Život na voziku

Ahoj, rozhodla jsem se napsat svůj příběh, protože už nevím, kam se obrátit. Nehledám lítost ani nechci, aby mě někdo odsuzoval. Jen bych chtěla najít někoho, kdo mi řekne: „Rozumím ti, taky jsem si něčím podobným prošla.“

Jsem žena na vozíku a kvůli svému zdravotnímu stavu potřebuju pomoc s běžnými věcmi a hlavně s přesuny. Mám dvě děti, ale jejich otcem není můj bývalý partner.

S partnerem jsem žila přibližně sedm let. Za tu dobu jsme spolu prošli spoustou věcí. Bohužel náš vztah nebyl takový, jaký bych si jako žena představovala. Byly mezi námi časté hádky, chyběla nám normální komunikace, blízkost i intimita. Přesto mi celé roky říkal, že mě miluje.

Já jsem ale jeho lásku většinou necítila v jeho činech. Chyběly mi emoce, něha, obyčejná partnerská blízkost a pocit, že jsem pro něj opravdu žena, kterou si vybral.

Zároveň mi pomáhal a postupně se stal člověkem, na kterém jsem byla v každodenním životě hodně závislá. A právě to je dnes moje největší bolest.

Teď jsme se rozešli. Moje děti nejsou jeho a on k nim nemá povinnost jako jejich otec. Přesto jsem doufala, že po těch sedmi letech bude chtít zůstat se mnou a že si řekne, že mě nenechá samotnou.

Jenže on chce zároveň svůj vlastní život a práci. Chce jezdit jako taxikář, chodit pryč a mít svoji svobodu, ale zároveň říká, že mi chce pomáhat. Já ale potřebuju každodenní pomoc a nedokážu pochopit, jak chce obojí skloubit.

V jednu chvíli jsem mu řekla, že pokud se opravdu rozhodne pro mě, chci, aby za mnou přišel a řekl mi, že se mnou chce žít a že je ochotný svůj život změnit. Nedala jsem mu možnost jen říkat „miluju tě“. Chtěla jsem konečně vidět nějaký skutečný čin.
Nepřišel.

A teď se snažím mu nepsat. Už několik dní mu nepíšu, i když mám obrovské nutkání se ozvat. Ne proto, že bych ho chtěla prosit o lásku. Spíš proto, že mám strach.

Strach z toho, co bude dál.

Moje 17letá dcera mi teď pomáhá s tím, co fyzicky potřebuju. Ale já vím, že nemůže být celý život moje pečovatelka. Má svůj život, svoje plány a jednou bude chtít odejít, pracovat a žít svůj vlastní život.

A já se bojím, kdo potom bude se mnou.

Vím, že existují pečovatelé, osobní asistence, zvedáky a další možnosti. Dokonce řeším zvedák, protože nechci, aby mě moje dcera musela fyzicky zvedat. Jenže člověk může vědět, že nějaké možnosti existují, a přesto se může strašně bát samoty.

Protože já nechci jen někoho, kdo mě přenese z vozíku na postel.

Já chci být pořád ženou.

Chci mít vedle sebe člověka, se kterým si budu povídat. Chci, aby se mě někdo zeptal, jaký jsem měla den. Chci smích, blízkost, něhu, objetí a pocit, že mě někdo chce jako ženu. Nechci být pro někoho jen člověk, o kterého se musí starat. A právě proto je pro mě tak těžké pustit těch sedm let, i když vím, že mi ten vztah často ubližoval.

Někdy si uvědomuju, že mu možná nepíšu z lásky. Píšu mu ze strachu.

Bojím se, že zůstanu sama. Bojím se, že už nikoho nenajdu. Bojím se, kdo mi pomůže. Bojím se budoucnosti. A někdy mám potřebu mu pořád vysvětlovat, co mi udělal a co bych potřebovala, aby si konečně uvědomil, co ztratil.

Ale zároveň vím, že už ho nechci pořád přesvědčovat.

Chci zjistit, jestli dokáže něco udělat sám od sebe.

Proto bych chtěla slyšet zkušenosti hlavně od žen, které si prošly něčí,, podobným.

Je tady nějaká žena na vozíku nebo s těžkým tělesným postižením, která byla hodně odkázaná na pomoc partnera, partner odešel nebo se vztah rozpadl a ona měla stejný strach, že zůstane sama?

Jak jste to zvládly?

Našly jste později někoho, kdo vás opravdu miloval a chtěl být vaším partnerem?

Dokázaly jste znovu uvěřit tomu, že můžete mít vztah, i když potřebujete hodně pomoci?

Budu moc vděčná za každou zkušenost. Nemusíte mě litovat. Potřebuju jen vědět, že v tom nejsem sama a že můj život nemusí skončit odchodem jednoho člověka.

Děkuju každé ženě, která si můj příběh přečte. ❤️