Míša - Nespěchám na sebe, jdu krůček po krůčku

Text: David Lukeš, ředitel Centra Paraple  

Míša (24)

Je to rok od úrazu. Pořád se s tím srovnávám, ale už přemýšlím, kde budu a jak se můj život bude dál vyvíjet. Na začátku jsem věřila, že všechno půjde rychleji – cítila jsem to i ze svého okolí, ale nakonec jsem se tím nenechala strhnout. Nespěchala jsem na sebe, šla jsem krůček po krůčku a postupně získávala reálnější představu o tom, jak to bude.

A to mě přivedlo i do Paraplete. Měla jsem svou představu a říkala si, že přijdu do místa s bohatými zkušenostmi, kde mi budou schopni říct, jaké jsou mé reálné možnosti. Hodně mi pomohla spolupráce s Mírou (pozn.: fyzioterapeut Centra Paraple), který mi popisoval různé situace a vycházel ze zkušeností jiných lidí, kteří mají zachovanou možnost chůze. Nechtěla jsem žít v iluzi, ale vědět, kam se opravdu můžu dostat.

Vím, že jsem stále na začátku a že mě čeká dlouhá cesta. Jsem ráda, že se můžu postavit a kousek ujít, ale samozřejmě mě mrzí, že se nemůžu rozběhnout. Chybí mi svoboda jen tak se vydat do lesa, jít, nepřemýšlet a vyčistit si hlavu. Mohu sice v lese ujít nějakou vzdálenost o holích, ale musím neustále kontrolovat terén.

Mám však obrovské štěstí na skvělou rodinu a kamarády. Pro ně není nic problém, jsou mi velkou oporou. Často vyrážíme na skály, kde schováme vozík pod strom. Už mě i napadlo, jestli ho někdo nemůže vzít, a říkala jsem si, že si na něj vyrobím nějakou cedulku.

Při lezení mě baví sledovat, jak se mi díky pohybu zlepšují nohy a jak se obecně můj stav vyvíjí. Jsem na sebe pyšná, když vylezu výš, a nadšení sdílí i lidé kolem mě - je to skvělý pocit. Občas třeba zavolám na přítele, zda viděl, kam až jsem tu nohu dala a ani jeden netušíme, jak se mi to podařilo.

Mám radost, že jsem se dostala i k jiným aktivitám. Se Sportovním klubem vozíčkářů jsem si vyzkoušela potápění, což mě potěšilo, protože jsem se před úrazem potápěla s mamkou. Také jsem byla na běžkách - jela jsem sice jen 14 kilometrů, ale celou dobu jsem měla úsměv na tváři. Jsme totiž běžkařská rodina a zimní sporty a radovánky mám moc ráda.

Zažila jsem však i zklamání, například při vyzkoušení handbiku. Vadilo mi, že jsem omezená pouze na cyklostezky, necítila jsem tu volnost. Přemýšlela jsem, jestli bych nemohla přidělat stabilizační kolečka na klasické kolo, jen je otázka, zda bych to vůbec zvládla ušlapat.

Zkoušela jsem i vodní slalom, kterému jsem jako mladší dlouho věnovala, zatím jen na klidné vodě, ale letos bych chtěla zvládnout eskymáka a dostat se na nějaké vlnky, alespoň pod kanál. Připadám si jako malé dítě, které se znovu učí - akorát už nejsem malá.

Jsem ráda za tuhle partu. Všichni drží pohromadě, navzájem si pomáháme a já se tam cítím úplně normálně. Letos jsme měli v Tróji taky florbalový turnaj, kde jsem potkala další spoustu skvělých lidí, bylo to moc fajn. Stále méně vnímám, že bych měla být ze své nové situace nešťastná.

Chtěla bych však zažívat větší volnost. Vyzkoušela jsem Free Wheel (pozn.: přídavné kolečko, pomůcka do terénu) a vím, že mi hodně pomůže při pohybu v přírodě. Zkoušela jsem i přídavný elektrický pohon, ale tam mi chyběla fyzická námaha - připadala jsem si, že nic nedělám. Free Wheel bude určitě skvělý, umožní mi zažít víc svobody nejen při výletech do přírody, ale i při venčení našeho psa Coryho.

Teď mě čeká návrat do školy. Studuji zahradnictví na Mendelově univerzitě a nechce se mi jezdit jen autem, proto jsem byla ráda, že jsem si mohla v rámci ergoterapie vyzkoušet cestování vlakem s někým zkušeným. Po škole bych se chtěla svému oboru věnovat, i když si uvědomuji, jak je to náročné. Baví mě fyzická práce a věřím, že mě čeká spousta objevování toho, co všechno zvládnu. Těším se na to, co bude, i když mám občas své strachy.