Příspěvek na auto

Myslím si, že sociální neklid novela nezpůsobí. Pracujících vozíčkářů, kteří vydělávají peníze ve velkém moc není.

Ještě bych soudruhům a STBákům ve vedení našeho státu poradil jak ušetřit nejvíc: více důchodců a lidí na vozíku ve zdrav. zařízeních usmrcujte.

Státu nic nepřinášejí a jenom stojí peníze, pořád něco chtějí a vykřikují.

Nové podmínky zákona se mi nelíbí. Např. Hlásit cokoli co se se mnou zrovna děje nějakému úřadu je absolutní blbost. 90% klientů našeho ústavu při hospitalizaci si na úřad práce ani nevzpomene. Jsou rádi, že transport a pobyt v nemocnici aspoň přežijí. To že sem hospitalizovaný, a vše ostatní, má v době počítačů úřadu vyskočit automaticky ze záznamu neschopenky, příjmu do nemocnice, záznamů z osobního, atd. Příspěvek má dostat káždý bez jakékoli administrativy a to plošně podle diagnózy - stupně postižení. A pokud je bohatý, má mít možnost daňových a dalších asignací, aby se sám rozhodl, komu z prospěšných organizací pošle svoje peníze. Jinak je to těžce diskriminační, úřednické a přebyrokratické. Stejně státní úředníci nestíhají, tak proč je přetěžovat pitomostma. (Já například mám vysokou mzdu, ale jen na papíře, protože si ji neberu a celou nechávám v ústavu potřebnějším /,,na charitu"./ Tzn když budu posuzován, nedostanu ani vindru, i když žiji z cca. 8 700,- Kč měsíčně (příjem z vlastního podnikání). Tvůrci zákona - používejte selský rozum!! Bude život pro obyvatele ČR, i ty postižené o mnoho jednoduší!

Je nutné si uvědomit, že "příspěvek na zvláštní pomůcku - motorové vozidlo" je SOCIÁLNÍ dávkou. Tedy jedná se o pomoc lidem, kteří z důvodu zákonem definovaného zdravotního stavu nejsou objektivně schopni si sami zajistit svými prostředky v současných podmínkách ČR svou mobilitu. Proto jim společnost přispívá na, pro ně jediný možný prostředek dopravy - auto. Příspěvek na auto (jak se zkráceně říká) je totiž současně výrazem toho, že hromadná doprava u nás, ani po cca 28 letech (od roku 1990) není plně bezbariérová a soukromé, či městské speciální dopravní kapacity určené handicapovaným občanům nejsou svou kapacitou ani zdaleka postačující. V některých místech ČR nejsou k dispozici vůbec. Automobil tak je zatím stále ještě v mnoha případech JEDINOU možností, jak těmto lidem zajistit jejich dopravu. Za této situace nelze limitovat možnost poskytnutí příspěvku aktivitou, či dokonce pracovním zařazením žadatele o příspěvek.

V této souvislosti je třeba zdůraznit několik holých faktů. V komunitě lidí po úraze páteře, nebo se spinální diagnózou (chcete-li) je v současnosti bohužel poměrně malé procento těch, kteří pracují, nebo jsou ekonomicky aktivní. Z tohoto malého procenta pracujících vozíčkářů je mým hrubým odhadem možná pouze tak cca 150 - max. 250 lidí z celé ČR s vysokým příjmem (a to se obávám, že jsem ještě opravdu velký optimista). Je nutné si uvědomit, že zde mluvíme o příjmu získaném z výdělečné činnosti, nikoliv o majetkových poměrech žadatele, či jeho rodiny (toto kritérium pro poskytnutí příspěvku bylo naštěstí nyní novelou zákona zcela zrušeno!). Aby těch čísel však nebylo málo, tak je nutné vyzdvihnout navíc jeden fakt, který si velmi často naše komunita lidí po míšních lézích neuvědomuje. Ač se nám to mnohým z nás líbí, nebo nelíbí, lidí se spinální diagnózou je v celkové populaci vozíčkářů a diagnóz, které jsou indikací pro poskytnutí zmíněného příspěvku, opravdu poměrně velmi malé procento. Mým hrubým odhadem jen cca tak 10% všech vozíčkářů (bohužel, oficiální statistiky v tomto směru v ČR neexistují). A to přesto, že je naše komunita ekonomicky a pracovně pravděpodobně ze všech postižení nejaktivnější a ve společenském a kulturním životě je nesporně nejvíc ze všech vozíčkářů vidět a slyšet. Současně nejspíš i nejvíc pracujících vozíčkářů bude těch s míšní lézí.

