PEČUJÍCÍ OSOBY: díl třetí: Není evidence Úřadu práce jako evidence Úřadu práce

Úřad práce v dnešní době vede několik evidencí, které se nám mohou plést:

• zaměstnanost (řeší evidenci uchazečů o zaměstnání, zájemce o zaměstnání, podporu v nezaměstnanosti a při rekvalifikaci, příspěvky zaměstnavatelům, aktivní politiku zaměstnanosti aj.)
• státní sociální podpora (porodné, přídavky na děti, rodičovský příspěvek, příspěvek na bydlení, pohřebné a na tomto odboru vyřídíte i pěstounské dávky)
• hmotná nouze (příspěvek na živobytí, doplatek na bydlení, mimořádná okamžitá pomoc, sociální práce)
• dávky pro osoby se zdravotním postižením (průkazka, příspěvek na mobilitu a na kompenzační pomůcky)
• příspěvek na péči (a jeho navýšení pro rodiny s nezletilými a nízkými příjmy).

Pokud jste pečující osobou, je třeba být tzv. zaevidován jako pečující osoba na Úřadu práce. Evidence pečující osoby se děje na úseku příspěvku na péči. POZOR, není to totéž jako evidence jako uchazeč o zaměstnání.

Abyste byli pečující osobou, je nutné, abyste byli uvedeni v tiskopise „Oznámení o poskytovateli pomoci“. Pokud nebudete uvedeni jako POSKYTOVATEL POMOCI, nejste z pohledu zákonů pečující osobou A NEMŮŽETE ČERPAT VÝHODY PRO PEČUJÍCÍ. 

ŠPATNÝ PŘÍKLAD Z PRAXE:

Dcera pečovala o maminku s tatínkem a k tomu pracovala. Jako pečující osobu do tiskopisu o poskytovateli pomoci byl uveden bratr, protože byl na Úřadu práce jako nezaměstnaný, tak aby měl výhodnější postavení při žádostech o dávky hmotné nouze, nebo proto, aby měl tuto dobu uvedenou jako náhradní dobu do důchodu.

Péče o maminku a tatínka se stávala náročnější a dcera musela zanechat zaměstnání a už jen pečovala. Oficiálně (u úřadu práce) byl stále veden jako pečující bratr, který o rodiče nejevil zájem. Dceři se postupně zhoršoval zdravotní stav (péče na ni byla moc) a rodiče zemřeli. Dcera si po deseti letech péče chtěla požádat o invalidní důchod, ale protože nebyla uvedena jako pečující osoba ona, neměla péči jako náhradní dobu pojištění a nevznikl jí odpovídající nárok na invalidní důchod. Zpětně (po smrti rodičů) již nejde nic změnit. Současně řešila exekuci, neboť dlužila na zdravotním pojištění (jako pečující osoba by ho však měla uhrazené od státu).

Bylo chybou na začátku řešit situaci podle toho, co se jeví výhodnější, než jak to ve skutečnosti bylo.

POVINNOST DÁT O SOBĚ VĚDĚT A HLÍDAT SI SVÉ

Pokud je pečující osoba zaevidovaná u Úřadu práce jako poskytovatel péče, plynou jí z toho výhody, ale i povinnosti. Úřad práce ale nepředává dál informace o tom, koho zaregistroval. Pokud pečující osoba chce využít některé výhody, musí se o ně sama případně přihlásit (např. u zdravotní pojišťovny).

Současně má pečující osoba i povinnosti, o které se musí zajímat a hlídat jejich plnění. Není starostí druhých pečující osobě připomínat, ať si na to či ono dá pozor (např. pokud je opečovávaný v nemocnici, musí to pečující osoba hlásit do 8 dnů na Úřad práce; a na tuto povinnost neupozorní lékař – ten má jinou práci /léčit/).

Péče je často spojená s dobrotivostí a jistou bezelstností. Ale je třeba si uvědomit, že péče je práce. A pokud by osoba chodila do zaměstnání, řešila by výplatu, včasný příchod, oznamování zaměstnavateli svoji nemoc, zaměstnavatel by zase řešil, pokud by neměl pro zaměstnance práci, řešila by se písemná pracovní smlouva, odvody a daně.

V tomto je péče velmi podobná – často je třeba mít k tomu smlouvu, řešit odvody, daně, v případě nepřítomnosti pečujícího nebo opečovávaného je třeba situaci neprodleně hlásit plátci příspěvku (Úřadu práce).

VÝBĚR PEČUJÍCÍHO (SOUKROMÉ OSOBY)

Opečovávaný má svobodné právo si vybrat svého pečujícího. Pozor – je omezen zákonem o sociálních službách, pokud péči bude financovat z příspěvku na péči. Pak musí volit osobu blízkou, asistenta sociální péče nebo sociální službu. Pečující má zase svobodné právo nepečovat, nebo pečovat v rozsahu, kterého je schopen. Právo nepečovat má soukromá osoba. Pokud by opečovávaný oslovil sociální službu, platí zde jiná pravidla (jak uzavření smlouvy, případně možnost odmítnutí poskytnutí péče, úhrady, pravidel, komunikace atd.).

