Chráněné bydlení po marocku

Změť ve staré chudinské čtvrti v marockém hlavním městě Marakéš protíná vzácná symbióza vůní a pachů, strachu o přežití a rezignovaného přijetí údělu, mumraje a klidného rozjímání. Stejnou, pro nás těžko pochopitelnou harmonii této muslimsko-berberské země a jejího srdce vytváří komunita lidí s hendikepem, která obývá jednu z tisíců polorozpadlých budov – starou školu pocházející z 14. století.

To, že tu žijí vozíčkáři, je poznat jen z toho, že je na dveřích vtipně vyrobené klepadlo. Jen díky tomu jsem zaklepala i já, a vstoupila do tohoto „chráněného bydlení“ po marocku.

„Musíte jim ale něco dát, jsou to chudáci,“ upozornil mě před návštěvou muž, který mi vysvětlil původ záhadného klepadla i historii budovy, která se tak tak ještě držela při životě. Nedivila jsem se, turista v Maroku je vlastně jen stroj na peníze. Krást se nesmí, tak aspoň mámit, smlouvat a vnucovat, to Mohamed povoluje. Připravila jsem si nějaké drobné a společně s kamarádkou 

vstoupila dovnitř. Povzbudil mě k tomu Hassan, právě vyjíždějící na ulici, který se však mnou nechtěl zaobírat. Má prý důležitý hovor se sousedy. Měl obě amputované nohy, ale hlavně asi chuť na trošku toho životabudiče zeleného čaje s marockou mátou. Anebo na trochu hašiše?

Temný, ztuchlý a vlhký prostor nás nijak nepřekvapil – byly jsme už po dvou dnech v Marakéši zvyklé. Obrovský nepořádek, který se však snažil být dle možností pořádkem už trošku více. Mezi starým haraburdím, zbytky kůže zvířat a kdo ví, čím vším, stála ohrádka s kozou a u ní člověk na vozíku. Ahmed. Typické jméno, krásné hluboké oči a nezvykle přátelský zájem.

Jeho lámaná francouzština byla na podobné úrovni mojí pozapomenuté francouzštiny, takže jsme si rozuměli dobře. Gestikulujíce a vysvětlujíce, co v jejich domově pohledáváme, jsme se vydaly na krátkou prohlídku prostoru. Země nebyla dlážděná – ještě, že v Maroku prší tak málo. Jediným znakem toho, že dům obývají vozíčkáři, jsou berle opřené v koutě a polorozpadlá rampa spojující atrium a dvůr. Jinak všude schody, patra a bariéry.

Dokončení reportáže najdete ZDE.

(ata)