Z uvedeného přehledu lze tedy jasně dovodit, že není vhodné vzít jako kritérium pro výši poskytnutého příspěvku ekonomickou, společenskou, či školní aktivitu žadatele. Tento přístup by totiž zvýhodnil pouze velmi malé procento žadatelů o příspěvek a naprostou většinu současných žadatelů by naopak značně znevýhodnil.

Za této situace probíhala několik let spousta velmi komplikovaných jednání o úpravě zákona, na jehož základě je zmíněný příspěvek poskytován. Původní znění zákona vzniklo za tzv. "Drábkovy deformy" a bylo značně restriktivní. Plnění některých podmínek bylo tehdy až absurdní. A výsledkem byl nejednou i "příspěvek" v komické výši 10 000 Kč. Hledal se tedy kompromis jak nejlépe nastavit podmínky pro poskytování tohoto příspěvku.Ten pak musel být především politicky průchodný.

Mám za to, že výsledné znění zákona se podařilo, že nyní platný kompromis velmi pomáhá drtivé většině žadatelů o příspěvek k získání jeho mnohem vyšší výše než dříve a nový nárok vzniká o 3 roky dříve! Současně odpadlo až nedůstojné zjišťování majetkových poměrů žadatele a jeho rodiny! Taktéž odpadlo prokazování "četnosti dopravy", které bylo stejně absolutně nedoložitelné, neprokazatelné, neobjektivní a každý žadatel si vymyslel pakticky cokoliv. A to vše bylo "cílem cvičení".

Teď to tedy vypadá, že jsem proti tomu, aby ti z nás, kteří jsou ekonomicky aktivní a pracující byli nějak zvýhodněni a "odměněni" za svou aktivitu. Za to, ze odvádějí ze své práce daně a další odvody státu. Z toho mě však nikdo nemůže podezírat, neboť já sám jsem jedním z nich. Jsem si naopak jist, že argumety obsažené v článku jsou správné. Ať již jde o značně zvýšené náklady pracujících vozíčkářů, či opotřebení všech jejich kompenzačních pomůcek (včetně auta), apod. Ale současně musím zdůraznit, že zvýhodnění nás ekonomicky aktivních nemůže jít k tíži velké většiny zbytku "neaktivních" vozíčkářů! Často totiž tito lidé ani být aktivní bohužel, z mnoha různých důvodů, objektivně nemohou. Nemohou tedy být dále "trestáni" snížením jejich mobility.

Zvýhodnění ekonomicky aktivních vozíčkářů (pracujícich nebo studujících, či jinak společensky aktivních) bych tedy já viděl spíše někde v oblasti příspěvku na mobilitu, kde by měsíční částka pro ně měla narůst např. až někam k částce 4 000 Kč/měs. Nikoliv však v oblasti vyššího příspěvku na auto, který je již dnes z mnoha stran bohužel terčem značně kontroverzních výroků různých politiků a úředníků...

