Světoběžník na vozíku: Zajali mě muži s kalašnikovy

Vzdálené země, cizí kultury – to jsou výzvy, které s nepřetržitým nadšením a stále dokola zdolává německý cestovatel Andreas Pröve. Vozík mu v jeho chuti po dobrodružství nebrání – naopak. Proč s sebou na cesty vozí špunty do uší a proč byl považován za izraelského špiona? Abyste i vy mohli najít odpovědi na tyto otázky, představujeme právě tohoto inspirujícího muže v zajímavém rozhovoru, který jsme našli na stránkách www.rehacare.de a přeložili jej pro vás.

Vzdálené země, cizí kultury – to jsou výzvy, které s nepřetržitým nadšením a stále dokola zdolává německý cestovatel Andreas Pröve. Vozík mu v jeho chuti po dobrodružství nebrání – naopak. Proč s sebou na cesty vozí špunty do uší a proč byl považován za izraelského špiona? Abyste i vy mohli najít odpovědi na tyto otázky, představujeme právě tohoto inspirujícího muže v zajímavém rozhovoru, který jsme našli na stránkách www.rehacare.de a přeložili jej pro vás.

Indie, Vietnam, Jordánsko, Persie… všechny tyto země jste již navštívil. Proč jste si vybral zrovna je?

Jsou pro mě výzvou. Především Indie, která mě stále i po čtrnácti cestách, které jsem tam podnikl, fascinuje. I přes to, že je tato země tvrdým oříškem, hlavně kvůli špatným sanitárním zařízením. Tak pestrou zemi, která nabídne jak Himálaje, tak i poušť a tropické pralesy nebo rozličné přírodní formace, si však i přes komplikace zamilujete.

Takže vás fascinuje hlavně různorodost zemí?

Ano, Indie je taková, jako by člověk navštívil jiný svět, je extrémně exotická. S Evropou ji, stejně jako například Čínu, nelze vůbec srovnávat. Navíc jsem rád, že se tam díky všeobecně rozšířené angličtině domluvím. Zjednodušuje to komunikaci s místními.

Oblasti, které navštěvujete, nejsou ani náhodou bezbariérové. Jak to na vozíku zvládáte?

Funguji jen díky dobročinnosti místních lidí. Ochota pomoct musí suplovat bezbariérovost. Po povrchu, který je nerovný nebo strmý, nemůžu pokračovat dál, pokud mi někdo nepomůže. Občas se to stalo. V takových případech jsem se musel otočit a vrátit se.

Ale ani to vás neodradilo od dalších pokusů…

Ano. V zemích, jako je Nepál, je například běžné lidi nosit. Člověk ani neví jak, a už ho někdo táhne na zádech. Samozřejmě to něco stojí – to podle toho, jak velký náklad si jeho nosič zrovna na ramena vzal. Mě a mých 80 kilogramů museli nést i s vozíkem a se zavazadly, nadto ještě deset kilogramů vážil můj fotoaparát a kamera.

Zbytek rozhovoru najdete ZDE.