.

Co by tedy Míša Krunclová ráda sdílela z jejího posledního půlroku? Byl to náročnější rok, než by asi bylo záhodno, cvrlikali si tuhle vrabci na střeše…

Mezi vrabci a všemi ptáčky zpěváčky se nic neutají. Je to tak. Minulý rok mě svou intenzitou úplně dostal, a to ne na kolena, ale do postele. Začalo to tak nějak nevinným hecováním, jestli zvládnu ujet 100 kiláků na handbiku za jeden den. Šlo o akci na podporu našeho Sportovního klubu vozíčkářů. Na moudré rady kamarádů, že je to přeci jen pro mé tělo přespříliš, jsem s klidem kašlala. Jako zvládla jsem to, ujela jsem to s pocitem hrdinky, ale…  Dva dny po jízdě jsem se začala úplně skládat, netušíc, co mi je. Strašné nevolnosti, neschopnost sedět na vozíku, strašné bolesti hlavy, rozostřené vidění, zvláštní úzkosti. Stav, kdy jsem měla pocit, že to jsou mé poslední chvíle. 

Co se dělo dál?

Tím, že jsem nic takového předtím nezažila, měla jsem v těch stavech obří strach a všichni kolem mě také. Začal takový kolotoč se sanitkami. Několikrát jsme volali sanitku, v šíleném stavu mě dovezli do spádové nemocnice, kde vůbec nevěděli, co si se mnou jako se spinálním pacientem v takovém stavu počít. Nikde si mě nenechali, pomáhaly jen kapačky na bolesti, neuroly a mnoho antibolestivých dryjáků. Uběhl měsíc a zlepšení žádné, ba naopak, tělo šílelo a bylo mi hůř a hůř. Bylo již celkem jisté, že to bude něco od zad, od páteře – po přílišné zátěži při jízdě. Naštěstí jsem se opět dostala do rukou Spinální jednotky v Motole, do péče primáře Jirky Kříže a doktorky Veroniky Hyšperské. Řekli mi, co mi mé stavy způsobuje. Byla to autonomní dysreflexie (více o diagnóze zde, pozn. red.), jedna z možných komplikací lidí s poraněním míchy. Stává se to, když má člověk nějaký vnitřní problém, který zblbne tělo tak, že mu začne rychle stoupat tlak, a tím se horší celý stav. Týden v červenci jsem strávila na spinálce. Rentgeny, CT, rezonance... Nikde nic, až v poslední den, před propuštěním, se konečně našla jasná příčina všech problémů. Poraněný obratel, který všechno způsoboval – bylo jasné, že operace mě nemine. 

Momentka z domácího léčení.

Takže jste zůstala v nemocnici a rovnou podstoupila operaci. 

To ne, na operace je poměrně dlouhá čekací doba. Zvlášť v Motole u pana profesora Štulíka. Takže jsem se opět přesunula domů. Již jsem aspoň věděla, co mě čeká a nemine. Ale už to byly dva měsíce, kdy jsem jen ležela v posteli, při větších pohybech se mi vracely ty děsné autonomní dysreflexie. Termín operace v nedohlednu. Navíc jsem kvůli vracejícím se špatným stavům a nutnosti jen ležet nemohla být vůbec sama. A tohle je asi zásadní věc, která mi v tom marastu došla. Jak úžasnou mám rodinu a skvělé přátele. Rozjela se takzvaná tabulka s paními na hlídání. Střídaly se u mě kamarádky s rodinou a pět měsíců v kuse mi všichni stáli u postele stále připraveni pomoci. Naprosto nepopsatelné při pohledu zpětně.

V září konečně padl termín operace – možná tím, že jsem se radši vůbec na nic neptala, abych nešílela předem, tak jsem vůbec nevěděla, co mi v zádech přibude. Zjištění, po operaci, že mám v páteři nových 17 šroubů, mě pořádně zaskočilo.
Ale už tam jednou byly, tak teď zbývalo tělu vysvětlit, že je to naše nové vybavení a že nám nám s ním budu jistě hej. Popisovat tu pár pooperačních dní, kdy vám navrtají takovou hromadu kovů do páteře, je zbytečné. Slovo masakr je vševystihující. 