Závěrem bych chtěl dodat, že ať už je autorem výše uvedeného článku kdokoliv, považuji jej za značně nefér! Autor se vůbec nezabývá neskutečně zlepšenými podmínkami pro poskytování příspěvku oproti dřívějšku (částka 8 násobku životního minima, která je kritériem pro poskytnutí plného příspěvku je opravdu vysoká a dosáhne jí málokdo z žadatelů a současně se vůbec nehodnotí majetkové poměry žadatele a jeho rodiny) a zcela nekriticky se snaží lobbovat za velmi malou a úzkou skupinu žadatelů o příspěvek. A to přesto, že zcela nesporně všechny mnou výše uvedené argumenty a souvislosti také dobře zná. A to je mi, jako jednomu ze spolutvůrců úspěšné a argumentačně velmi náročné novely zákona upřímně líto!

Hezký den, ano, mnohé uvedené je pravda. Sice spousta lidí s handicapem nepracuje, ale pracovat by mohla. Ovšem proč by to dělali, když je pohodlnější a výhodnější nepracovat. A tohle přesně je jeden z důvodů, proč se do toho ta spousta nehrne, nejsou nijak motivováni. Výhody z toho (kromě určitého finančního přilepšení a možná nějaký ten sociální kontakt k tomu) nejsou. Pracuješ, tak plať víc, protože si na to vyděláš. Což je samozřejmě blbost. Já si myslím, že je chyba, že se přestal posuzovat účel dopravy. Ale musel by se pojmout jiným způsobem.

Názor paní Jitky B. (bohužel nevím kdo to je, tak k ní přistupuji jako k neznámému člověku) je opravdu zcela mimo realitu současného pracovního trhu v ČR. Ano, nesporně existuje velmi malé procento (až zanedbatelné) těch, kteří k věci přistupují tak, jak popisuje. Jeji názor ovšem opět vychází hlavně ze zkupiny těch nejschopnějších, tedy spinálních diagnóz. Ale kvůli nim nelze celý systém postavit tak, aby zvýhodnil vždy jen pracující handicapované.

Hlavním důvodem, proč obecně handicapovaní nepracují je totiž jejich zdravotní stav, kvůli kterému pobírají také plný ID. Podíváme-li se na rozdělení. Velmi velké procento z nich je objektivně, pro jejich nízké zbytkové schopnosti, event. nízkou kvalifikaci a v neposlední řadě nízkou "sociální inteligenci", či "sociální schopnosti" a další podmínky tzv. "nezaměstnatelných". Další ohromnou skupinou jsou handicapovaní senioři. Tito lidé by byli motivující legislativou poškozeni jako první. A to přesto, že sami nejsou vůbec schopni tento stav změnit.

Odhlédneme-li však od nich, tak největším problémem je na našem trhu prakticky mizivý zájem zaměstnavatelů zaměstnávat handicapované a vytvářet pro ně odpovídající podmínky! Stát pro ně nevytváří dostatečně motivující podmínky pro zaměstnávání těchto lidí a navíc jim staví různé byrokratické bariéry. Zjednodušeně řešeno - zaměstnávat tyto osoby jim značně komplikuje podnikání a většinou jsou méně výkonní, než zdravý zaměstnanec. Mnoho z nich za těchto podmínek není ochotno do toho jít. Další skupina těchto zaměstnavatelů, možná, že většina, se zaměstnávání handicapovaných pouze "lidsky" bojí, protože s nimi nemají žádné zkušenosti. Bojí se značných problémů a komplikací. Špatně se jim vysvětluje, že zbytečně.

Navíc zaměstnavatelé, kteří jsou ochotni zaměstnávat, mají často představu, že handicapovaný bude denně dojíždět na plný úvazek k nim do místa výkonu práce. Ale takové práce není většina handicapovaných vůbec schopna. Zaměstnavatelé nejsou dostatečně pružní. Neumožňují částečné úvazky, dělené pozice pro několik zaměstnanců, střídavě práci z domova, apod. K tomu nesmíme zapomenout na fakt, že jsou u nás regiony s vysokou nezaměstnaností, kde na jedno místo vhodné pro handicapovanou osobu je evidováno až 400 zájemců! A tuto dnešní situaci opět nemůžou handicapovaní nijak ovlivnit a za tento stav by byli sankcionováni.

