Handbike tour 2012

Handbike tour 2012

Jak to vzniklo

Sedí nás pár kamarádů u piva v dačické pizzerii a já, ovíněný sice slabě, ale pln silných slov, říkám, „objedem na kole Českou republiku“. Ostatní jsou okamžitě pro a v mžiku se na to připíjí. Po brzkém vystřízlivění jsem ovšem věděl, že celá Čr je  krapet silný kafe a reálnější by bylo pojezdít týden někde po jižních Čechách. Tak se stalo a naše parta ve složení Matěj Mikšíček, Jenda Havel a Jiří Čeloud vyrazila se spacáky, celtou a pár věcma 1. července 2012 z Dačic do Českého Krumlova.

Pár vět pro ujasnění

Předem bylo smluveno, že pojedou 2 handbiky, ačkoliv vozejčkář jen jeden, já. Byl jsem za to rád. Jednak nebudu bikera na klasickém kole zdržovat sám a navíc si to hoši taky zkusí. Ostatně, byl to jejich nápad. Po vyřešení uchycení vozejku za kolo a krosen na handbiky zlatými českými ručičkami táty nic cestě nebránilo.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------

CESTA  

1. den, neděle

V 8 odjezd z Dačic na Novou Bystřici. Hned v začátku ná

s, v obrovském vedru, čekala 40ti kilometrová perla načich končin. Česká Kanada. Krásná, leč na kolo náročná krajina. Chtěli jsme ji přejet hned první den a pokračovat kousek Rakouskem. To se podařilo a navečer jsme překročili hranice. Před námi to hřmelo a my jsme bouřce jeli naproti s cílem dojet do Litschau. Kolem 21:00 se nám představilo bouřkovým mrakem potemnělé Litschau. Onen bouřkový mrak tam ovšem nebyl jen pro srandu králíkům. Než začalo pršet, stačili jsme se zeptat jednoho rakušáka na nějaký přístřešek nebo most, pod kterým by se dalo relativně v suchu přespat. Poslal nás k mostu, pod kterým se rozhodně přespat nedalo, natož v suchu. To už ale pršelo a hned vedle bylo „kamenné cosi“, které by nás aspoň trochu zachránilo před deštem. Nebylo na výběr. Kluci mě rychle hodili na vozejk, přikryli kola celtou na travnaté ploše vedle a schovali se ke mně. „Kamenné cosi“ mělo střechu, ale ne stěny a tak nás bouřka stačila slušně zrychtovat. Když zeslábla, převlékli jsme se do suchého oblečení, osmahli v ešusu na vařiči lančmít a šli spát. Skoro pořád nás z protějšího domu sledoval postarší pán, zřejmě nevěřil svým očím.

2. den, pondělí

Po probuzení ruchem aut s lidmi, mířícími do práce, jsme posnidali musli s vodou a trochou pikaa. Pobalili jsme věci, uklidili bordel, který tam po nás byl a chystali se na kola. V tu chvíli přišel okamžik, na který patrně nikdo z nás nezapomene! Z domu od naproti vyšel přesně ten pán, který nás pozoroval, něco nám povídal, čemuž jsme příliš nerozumněli a dal nám 100 Euro! Vypadal naprosto rozhodnutě a tak jsme je s velkým DÍKEM přijali. Věděli jsme, že se budou hodit. Za minutu ten neuvěřitelně šlechetný člověk přišel ještě jednou a dal nám pytlík s jídlem. Po této události jsme se rozhodli pokračovat Rakouskem do Gmundu a upustit od původního plánu jet do Českého Krumlova a Písku. Písek jsme škrtli. Rakousko nás ten den skutečně hostilo. Cesta do Gmundu byla skvělá. Nebylo vedro, nefoukal vítr, silnice byla široká a rovinnatá. Nabiti pozitivnímy dojmy jsme šli na zasloužený oběd. Místní pán (původem z Šumavy, od 5ti let v Rakousku) nám doporučil restauraci, která sice nebyla příliš drahá, ale místo bylo jen v zadní místnosti, která byla nečekaně luxusní. Připadali jsme si jako looseři. 3 zarostlí kluci v tričku a kraťasech mezi kravaťákama. Byla to sranda, kterou jsme, pro smůlu ostatních, dávali hlasitým smíchem najevo a bylo nám jedno, že podporujeme pověst Čechů, buranů. Tento týden jsme žili svobodně, bez trapných konvencí.Poděkovali jsme Rakousku za jeho dary a vydali se naproti Novým Hradům. Slunce už slušně topilo a cesta začínala být kopcovitá a náročná. V podvečerních hodinách jsme, po projetí obcí Klažary, objevili krásné místo na přespání. Dřevěný přístřešek se sezením a ohništěm. Po zkušenosti z předešlého dne jsme tam zakempili a vyhli se tak hledání spaní na poslední chvíli. Uvařili jsme si, udělali táborák (první a taky poslední), zazpívali si u něj a ulehli k spánku.

