Přidej
příběh
foto k článku
30.12.2019 | Celá ČR | Mrázková Marcela redakce VOZEJKOV | 1

Máma na vozíku Tereza Marková

Narodila se jako zdravé dítě. Pak ji ale ve 14 letech zasáhl zánět míchy, který se spustil asi kvůli očkování proti spalničkám a infekci boreliózou. Od té doby je na vozíku.

Tereza je ochrnutá od prsou dolů. Rukama hýbe, ale nedokonale, některé svaly na rukou má bohužel také nefunkční. Podle lékařů prý šance na zlepšení neexistuje. Zlá doba temna. Dnes už dvojnásobná maminka vzpomíná na nelehké dospívání s hendikepem. „Po revoluci ještě nebylo tak „snadné“ být vozíčkářem jako dnes. Jak vytáhl člověk paty ven z domu, byl za ufona. Všude schody, nikde žádný bezbariérový přístup. Péče i pomůcky byly tehdy mnohem horší. Rodiče to také nenesli snadno, jsem jejich jediné dítě. Byla to pro všechny taková doba temna,“ přiznává Tereza.

 

Cesta ke štěstí

Naštěstí tohle těžké období překonala a cesta ke štěstí byla volná – ve 22 letech potkala svého manžela. Poznali se v centru pro vozíčkáře, kde on byl tehdy na civilní vojenské službě. „Můj muž je štěstí mého života. Bez něj by nebyly nejen naše děti, ale ani já, taková, jaká jsem teď,“ svěřuje se Tereza a přiznává, že hlavně on si moc přál založit rodinu. Ovšem Tereza tehdy dost váhala. „Nehrnula jsem se do toho a vozík byl dobrou výmluvou. Nemyslela jsem si, že chci přivést dalšího člověka do tohohle nepřívětivého světa... Ale pak mě Tom přesvědčil. Dnes jsem za děti moc vděčná,“ říká sympatická maminka. Nakonec se jí narodili dva krásní kluci a to dva roky po sobě.

 

Otázka sebevědomí

Mít dvě malé děti brzy za sebou bývá náročné, s hendikepem rozhodně o dost víc. „Myslím, že je to stejné u všech rodičů – nejdřív nezvládáte jedno dítě a když se vám narodí druhé, pochopíte, že s tím jedním to byla pohoda. Takže taková klasika, jen ještě trochu zkomplikovaná vozíkem,“ říká Tereza a dodává: "Nejtěžší bylo přesvědčit sebe samu o tom, že já jsem pro naše děti ta nejlepší maminka na světě, i přestože jsem ochrnutá. Měla jsem pocit, že každému, kdo mi kdy pomáhal, jde práce s nimi lépe než mně. Ale postupem času jsem se naučila pracovat s dětmi i se svým sebevědomím.“

 

Sdílení a podpora

„Samozřejmě mi vadilo a vadí, že s kluky nemůžu normálně skotačit a sportovat. I je to mrzí a přáli by si, abych chodila. Přejí si to pod stromeček, když padá hvězda...Když jedu do Paraplete, kladou mi na srdce, ať pořádně cvičím a vrátím se bez vozíku, chodící. Ale nemyslím si, že by je to trápilo nějak hodně, “ popisuje Tereza. Právě Centrum Paraple jí tehdy hodně pomohlo. „Po porodu prvního syna jsme tam začali jezdit na kurzy. Člověka povzbudí, když vidí, že lidi ve stejné situaci zvládají víc věcí, než já, a také je obohacující setkávání a sdílení pocitů a zkušeností. To s chodícími čerstvými maminkami nešlo. Dodnes do Paraplete jezdím na rehabilitace a vždycky si to tam hezky užiju.“

 

Život s hendikepem

A co Tereze hendikep vzal a dal? „Vzal mi svobodu, nezávislost a radost z pohybu, vlastně celý plnohodnotný dospělý život. Dal mi ale jisté ukotvení v rozletu, lásku k moudrosti a studiu, diplomacii a dovednost udržovat kvalitní mezilidské vztahy. Dal mi určitý nadhled a naučil mě netoužit po tom, co nemůžu mít. A taky mi dal možnost potkávat báječné lidi, kteří se kolem vozíčkářů i v našich řadách pohybují.“

 

Zdroj: článek byl publikován s laskavým svolením časopisu Claudia

Diskuse

Hana Sixtová | 2.1.2020 15:48

V roce 2016 jsme na Vozejkov.cz zařadili překlad tří článků švédského webu pro rodiče s poraněním míchy SCIparenting.com:

- téma plodnost 

- téma těhotenství

- téma porod.

Těší nás, že součástí článků jsou i reference "našich" spinálních maminek (včetně Terezy Markové) i odborníků. Věřím, že informace jsou i s odstupem pár let stále aktuální a mohou obohatit.

 

Přidej komentář