CHCI, ALE NEMŮŽU. MŮŽU, ALE NECHCI. 

Jsou tři kategorie lidí s pohybovým omezením. 

Chtějí, ale nemohou

Tito lidé by rádi byli samostatní, ale nemohou. Rádi by bydleli bez rodičů, pracovali, cestovali, sportovali, vedli vlastní rodinný život, ale bydlí třeba s rodiči na venkově, jejich zdravotní a pohybové omezení je takové, že jim z břicha vede hadička a v noci potřebují pomoc otáčet z boku na bok. To jsou tuláci po hvězdách, jejichž svobodná duše je sevřená ve svěrací kazajce pohybového omezení.

Mohou, ale nechtějí

Jejich tělo by jim samostatnost dovolilo, povaha bohužel ne. Žijí pohybovým omezením, místo toho, aby žili s pohybovým omezením. Stárnou společně s rodiči ve společné domácnosti, sportují nebo cestují pouze v případě, že je k tomu někdo přemluví. Nehledají způsoby, jak si na věc našetřit, vydělat, ale jsou zvyklí přijímat dary. Na fundraisingových portálech prosí dárce o pomoc z finanční nouze, zatímco sami tráví večery u televizních obrazovek nebo počítačových her. Škodí sami sobě, ale také vrhají špatný stín na celou komunitu lidí s pohybovým omezením, protože názor na jednotlivce ovlivňuje názor na celek.

To není soud. Většina z nás, lidí s pohybovým omezením, máme vlastní zkušenost s oběma přístupy, záleží ale, kde se nachází těžiště našeho uvažování. Budu-li mluvit za sebe, vím o chvílích své lenosti a pohodlnosti, a mám tedy k jednání druhé skupiny pochopení. Když jsem ve dvaceti letech posílal žádosti na nadace, aby se mi složily na nový vozík, táta mi řekl, že žebrám. Tehdy mě to mrzelo, ale dnes vím, proč volil právě tato důrazná slova. Chtěl změnit kurz mého myšlení dřív, než bude pozdě. Nechtěl, abych si zvykl na to, že i bez mého snažení bude na světě vždycky někdo, kdo se o mě postará. 

Proč lidé nechtějí, přestože mohou?

Důvodů může být řada. Je to daná povaha, neochota jednat, patologická hypochondrie, nízká sebedůvěra, nepřítomné nebo naopak nezdravě přítomné rodinné zázemí – přehnaná péče, rozmazlování, ochranné pěstění ve skleněné nádobě, namísto vytváření podmínek, podsouvání neopodstatněných úlev. A to jak ze strany rodičů, pedagogů, tak obklopující společnosti.
Za minulých režimů byli lidé s pohybovým omezením zavřeni v ústavech, kde neměli možnost svobodně žít. Díky úsilí mnoha lidí se to změnilo. A je to samozřejmě dobře. Na druhou stranu jsou dnes lidé s pohybovým omezením často nezdravým způsobem považování za hrdiny, což škodí jim i společnosti. I mě potěší, když mě někdo ocení za to, co jsem vytvořil navzdory ztíženým pohybovým možnostem a komplikacím, ale to neznamená, že pohybové omezení je samo o sobě hodnotou. Tu do něj vkládá čin.

Ještě se vrátím k těm pedagogům. Na obchodní akademii pro tělesně postižené, kterou jsem studoval po úraze, jsme měli přísného učitele psaní na stroji a obchodní korespondence. Jmenoval se Ing. Jiří Fiala. Když jsem na začátku studia napsal svými nepohyblivými prsty padesát úhozů za minutu plných překlepů a chyb, řekl mi, že jedničku budu mít, až napíšu úhozů šedesát a bez chyb. K tomu mi dal za úkol psát jednu normostranu denně. Dostával jsem pětky, čtyřky, trojky, až jsem to po týdnech dřiny dokázal. Pan učitel mi zapsal jedničku a zároveň mi zvýšil maximální počet úhozů o dalších dvacet. „Zlý muž je to, nesnáší jedničky!„ říkal jsem si. Dnes těmi samými prsty píšu sto třicet úhozů za minutu. Občas na pana učitele myslím, když píšu úřední psaní, nebo když čtu text někoho jiného, kdo neměl to štěstí a s mým učitelem nesetkal.

Chtějí a mohou

O tomto tématu jsem se bavil s lidmi, kteří chtějí a mohou. S lidmi s pohybovým omezením, kteří vedou neziskové organizace, se svými partnery založili rodinu, pracují na respektované pozici v soukromém sektoru nebo ve státní správě. Ptal jsem se jich, komu a čemu vděčí za to, že dnes mohou vést samostatný a tvůrčí život. V jejich odpovědích se opakovala tato sdělení: 1. rodinné zázemí – rodiče k nim nepřistupovali jako k nemohoucím. Naopak, jednali s nimi způsobem, jako by pohybově omezení nebyli. Někdy dokonce s větší přísností a důsledností. 2. integrace – lidé s vrozeným pohybovým omezením vyzdvihovali skutečnost, že studovali na standardních školách, kde své omezení tolik nevnímali a ve společnosti zdravých spolužáků byli taženi směrem vzhůru. 3. odpoutání od rodičů – brzy se odstěhovali od rodičů, na kolej nebo do pronajatého bytu. Začali si tak organizovat život sami, pohybovat se ve společnosti, studovat, následně pracovat, tak jak je to běžné lidí bez pohybového omezení.

Jak se stát tím, kdo chce a může?

Každá životní změna musí vycházet z tebe. Když nebudeš sám chtít, nikdo tvůj život nezmění. Odpoutej se od rodičů dřív, než zestárneš. Pak už to nepůjde. Staneš se vnoučetem svých vlastních rodičů a tví rodiče se stanou tvými dětmi. Začni dělat to, co tě baví. Nahlédni do sebe a něco tam objevíš. Nauč se třeba ovládat alespoň jeden tvůrčí počítačový program, nauč se jazyk, třeba jen ten český, maluj, přihlas se k dálkovému studiu. Vykroč z pohodlí, i když se ti nechce. Nevytvářej na sebe vysoké nároky. Začni krůček po krůčku. Neboj se lidí. Naopak, zajímej se o lidi, ne pouze o sebe, získáš přátele, ale třeba i dobré pracovní kontakty, které tě posunou dál v tom, čemu se budeš chtít věnovat.

Co se změní?

Přestaneš žít pohybovým omezením a začneš žít s pohybovým omezením. Poznáš, že život, který žiješ, je dobrý život. Začneš pracovat a platit daně jako tvůj soused, co má zdravé nohy a ruce. To ti pročistí svědomí a zvýší sebevědomí. Koupíš si něco, na co sis vydělal, a sám budeš schopný podpořit někoho jiného. Prožiješ mnoho pěkných chvil, o kterých se ti teď ani nezdá. Staneš se oporou pro své stárnoucí rodiče. Poznáš přátele, kteří tě budou mít rádi, až tu tví rodiče nebudou. Prožiješ spoustu radosti z dobře odvedené práce. Staneš se přitažlivým a budeš k životním změnám motivovat jiné lidi, kteří zatím nechtějí, přestože mohou. A pokud nikoho motivovat nechceš, to je také správné. Tak i tak bude v tvých očích víc života.

Do jaké skupiny patříte vy, jaké jsou vaše zkušenosti, a co si o obsahu textu myslíte?