3. den, úterý – Den špatných rozhodnutí

V 6 ráno nás vzbudila bouřka s kroupami. Stačili jsme se schovat a pokračovat ve spánku až do 9:30. Ještě že tak, čekal nás skutečně náročný den. Spali jsme na soukromém pozemku a tak jsme majitelům napsali na kus hajzl papíru „dík“ a k němu dali 10 éček za suché dřevo, v lese bylo vše mokré. Snad si to nějak domyslí. Od prvních metrů začal náš „Den špatných rozhodnutí“. Odbočili jsme blbě na první křižovatce a tak to pokračovalo celý den. Ono bez mapy se po cyklostezkách jezdí těžko. Nějakým záhadným způsobem jsme se dostali mezi louky a lesy na cesty, které jsou pro MTB kola, ne pro handbiky. Bylo to naše velké „cross country“, které jsme brali jako zpestření naší cesty a tak jsme nepodlehli trudomyslnosti, ba naopak, uživali jsme si to. Novohradské hory nám i tak dali hned na začátku pořádnou facku z neznalosti cesty a terénu. Bylo to skutečně náročné. Po celodenním bloudění jsme se podvečer dostali přesně tam, kam jsme nechtěli. Do Trhových Svinů. Zašli jsme do místní hospody na jídlo a vyzjistili místo k přespání. Obsluhující slečna Zuzka byla velmi ochotná, dokonce nám dovolila schovat kola před deštěm do garáže a poradila opuštěný kiosek u rybníku kousek za městem. Sice jsme měli na výběr i druhou variantu (lepší, sušší a bezvětrnou) a to takovou, že bychom se přesunuli jen 50 metrů do čekárny na autobusové nádraží. Nicméně jsme se zas rozhodli špatně, jeli ke kiosku už za tmy a samozřejmě to nenašli. Začalo pršet a nezbývalo nic jiného, než improvizovat. Zajeli jsme do JZD, ulehli pod jakýsi kontejner a spali.     

4. den, středa

Probuzení proběhlo asi takto: „Co tady děláte? Buďte rádi, že nepřijel táta se psem“.  Povídá nějakej borec a nevypadá příliš nadšeně. Vysvětlili jsme mu situaci a slíbili, že okamžitě vypadnem. Tak se i stalo, omluvili jsme se, poděkovali a jeli. Dnešním cílem bylo pokořit Krumlov. Po mnoha dlouhých a náročných stoupání jsme tam v pozdně odpoledních hodinách dorazili. Na zámku Jenda házel kolem kašny na  handbiku machry a hodil tlamu. Kolem šel zrovna velký průvod lidí, kteří vypadali vyděšeně. Teda do doby, než si všimli mě a Matěje, jak skoro padáme z kol taky. Smíchy. Průjezd Krumlovem byl na handbiku zážitek. Nabaleni krosnami, na kterých se sušili trenky, jsme byli velkým středem pozornosti. Fotila si nás spousta lidí, převážně cizinců, hlavně asiatů. Ti nás měli skutečně za atrakci. Po průjezdu historickým centrem jsme jeli ke kempu, že někde v blízkosti najdem něco na spaní. Do kempu jsme ale nechtěli. Pak se stalo to, co se nám za těch 7 dní stalo mnohokrát. Měli jsme štěstí na člověka. Dal se s námi do řeči jistý Ota Havelka a když jsme mu řekli, že hledáme něco na přespání, dovedl nás o ulici vedle k prarodičům, že bychom mohli spát u nich na zahradě. Dědeček s babičkou z toho nebyli nadšení tak, jako Ota, navíc tam neměli žádný přístřešek. Poradili nám ale skvělé místo o 500 metrů dál v opuštěné továrně, bývalém Otavanu. Ota nás tam dovedl a ještě s náma chvíli pokecal. Je to fakt dobrák. 

