Když onemocníte, máte smůlu: invalidita třetího stupně jako slepá skvrna nemocenské

Český sociální stát má zvláštní schopnost být přísný právě tam, kde by měl být nejcitlivější. Jedním z nejméně viditelných, ale o to tvrdších příkladů je nastavení nemocenské u lidí ve třetím stupni invalidity. Tuto skupinu stát vyzývá k pracovní aktivitě, ale v okamžiku skutečné zdravotní krize ji nechává prakticky bez ochrany.

Jde o to, zda budeme lidi s těžkým zdravotním postižením brát jako plnohodnotné účastníky pracovního trhu, se všemi právy a ochranou.

Lidé ve třetím stupni invalidity nejsou „nepracující“. Naopak, kolem 11 procent z nich pracuje – často s vysokou kvalifikací – sice na zkrácené úvazky a v upravených podmínkách, ale s velkým osobním nasazením. Systém jim říká: pracujte, jak můžete, integrujte se, buďte aktivní. To je v pořádku. Problém nastává ve chvíli, kdy takový člověk vážně onemocní. Zatímco běžný zaměstnanec má nárok na nemocenskou až 380 dní (na jednu nemoc), u lidí ve třetím stupni invalidity se tato doba dramaticky zkracuje – maximálně na 70 dní za kalendářní rok. Po této době ochrana končí. Bez ohledu na to, zda jde o komplikovanou operaci, onkologickou léčbu nebo dlouhodobou rekonvalescenci.

Relikt minulosti

Tahle konstrukce přitom není žádná moderní reforma. Jde o relikt sahající až do roku 1956, do logiky socialistického systému, který s lidmi s těžkým postižením nepočítal jako s plnohodnotnými účastníky pracovního trhu. Jenže realita roku 2026 je úplně jiná – stát aktivně podporuje zaměstnávání lidí s postižením a zároveň od nich vybírá stejné odvody jako od kohokoli jiného.

A právě tady se rozpor mění v otevřenou nespravedlnost. Zaměstnavatel i zaměstnanec (nebo OSVČ) ve třetím stupni invalidity odvádí plné sociální pojištění, včetně nemocenského. Platí tedy za ochranu stejně jako ostatní. Ve chvíli, kdy ji potřebuje, ale dostane jen její zlomek. To není jen technická nuance systému – to je strukturální nerovnost, která má velmi konkrétní dopady.

Důsledky jsou předvídatelné. Člověk, který ještě před chvílí pracoval a odváděl pojistné, se během několika týdnů ocitá bez příjmu. Je tlačen zpět do práce v situaci, kdy mu to zdravotní stav objektivně neumožňuje, přičemž v případě dlouhodobé nemoci a zastavení výplaty nemocenské je pro osobu s těžkým hendikepem v praxi nemožné operativně vyřídit dávky v hmotné nouzi či příspěvek na bydlení. Vzhledem k předchozím příjmům z práce a nemocenské tito žadatelé navíc často neprojdou testem příjmů za předchozí kalendářní čtvrtletí, což vede k okamžitému riziku sociální exkluze a dluhových pastí. Ekonomická stabilita se rozpadá, léčba se komplikuje, návrat do práce se oddaluje a nemocní a jejich rodiny se zadlužují.

Další paradoxy

Tento model nedává smysl ani ekonomicky. Pokud stát investuje do podpory zaměstnávání lidí s postižením, nedává smysl, aby je při první vážnější zdravotní komplikaci nechal padnout. Výsledkem není úspora, ale vyšší náklady jinde: ve zdravotním systému i kvůli ztrátě pracovního potenciálu.

Bohužel se o tom téměř nemluví. Ve veřejné debatě se řeší „zneužívání systému“, motivace k práci nebo efektivita dávek. A tato skupina zůstává mimo pozornost. Přitom nejde o marginální problém – jde o tisíce lidí, kteří se snaží fungovat navzdory výraznému zdravotnímu omezení. Typickým příkladem je člověk s těžkým tělesným postižením, který pracuje na odborné pozici, je ekonomicky soběstačný a dlouhodobě stabilní. V momentě, kdy se u něj objeví další závažné onemocnění (například onkologické), systém mu poskytne jen krátkou ochranu a poté ho vystaví prudkému propadu. Ne proto, že by nechtěl pracovat. Ale proto, že objektivně nemůže.

Myšlenka, že invalidní důchod má tuto situaci řešit, neobstojí. Invalidní důchod není náhradou nemocenské – je dlouhodobou dávkou reflektující trvalý zdravotní stav, nikoli akutní výpadek příjmu při nové nemoci. Směšovat tyto dvě roviny znamená popírat samotnou logiku systému.

Argument, že výpadek příjmu má pokrýt invalidní důchod, totiž naráží na realitu jeho dlouhodobé nízké úrovně. Zatímco průměrná mzda v Česku od roku 2015 vzrostla přibližně o 60 procent, invalidní důchody takový růst ani zdaleka nekopírují. Průměrný invalidní důchod třetího stupně se dnes pohybuje zhruba mezi 16 a 18 tisíci korun měsíčně, přičemž tisíce lidí pobírají výrazně méně – často podle délky pojištění a předchozích příjmů. Pro srovnání: mediánová mzda už přesahuje 40 tisíc korun a hranice příjmové chudoby se pohybuje okolo 17 tisíc korun na jednotlivce. V takové situaci je představa, že invalidní důchod může nahradit nemocenskou při akutním onemocnění, nebezpečně odtržená od reality.

Ve skutečnosti jde o hodnotové rozhodnutí. Jde o to, zda budeme lidi s těžkým zdravotním postižením brát jako plnohodnotné účastníky pracovního trhu, se všemi právy a ochranou, anebo jako kategorii, které stačí „nějaká minimální jistota“. Není jen nespravedlivé. Je to diskriminační. Problém přitom není v lidech s postižením, ale v systému. Změna by přitom nebyla ani radikální, ani rozpočtově neúnosná. Týká se relativně malé skupiny lidí, kteří prokazují, že chtějí a dokáží pracovat navzdory výraznému zdravotnímu omezení. Náklady takového kroku by byly v kontextu veřejných financí marginální, ale jeho dopad na konkrétní životy zásadní. Pokud má mít důraz na pracovní aktivitu lidí s postižením skutečný smysl, musí být doprovázen i odpovídající mírou jistoty ve chvíli, kdy se jejich situace zhorší. Jinak nejde o podporu, ale o podmíněnou účast bez reálné ochrany.

Autor (Rad Bandit) je sociální pracovník.

Původní text vyšel na Alarmu 25. března 2025 a je z něj se svolením redakce celý převzat: https://denikalarm.cz/2026/03/kdyz-onemocnite-mate-smulu-invalidita-tretiho-stupne-jako-slepa-skvrna-nemocenske/