Přestat posuzovat účel a četnost dopravy samozřejmě nebyla chyba! V praxi si každý vymyslel co chtěl a úředníci neměli žádnou šanci ověřit si pravdivost jeho tvrzení. Na základě těchto tvrzení pak byli handicapovaní zvýhodňováni. Jedinou možností, jak pojmout toto dokažování seriózně, by bylo povinné vedení "knihy jízd"! Už vidím, jak by se na tuhle povinnost tvářili handicapovaní či pečující osoby, kerým by to velmi komplikovalo život!

Prostě vše má své pro i proti. Pokud u nás nebudou existovat dostatečné podmínky a možnosti pro práci handicapovaných, nemůže být legislativa postavena výhradně motivačně! Poškozovalo by to velkou většinu z nich. Jedinou možnost snad vidím v případě výrazného zvýšení příspěvku na mobilitu pro aktivní, pracující, či studující handicapované. Nebo ve zkrácení lhůt pro možnost poskytnutí příspěvku na pořízení kompezační pomůcky, apod.

Je mi líto, ale opětovně nemohu souhlasit s takto jednostranně postaveným názorem CZEPA (je mi líto že neznám autora odpovědi). Filozofické nastavení zákona je všem konkrétním žadatelům celkem lhostejné. Je zajímá, jaký dopad to bude mít na každého konkrétního uživatele. Na každého z nich. A v případě, kdy je pracovní trh v ČR v současnosti nastaven tak, jak je a podmínky pro zaměstnávání těchto osob jsou takové, jaké jsou, musí být dávky zaměřeny na drtivou většinu handicapovaných, nikoli na jejich nepatrný výsek. Hranice pro maximální výši příspěvku je navíc nastavena tak vysoko, že opět drtivou většinu pracujících vozíčkářů nijak nelimituje. Není tedy pravdou, že jsou všichni vozíčkáři za svou aktivitu trestáni.Tedy ani to, že je integrovaná osoba znevýhodněna. (A autor textu to dobře ví.) Je mi líto. Týká se to pouze lidí s velmi vysokými příjmy (na české poměry). Celkově v počtu řádově odhadem jedné, či dvou stovek. Navíc jim často násobek životního minima (celkovou částku příjmu) výrazně vylepšují děti a společně posuzované osoby. Tedy podporovat aktivitu ANO, ale u jiných dávek než u automobilu. Evropskou unií a jejími trendy bych v této souvislosti raději vůbec neargumentoval. To už je zcela o něčem jiném... Automobil je sice velmi důležitou kompenzační pomůckou, ale přetrvává u něj bohužel stále trend postavit ho u příspěvků do jiného režimu, než ostatní pomůcky. Proč - je asi každému jasné. A doložením pracovní smlouvy, či potvrzení o studiu nejde četnost dopravy doložit vůbec. Tyto doklady o ní nic neříkají. Možná by bylo vhodnější trochu popřemýšlet o jiných formách zvýhodnění aktivních osob, než věc stále tlačit do příspěvku na auto, který zvýhodní minimum lidí, oproti stávající úpravě.

Zajímalo by mě,které hlavy pomazané tuhle Kalouskovinu vymysleli. Jsem pracující vozíčkář a auto pro svoji dopravu používám denně. Těžko bych z té mé almužny čemu říkají naši poslanci příjem (myslím tím invalidní důchod) vyžil. Dopadne to zase tím stylem,že ten co pracuje bude po zásluze potrestán. Hlavní věc že se štědře dotují poslancům přispěvky na dopravu,bydlení,jídlo v poslaneckém bufetu a v neposlední řadě hodnotné výplaty a to vše za takové paskvily, kteté prosazují,jako je tenhle. Fakt motivace pro život...jen tak dál.