Tato volnost často není v rodinách. Pečující se může cítit pod tlakem, že musí pečovat, že musí poskytovat pomoc i na úkor svého zdraví.

Pomoc s komunikací mezi pečujícím a opečovávaným může zajistit sociální pracovník z obecního úřadu. Tady nejde o to, kdo má na co právo (podle zákona), ale o lidskou schopnost se dohodnout, znát své možnosti a nepřistoupit na manipulaci a vydírání, případně najít jiné možnosti pomoci (např. využití odlehčovací služby, pečovatelské služby, asistence atd.). Pokud péče probíhá ve stresu, nespokojenosti a pocitu křivdy, mívá destrukční dopad pro obě strany.

Je v pořádku, pokud si pečující uvědomuje, že opečovávaný by se musel stále doprošovat o péči, a tedy mu vychází vstříc. Je ale také v pořádku, že opečovávaný pečujícího nevydírá svojí bezmocností. Je také v pořádku, pokud se pečující k opečovávanému chová ohleduplně a s úctou a respektuje jeho potřeby (např. opečovávaný chce krmit pomaleji, chce své oblečení, ale pro pečujícího je to více práce). Na druhou stranu někdy pečující raději 100× potlačí sebe, než by omezil opečovávaného, a to je extrém z druhé strany (např. opečovávaný vyžaduje zdvihání bez pomůcek, protože se v nich necítí jistě, ale tím si pečující ničí záda).

Péče je tedy o hledání společné cesty, naplňování očekávání, zvýšené komunikaci a schopnosti spolupráce.

PÉČE A JEJÍ CENA, SMLUVNÍ UJEDNÁNÍ

Pokud je pečujícím soukromá osoba, pečuje defacto místo svého zaměstnání. Pokud by nepečovala, mohla by si pro své potřeby zajistit peníze svojí prací (např. zaměstnání, podnikání, práce na své zahrádce atd.).

Toto je podstatné např. při řešení nároku na důchod pečující osoby, při plnění podmínek pro potřeby dávek v hmotné nouzi (získávat prostředky vlastní prací), nebo při placení zdravotního pojištění.

Pečující prokazuje, že pečuje potvrzením „Potvrzení prokazující dobu poskytování péče“.  - vystavuje Úřad práce na žádost pečujícího.

Péče se dá srovnat s běžnou prací. V sociálních službách se také péče poskytuje za pomocí zaměstnanců – pečovatelek, které za svoji práci dostávají mzdu.  Cena za péči je na dohodě mezi pečujícím a opečovávaným. Nevzniká tady pracovní smlouva, ale velmi podobný dokument, který se nazývá smlouva o péči. Mezi rodinnými příslušníky je dohodnuto ústně (kdo pečuje a za kolik), ale mezi neblízkými osobami je nutné mít smlouvu písemnou.

Ve smlouvě je potřeba alespoň upravit, kdo o koho pečuje, jak má péče probíhat (co a kdy bude poskytnuto za péči a v jakém rozsahu, čase, místě), jaká jsou pravidla spolupráce a kolik bude a kam za péči zaplaceno, jak lze spolupráci ukončit. Vliv na výši má zpravidla finančních možnostech opečovávaného.

Cena péče se stanovuje často podle skutečné výše přiznaného příspěvku na péči.  Příjemce příspěvku je povinen dle zák. č. 108/2006 Sb. § 21 odst. 2 písm. d) využívat příspěvek na zajištění potřebné pomoci osobou blízkou nebo asistentem sociální péče uvedeným v § 83 nebo poskytovatelem sociálních služeb, který je zapsán v registru poskytovatelů sociálních služeb podle § 85 odst. 1, nebo dětským domovem anebo speciálním lůžkovým zdravotnickým zařízením hospicového typu. Ale to je třeba u nejvyššího příspěvku i tak dost málo. Např. pokud je příspěvek na péči ve výši 19 200 Kč (při úplné závislosti opečovávaného) a péče je potřeba alespoň 8 hodin každý den (tj. 8 hodin × 30 dnů = 240 hod.), tak vychází, že má pečující na hodinu jen 80 Kč, a to ještě pravděpodobně musí být u opečovávaného déle, kdyby se náhodou něco dělo. Pečující nemá proplácenou dovolenou a ani nemocenskou (pokud to mezi stranami není ujednáno).

Také je možné dohodnout platbu podle výše zaručené mzdy (minimální mzda je od 1.1.2020 stanovena na 87,30 Kč na hodinu, ale pečování patří minimálně do 2. tarifu zaručené mzdy, což odpovídá částce 96,30 Kč za hodinu), nebo jiným způsobem, který bude všem vyhovovat.

A čemu se budeme věnovat příště? Sociálnímu a zdravotnímu pojištění, dani z přijmu, ale i vzdělávání pečujících.

Zdroj: text: Mgr. Radka Pešlová, MPSV, redakčně kráceno, foto: unsplash.com