Jinak předem jsem věděla, že i po operaci mě čeká ležení. Další tři postelové měsíce, další tabulka skvělých paní na hlídání.  Ale dny ubíhaly a tělo se začalo dávat dohromady. Nemohu slovy vylíčit to štěstí, kdy jsem si po půlroce ležení opět sedla na tu moji káru. Jsem sice iron lady, ale s tolika šrouby zase o něco rovnější, vděčnější a doufám, že i k vzácnosti života a zdraví pokornější.

Pohled na Míšinu páteř po operaci...

Co Vaše vize, až to celé skončí, až budete zase pohyblivá jako fretka?

Mám pocit, že už to skončilo. Zase jsem to já, fretka, frčím si venku s motorem a asi mi snad ani nedochází, jaké je to štěstí. Chtěla bych si udržet myšlenku, jaká je to vzácnost, že můžu. Půlroku jsem nebyla na slunku, teď jsem se na něm hřála a docházelo mi, že nic není samo sebou. Jak vzácné je moci i jen vyjet ven a nechat se hřát paprsky slunka. No a nebudete věřit, ale už se nemůžu dočkat, až zase vyrazím na handbiku. Už spřádáme letní handbikové plàny a má duše zase skřepčí. Nesmím tu zapomenout na celý můj drahý SKV tým. Vzali SKV do rukou a drželi vše v chodu. Jsem jim neskonale vděčná. Je sen mít takový dreamtým. Nynî už se s nimi opět mohu věnovat rozvoji našeho klubu. Jen nakopnout zpětně mozek k pravidelné práci je taky docela boj, ale makám na tom. A mám radost, že už mě to zase ba!

Máte nějaké tipy pro ostatní lidi, kteří jsou v podobné situaci jako Vy?

Pokud jde o autonomní dysreflexii je důležité mít u sebe vždy léky, které dokáží tlak rychle snížit jako tenziomin, a mně k tomu pomáhala kombinace s neurolem. Celé tělo se zklidní a tlak klesne. Potom rychle zkusit odstranit příčinu problému. Celkově se v nemoci či špatných dnech obklopit přáteli, hledat pozitivní chvíle a věřit vlastnímu tělu a skvělým doktorům.

Jste autorkou přívlastku našich rozhovorů ke „kávě a croissantu“ – proto se chci zeptat, jakou kávu a jaký croissant máte ráda?

To jste mi zase udělal chutě! Jdu si dát „pressíko“ a objednat křupavý „krolasánek“.

Míšin tým nejbližších lidí.

(dokončení medailonku)

Michaela se narodila s nezlomnou vůlí a odhodláním. Již v mladém věku bylo zřejmé, že má mimořádný talent pro sport. Ačkoli její cesta byla poseta výzvami, nikdy se nevzdala. Právě naopak, tyto výzvy ji ještě více motivovaly ke kvalitnímu tréninku a zlepšení se.

Její oddanost sportu vozíčkářům je nepopiratelná. Michaela se stala nejen výbornou sportovkyní, ale také vůdcem a mentorem pro další. Její práce jako předsedkyně Sportovního klubu vozíčkářů Praha je nepostradatelná. Založila mnoho programů a akcí, které pomohly rozvíjet sportovní talent vozíčkářů a posílit jejich komunitu.

Navzdory svým vlastním úspěchům nikdy Michaela neztratila svou pokoru a laskavost. Její schopnost povzbuzovat a podporovat druhé je příkladná. Každý, kdo má tu čest ji poznat, ví, že je to nejen mimořádná sportovkyně, ale také mimořádná osoba.

Michaela Krunclová je více než jen předsedkyně Sportovního klubu vozíčkářů Praha – je ikonou naděje, síly a jednoty. Její příběh nám ukazuje, že srdce může překonat jakoukoli překážku a že komunita se může zdvihnout ve chvíli potřeby.

Děkujeme Michaelo, za vaši oddanost sportu a za to, že jste nám všem ukázala, co je možné dosáhnout s láskou, trpělivostí a nezlomnou vůlí. Vaše jméno bude vždy spojeno s inspirací a nadějí pro nás všechny.

Foto: archiv Michaely Krunclové

Rozhovor vedl: Jan Spěváček

Medailonek vygeneroval: ChatGPT