5. den, čtvrtek – Noční jízda

Po probuzení a snídani jsme vyjeli z Krumlova. Čekalo nás pár stoupání a pak více cesty z kopce. Při sjíždění jednoho cca 2 km dlouhého kopce se Matesovi, sedícímu na kole, utrhl na železničním přejezdu vozejk. Můžem být rádi, že se mu skoro nic nestalo, myslím vozejk. Hodil „full double full full“. Dojeli jsme s kručením žaludku do Plavi, kde byla krásná hospoda. Dali jsme si výborná jídla z grilu, pivo a frčeli dál. Po cca 5ti kilometrech nás chytla silná bouřka. Úplně promoklí jsme se schovali na zastávku ve Střížově. Plni adrenalinu jsme se bouřce už v suchu vysmáli a vypadalo to na dnešní konečnou. Já šel okamžitě do suchého a pak do spacáku. Kluci si šli na místní veselku pro pivo. Kolem 21:00 někdo řekl „pojedem noční jízdu“ a noční jízda byla na světě. Byl to velký zážitek. Celou cestu jsme se kochali zamlženým okolím, pozpěvovali si a v dobré náladě po půlnoci dorazili už lehce promrzlí do Borovan. V celém městě nebyla živá duše, až na hospodu na náměstí, ve které kdosi zpíval. Mimochodem o dost hůř, než my. Po chvíli tam jela hezká slečna na kole, zeptali jsme se, zda ji je vedro (měla pouze tričko a šortky) a zda neví, kde bychom mohli v suchu přežít noc. K našemu překvapení jela z penzionu Valeš a že bychom do rána mohli být na zahrádce penzionu. Zavolala šéfovi, ať se nás ráno nelekne a my mohli jen zírat na další lidskou ochotu.

6. den – pátek

Z penzionu jsme vypadli poměrně brzy. Vítalo nás mé oblíbené Třeboňsko. Po rovinkách to frčelo a tak jsme mohli obědvat až v Chlumu u Třeboně. Za celý týden jsme nepotkali moc cyklistů, zatímco tady to byla hlava na hlavě. Nezdrželi jsme se dlouho a pokračovali dál domů, do České Kanady. U Nové Bystřice nás lízla bouřka. Teda, lízla nás tak, že jsme byli opět promáčení. Ta mračna byla vážně majestátní. Schovali jsme se v hospodě, kde jsem šel hned do teplého spacáku. Mates s Jendou zatím museli vést nekonečný rozhovor s jistým silně opilým Lubou. Po alespoň malém zahřátí jsem vylezl ze spacáku a jeli jsme spát na bystřické vlakové nádraží, kde nám velmi hezká a hodná slečna půjčila přes noc klíčky od bezbariérového WC, které bylo nakonec absurdně bariérové. Škoda, že nemám fotku.

7. den – sobota

Museli jsme přejet Č. Kanadu a v Dačicích jsme chtěli být odpoledne. Ale 7. den byl takový krizový.  Od rána jsem tušil horečku, která nakonec přišla. Píchli jsme. Naštvala nás zpruzelá holka z Rudolce. Vyvrcholilo to dalším pádem vozejku a to až v Dačicích na náměstí, 200 m od cíle. Nic z toho nám ale nezkazilo radost z příjezdu do cíle, domů. 

-------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tachometr ukazoval vytoužených 300 km, všichni jsme byli relativně v pořádku, plni zážitků a pozitivních dojmů z vstřícnosti lidí, které jsme potkali. Zdaleka to nebyl jen pán z Litschau, Zuzka z Trhových Svinů, Ota z Krumlova nebo slečna z penzionu. Bylo to mnoho dalších lidí. Lidí, kteří nám načepovali vodu, poradili cestu nebo jen s úsměvem pozdravili, zamávali, či s námi prohodili pár slov. Doufám, že i my jsme ostatním něco dali, ikdyž jsme s sebou nic, kromě dobré nálady, neměli.