Výjezd na Blaník

Vše začalo úplně nevinně. Nastoupil jsem do Kladrub na rehábku a zaslechl, jak se vedle
mě 2 ženy baví o turistické tůře k rozhledně na horu Blaník. Zeptal jsem se místních
zaměstnanců, zda jde vyjet až k rozhledně na handbiku. Odpovědi byly různé:,,Je tam
jedna cesta, kudy by to možná šlo“ povídal jeden. „Ta cesta tam sice je, ale až nahoru se
určitě dostat nejde“ povídala druhá. Nikdo nevěděl o žádném vozíčkáři, který by to zkoušel
vlastními silami. Pomyslel jsem si, že to určitě musím zkusit! Samotnému se mi ale nechtělo.
Skoro bez rozmýšlení jsem volal jedné kamarádce (vozíčkářce), jestli by se nechtěla o výjezd
pokusit. Super, Háňa opět nezklamala a druhý den (v sobotu 14. července) dopoledne přijela.
Dohodli jsme se, že s sebou neberem žádného chodáka, aby nás nelákalo nechat se popostrčit.

Vyrazili jsme z parkoviště u Louňovic pod Blaníkem jen my 2. Hanka Doležalová na
handbiku Schmicking MTB a Michal Vondráček na handbiku Kozoroh. Od parkoviště jsme
se vydali po silnici mírně do kopce a po cca 200 metrech jsme sjeli doleva na docela hezkou
lesní cestu. Asi v polovině výjezdu se začalo pomalu zvyšovat stoupání. Pak jsme se napojili
na zelenou turistickou stezku a začalo přituhovat. Větší skon cesty, nerovnosti, kořeny a
menší kameny. Báli jsme se, jestli to Schmicking vyjede. Přece jen má pohon předního kola,
zatímco Kozoroha pohanějí zadní. Háňa se bila jako šelma a několikrát jsme strávili 5 minut,
abychom zdolali 10 metrů a dokázala svému handbiku, že jí tím prohrabováním předního
kola neodradí. Já abych ukázal, že Kozoroh vyjede všechno, vydal jsem se na rozcestí o něco
prudší a horší turistickou naučnou stezkou (s tím, že se po 200 metrech opět vrátím na tu
naší, protože naučná pokračovala schodama). Tady se ukázal neduh mého stroje a o jeden
docela malý kamen jsem ho převrátil. Pokračovali jsme dál a ukázalo se, že v Kozorohovi
začíná všelijak praskat a přehazovačka je tak nízko, že naráží o kameny. Báli jsme se, zda
tam vyjedu bez poruchy. Zato Hanky bezporuchový handbike začal po chvíli protestovat
prokluzováním předního kola a již to byl na něj takový sklon, že to prostě i s hledáním
optimální cesty nešlo vyjet. Poprosili jsme nevěřící, ale vždy ochotné kolemjdoucí, aby Háňu
popostrčili 5 metrů a zas jsme kus pokračovali. To jsme museli zopakovat před vrcholem asi 4
krát, protože podklad byl něco jako větší štěrk. Já za zvuku praskání a cinkání jel bez pomoci
hrdě vedle, až jsme se konečně dostali k vytoužené rozhledně. Jo, prostě pohon zadního kola
má ve výjezdech obrovskou výhodu. Až teprve zde jsme si mohli říct, že to opravdu jde vyjet
vlastními silami a já mám u Háni vyhraný sud (nechtějte vědět čeho ).

Najde se někdo, kdo byl na Blaníku také? Nebo někdo, kdo by se s námi vydal na další
kopec?