Hrdinství je umět přijmout svůj nedokonalý život

Moje Heroine: Alena Jančíková

Alena Jančíková je na vozíku od svých osmnácti let. Na otázku, jak se jí „to“ stalo, odpovídá prakticky denně – ptají se lidé na ulici, na letišti... Zažívá to, co mnoho lidí s hendikepem. Přitahuje pozornost, kterou doprovází více či méně upřímně míněný zájem a soucit, ale také nevyžádaný vpád do soukromí. Musí poslouchat dobře míněné, ale necitlivé poznámky o tom, že „ten vozík na ní po chvíli už nikdo ani nevnímá“.

Úraz se jí stal tak, jak se podobné úrazy stávají – hloupou náhodou. Alena spadla ze stromu, že se chtěla podívat do ptačí budky. Po léčbě se vrátila do školy a spolu se svou třídou odmaturovala, poté osm let pracovala na malém městě ve státní zprávě. Potom se odstěhovala do Prahy a stala se ředitelkou nově obnoveného Svazu paraplegiků. Ve své funkci se zasazuje o vznik kvalitní sociální, poradenskou a podpůrnou síť, který paraplegikům pomáhá žít své životy tak, jako kdokoliv jiný: aktivně, bez ohrožení pádu do chudoby, samostatně.

„Pouze v hodně výjimečných případech jsem se setkala s tím, že muž neřešil fyzický hendikep a upřednostňoval jinou „krásu“. Obávám se, že pro většinu mužů není žena na vozíku sexy a problémy s vozíkem spojené jsou pro ně jako výstražná červená. Ale samozřejmě jsou výjimky a těmto mužům tleskám. Muži-vozíčkáři mají u žen větší úspěch, vozík je prvoplánově neodrazuje. (...) Podle sebe soudím, že asi největší obavy mají ženy z toho, jestli své partnery sexuálně uspokojí. Je mnoho způsobů, jak k tomu může dojít. Žena na vozíku rozhodně nechce jen orální sex, zajímá ji i penetrace. A byla by nerada, kdyby se její partner koukal po jiných anebo ji odmítal, protože sex spojený s imobilitou je náročnější.“

5 otázek pro Moji Heroine Alenu Jančíkovou

Možná se k nám blíží další pandemická vlna. Co to znamená pro lidi s hendikepem?

Vzhledem k tomu, že si hendikepovaní musí stále něco odpírat a žít určitým způsobem v separaci, v případě lockdownu se pro ně moc tak nezmění. Ale asi se mohou obávat nakažení, protože mohou mít slabší imunitu.

Blíží se volby. Co byste si přála, aby noví zákonodárci zohlednili ve vztahu k vozíčkářům? Co se už dávno mělo prosadit?

Před volbami hodně politiků slibuje zlepšení sociální situace, je to taková klasická agitace. Moc bych si přála, aby si politici uvědomili, že lidé s nejtěžším hendikepem by měli být v naší společnosti více privilegovaní. V ČR chybí pátý stupeň příspěvku na péči, neustále se obchází zákon o bezbariérovosti. Pracující lidé s hendikepem by měli mít větší výhody, např. častější úhradu kompenzačních pomůcek nebo přepočítání invalidního důchodu podle odpracovaných let.

Co považujete za váš největší úspěch?

Zjištění, že samo mi do klína nic nespadne a že život stojí za to žít v jakékoliv podobě. 

Nepochybuji, že jste se musela potýkat s řadou překážek, a to osobních i pracovních. Co hodnotíte jako největší výzvu a co vám dalo sílu ji překonat?

Hloupé je, že těžké a zlé chvíle se strašně vlečou. Sílu, ale hlavně tu vyrovnanost mi asi dá uvědomění, že všechno je, jak má být. I když to kolikrát strašně bolí, ale o to jsem o kus dál a bohatší. 

Co vás ve vašem životě inspiruje a dělá vám radost?

Inspirací jsou mi všichni lidé, které jsem poznala a budu poznávat. Radostí je spousta a jsou to i malé věci. Propršená sobota a já nemusím vstávat z postele, krásná místa na této zemi, vlídní lidé a skvělí přátelé. 

Co pro vás znamená hrdinství, kdo je pro vás hrdinou nebo hrdinkou?

Hrdinové jsou pro mě lidé, kteří mají startovací čáru o dost níž (dál?) než ostatní a ušli dál než lidé, kteří mají život bez překážek. Hrdinství je přijmout porážku, umět přijmout svůj nedokonalý život, nezacyklit se ve své komfortní zóně. Bohužel toto hrdinství není moc vidět a lidé ho neocení. 

Alenu Jančíkovou nominoval... paralympijský plavec Jan Povýšil

archiv Jana Povýšila

Potkali jsme se u bazénu dobře před dvaceti lety. Na první pohled energická, milá, chytrá ženská, která nenechala nikoho na pochybách, kdo v okolí sto metrů má největší sebevědomí o svých schopnostech. Pak mi na chvíli zmizela z radaru, aby se vynořila jako jedna z vůdčích osobností boje za práva vozíčkářů po úrazu páteře a míšní lézi. V prezidentské kampani stála po boku Michala Horáčka jako poradkyně pro sociální záležitosti. Její energie je snad bezedná. Na to, čemu všemu se věnuje, by nestačilo pár stránek. A na to, komu všemu stihla pomoct, taky ne. Za připomenutí ale rozhodně stojí projekty VozejkMap a projekt bydlení pro návrat osob průrazu míchy do života v Malešicích.

Celý Alenin příběh si přečtěte v nové Heroine.

Zdroj: www.heroine..cz