Zdroj: Magazín Paraple, prosinec 2025
Text: David Lukeš, ředitel Centra Paraple
Ilustrace: Tomáš Svoboda

K setkání s profesorem Radkem Kaiserem, předním českým neurochirurgem působícím v Oxfordu, mě přivedl rozhovor, který jsem si přečetl na jaře na portálu iDNES.cz. Už tehdy jsem měl v hlavě téma pro toto vydání – o pokrocích v léčbě lidí s poraněním míchy. Zkusil jsem panu profesorovi napsat a on mi k mému překvapení rychle odpověděl. O několik dní později jsme se potkali osobně. A tak vám můžu představit další zajímavou a inspirativní osobnost a její pohled na léčbu poranění míchy a s ním související komplikace, tentokrát z perspektivy operačního sálu a laboratoří neurochirurgie.

Jaká byla vaše cesta k neurochirurgii?
Už jako dítě jsem chtěl být lékařem. Po studiu medicíny mě zaujala chirurgie, ale nevěděl jsem, který konkrétní obor si vybrat. Rozhodla stáž ve Vídni, kde jsem poprvé viděl neurochirurgii v praxi. Bylo to fascinující.   
Po promoci jsem nastoupil do Vinohradské nemocnice, kde jsem zůstal šest let, a pak jsem odjel na roční stáž do Nottinghamu, kde sídlí jedno z největších center páteřní chirurgie v Evropě. Tam jsem získal zkušenosti a kontakty, které mě později přivedly až do Oxfordu, kde teď působím.

Věnujete se především páteřní chirurgii. Co všechno tento obor zahrnuje?
Páteřní chirurgie vznikla na pomezí ortopedie a neurochirurgie. Zabývá se vším: od úrazů přes deformity, nádory až po degenerativní onemocnění páteře. Kombinuje jak rozsáhlé výkony zahrnující odstraňování celých obratlů a stabilizační operace pomocí kovových šroubů a tyčí, tak i velmi jemné zákroky prováděné pod operačním mikroskopem. Zde využívám své rozsáhlé zkušenosti s klasickou neurochirurgií a chirurgií periferních nervů, což je mikrochirurgie v milimetrových měřítkách. Je to fascinující obor, který propojuje technickou preciznost, znalost nervového systému a schopnost pracovat s velmi zranitelnou strukturou lidského těla.

Jak vnímáte možnosti léčby poranění míchy? 
Jsem skeptický vůči biologické léčbě, zejména léčbě týkající se využití kmenových buněk. Mícha není orgán, který lze jednoduše „opravit“. I když si ji lze podobně jako periferní nerv na končetinách představit jako svazek kabelů, její stavba je mnohem komplikovanější. Přerušený nerv umíme chirurgicky spojit a on pak může znovu regenerovat. U míchy je však tento proces velmi odlišný kvůli její odlišné buněčné stavbě a přerušená vlákna zde prostě neprorostou tak, aby došlo k funkčnímu propojení. Tělo se regeneraci brání, vzniká gliová jizva (pozn.: brání regeneraci nervových vláken) a látky, které růst blokují. Kmenová buňka tento proces nemůže zvrátit. Přesto se o tom mluví jako o zázraku, ale podle mě to spíš živí falešnou naději. Věřím, že větší šanci přinášejí technologické přístupy – neurostimulace, mozkové implantáty, exoskeletony. To je směr, který už teď ukazuje reálné výsledky.

Jak daleko jsme podle vás od běžného využití těchto technologií? 
Stále jsme na začátku, ale postup je neuvěřitelný. Před několika lety to byla jen teorie, dnes už existují první pacienti s implantáty, kteří dokážou ovládat své tělo pomocí myšlenek. Bude to vyžadovat čas, hlavně kvůli bezpečnosti. Například dlouhodobé účinky elektrod v mozku zatím nikdo přesně nezná. Ale tohle je, podle mě, budoucnost léčby těžkých neurologických postižení.

Jak se díváte na otázku etiky a bezpečnosti nových technologií – třeba implantátů nebo čipů?
Každý zásah do mozku nebo míchy má svá rizika. I když nic neresekujete, implantace elektrod může vyvolat epilepsii nebo jiné komplikace. Navíc nevíme, jak se tyto implantáty budou chovat po letech. A samozřejmě, stejně jako každé bezdrátové zařízení, může být teoreticky zneužitelné. Medicína by proto měla postupovat s respektem a pokorou, ne všechno, co umíme technicky, je hned vhodné pro člověka.

V Oxfordu se podílíte také na výzkumu neuropatické bolesti. O co přesně jde? 
Jsem součástí týmu, který se zabývá vznikem neuropatické bolesti na buněčné úrovni. Díky operacím nádorů páteře máme možnost odebírat lidská míšní ganglia, která obsahují senzorické buňky, ty, které přenášejí vjemy z těla do mozku. V laboratoři pak budeme zkoumat jejich chování, reakce a hledáme, jakými mechanismy vzniká bolest. Cílem není jen vývoj nových léků, ale hlavně pochopení samotné podstaty neuropatické bolesti.

Existují chirurgické možnosti, jak bolest ovlivnit? 
Ano, například u pacientů s lézí pažní nervové pleteně (brachiálního plexu), kde dojde k vytržení nervových kořenů z míchy. Ti mohou mít tzv. deaferentační bolesti, podobné fantomovým bolestem. Pokud selže farmakologická léčba, provádí se operace zvaná DREZ termokoagulace. Je to složitý a invazivní zákrok, při kterém se cíleně zasáhne oblast míchy, kde vzniká patologický signál. Když se správně indikuje, má velmi dobré výsledky.

Váš přístup k pacientům je často spojován s důrazem na psychiku pacienta a naději. Proč? 
Protože bolest a naděje spolu úzce souvisejí. Chronická bolest člověka psychicky ničí, a pokud ztratí víru, že mu něco může pomoci, přestává fungovat i léčba. Lékař musí umět mluvit citlivě a pravdivě. Když pacientovi po operaci míšní léze řeknete: „Už nikdy nebudete chodit,“ tak mu vezmete smysl pokračovat. Naděje je důležitá, ale musí být reálná.

Co vás na vaší práci nejvíc baví?
Ta kombinace vědy, přesnosti a lidskosti. Neurochirurgie je obor, který vás nikdy nepřestane učit pokoře. Každý zásah je zásah do podstaty člověka. A to, že někdy můžeme přinést úlevu, i když ne vyléčení, je pro mě největší smysl té práce.

Kdo je Radek Kaiser?

Absolvoval 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy a postgraduální studium neurověd na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy.
V roce 2007 začal pracovat na Neurochirurgické klinice Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, od roku 2015 na Neurochirurgické a neuroonkologické klinice Ústřední vojenské nemocnice Praha. Absolvoval stáže v Rakousku, Německu, Súdánu a Velké Británii. Od roku 2023 působí v Univerzitní nemocnici Oxford.   
Je hlavním autorem knihy Chirurgie hlavových a periferních nervů s atlasem přístupů, publikoval více než devadesát vědeckých prací.   
Je předsedou Komise pro vzdělávací program EUROSPINE a je pravidelně zván jako řečník na zahraniční kongresy. Za vědeckou činnost obdržel mnohá ocenění včetně Mimořádné ceny rektora Univerzity Karlovy a Stříbrné medaile Univerzity Karlovy. V roce 2025 byl jmenován hostujícím profesorem neurochirurgických věd na Oxfordské univerzitě.