Ondřej Malohlava

Následky? Poranění míchy, ochrnutí od pasu dolů a invalidní vozík. Na hřišti byl považován za velkého bojovníka, góly střílel jako na běžícím pásu, z divize se dostal až do druhé ligy. Se svým osudem se rve i nyní. Nepoznáte v něm zapšklého zhrzeného člověka. O svém životním příběhu, ze kterého mrazí, otevřeně mluví.

„Nemám problém se o tom bavit, pamatuji si na všechny detaily," říká Ondřej Malohlava. Má sice invalidní důchod, do práce ale chodí.

„Od 1. srpna zařezávám tady v Kravařích. Dělám administrativního pracovníka, jsem spokojen, dostanu se mezi lidi, komunikuji s nimi. A co si budeme povídat, invalidní důchod není v naší republice nějaká závratná částka," pokračuje v povídání bývalý druholigový fotbalista.

Když se ho zeptáte na motorky, oči se mu rozzáří. „Když kolem mě projede motorka, otočím se za ní. Sledoval jsem Velkou cenu Brna. Řeknu to takhle, kdybych mohl chodit, sedl bych na ni znovu a jel bych se projet," svěřuje se Ondřej Malohlava. Motorku by nerozmlouval ani své dceři Kristýnce. „Pokud by ji to bavilo, tak proč ne. Horší by to bylo s babičkami a dědečky," pousmál se někdejší excelentní kanonýr.

Život vnímá nyní jinak. „Člověk si řadu věcí uvědomí, až se něco stane. Života si začne více vážit," podotýká Ondřej Malohlava. „Jezdil jsem opatrně, nepřejížděl plné čáry, netlačil jsem se před kolony aut. Přesto jsem na vozíku. Na silnici, ať už jedete na motorce, kole nebo autem, stačí vteřina, jediné zaváhání a život se vám obrátí, pokud ho máte," pokračuje v povídání otec devítileté Kristýnky.

Jeho velkou vášní je fotbal, je pro něj drogou. Byť je na vozíku, udělal si trenérský kurz, vedl Dolní Benešov v divizi, na jaře trénoval dolnobenešovský dorost. „ Asi je to rarita, trenér vozíčkář, fotbal mě baví, nemohu bez něj být. Pokud mám čas, vyrazím na něj, občas i na Spartu," usmívá se Malohlava, který se nabídkám k trénování nebrání.

Život vozíčkáře není žádný med, podle Ondrových slov není okolí lhostejné. „Lidé nás respektují a dokáží pomoci. Vím to z vlastní zkušenosti, ať už v obchodě nebo když se člověk i s vozíkem převrátí, což se mi také už podařilo," zdůrazňuje Ondřej Malohlava, sportovec tělem i duší.

Má před sebou novou výzvu, kterou je florbal. „Bez sportu nemohu žít. Chtěl jsem ještě jezdit na handbike, bohužel tento sport je finančně náročný, kolo stojí něco okolo 150 tisíc korun. Už jsem oslovil potencionální sponzory, bohužel zatím bez kladné odezvy," povzdechl si Malohlava.

Jak již bylo zmíněno, se svým osudem se rve statečně. „Každý, kdo se dostal na vozík, věří, že se jednou postaví. Dnešní lékařská věda je daleko, umí zázraky. V koutku duše i já věřím, že se postavím a bude to jako dřív," uzavírá povídání Ondřej Malohlava.