Tato informace není přesná. V případě souběhu elektrického invalidního vozíku (EIV) s mechanickým vozíkem pro užívání jedním uživatelem již velmi dlouho jedná CZEPA ve spolupráci s NRZP ČR a dalšími organizacemi s Ministerstvem zdravotnictví ČR i jednotlivými zdravotními pojišťovnami, aby byl tento stav lépe legislativně upraven. Tento problém je totiž velmi dobře znám. Náš spor tkví v tom, že organizace zastupující zájmy pojištěnců a uživatelů vozíků tvrdí, že EIV a mechanický vozík nejsou jedna a tatáž pomůcka, tzn. stejný zdravotnický prostředek. Zákon totiž zakazuje uhradit z veřejného zdravotního pojištění stejný zdravotnický prostředek, ve stejnou dobu, pro stejného pojištěnce, vícekrát. Pojišťovny samozřejmě tvrdí, že tyto vozíky jsou identický zdravotnický prostředek a odmítají z toho důvodu souběh vozíků hradit. Stanovisko pojišťoven je samozřejmě nesmysl, protože každý z vozíků je zcela jinak používán (má jiný způsob použití), ale pro pojišťovny je tento názor samozřejmě ekonomicky výhodnější.

Bohužel, za celou dlouhou dobu tohoto vyjednávání se zatím nenašla politická vůle (napříč všemi stranami) tuto situaci změnit. Zatím jsme tedy dospěli ke kompromisní dohodě s VZP ČR, že každý případ žadatele o tento souběh vozíků bude posuzovat přísně individuálně a pokud se prokáže, že ze zdravotních důvodů je tento souběh nevyhnutelný, pojišťovna oba vozíky svému pojištěnci schválí a zapůjčí. Tento proces však je bohužel zatím poměrně komplikovaný, není vůbec běžný a prokazování potřebnosti obou vozíků není pro pojištěnce vůbec jednoduché.

Organizace zastupující zájmy vozíčkářů nepovažují tento stav za ideální a i nadále se snaží o zpřesnění stávající legislativy tak, aby tento spor mezi zdravotními pojišťovnami a pojištěnci zcela zanikl. Aby nárok byl stanoven zákonem. Bohužel velmi těžko získávají mezi politiky, napříč politickým spektrem, spojence k tomu, aby úprava tohoto zákona byla navržena a schválena. I nadále ovšem chceme tento problém řešit a věřím, že se to v budoucnu nakonec podaří.

Jako resumé můžu sdělit, že tento souběh v zásadě, v jednotlivých případech možný je, ale jednání a dokladování nejsou vůbec jednoduchá a vše je nutné velmi dobře vyargumentovat a zdůvodnit.

Zdeněk Žižka

Velmi dobře chápu, že absolvování celé složité procedury při předpisu a schválení elektrického invalidního vozíku (EIV) je pro Vás problematické, zatěžující a může se Vám zdát dokonce ponižující. Musím však bohužel konstatovat, že vůbec nesdílím Váš názor, že tento proces při schvalování vozíku je zbytečný.

V případě, že Vám zdravotní pojišťovna zapůjčuje nový elektrický vozík poté, co jste již předtím elektrický vozík několik let (a třeba i bez jediného problému) užíval, nevzniká Vám automaticky nárok na schválení a zapůjčení nového vozíku. A v žádném případě pak ne automaticky po sedmi letech.  Sedm let užívání el. vozíku je v zákoně stanoveno jako směrná užitná doba, nikoliv jako životnost vozíku, která automaticky po sedmi letech končí. Směrná užitná doba je pouze o tom, že Vám po tomto čase vzniká pouze možnost předpisu nového EIV.

Samotný předpis ovšem probíhá tak, že nejdříve musí autorizovaný servis podat návrh na vyřazení starého EIV. To může udělat pouze v případě, že je původní EIV již natolik poškozen, či opotřebován, že jeho oprava již není možná, nebo není ekonomická (oprava by byla neúměrně drahá v poměru k ceně nového vozíku). Po tomto návrhu se dostaví od pojišťovny na technickou prohlídku krajský revizní technik, který nezávisle posoudí technický stav starého EIV z výše uvedeného pohledu. Pokud posoudí, že EIV je ještě opravitelný a oprava je ekonomická (není výrazně drahá), rozhodne vozík neodepsat. V takovém případě je vozík pouze opraven a i nadále používán po neomezenou dobu do chvíle, kdy nenastanou výše uvedené předpoklady pro jeho odpis. V praxi je pravidlem, že původní vozíky jsou používány mnohem delší dobu, než sedm let (cca 8 – 10 let).

Poté, jakmile je u starého EIV schválen jeho odpis, může teprve být předepsán EIV nový. V takovém případě je plně na místě, aby pojištěnec absolvoval znovu všechna potřebná vyšetření lékaři specialisty, o kterých se zmiňujete. Osm až deset let je totiž velmi dlouhá doba nato, aby se zdravotní stav uživatele EIV velmi radikálně změnil. A to ne směrem ke zlepšení zdravotního stavu, jak se domníváte, ale naopak k jeho radikálnímu zhoršení. Může se tak stát, že po této době již opravdu nemusí být uživatel schopen nový EIV bezpečně ovládat. A ten se samozřejmě zapůjčuje opět s perspektivou 8 - 10 let dalšího spolehlivého a bezpečného užívání.

Je třeba si uvědomit, že EIV využívá velmi různorodá skupina pojištěnců s různými, často velmi radikálně odlišnými diagnózami. U některých diagnóz, které jsou vysoce progresivní, skutečně může nastat situace, že pojištěnec již není schopen nadále vozík bezpečně a za všech podmínek ovládat. Jde především například o různé diagnózy muskulární dystrofie, psychická onemocnění, oční choroby, nebo další progresivní choroby. Z tohoto pohledu je velmi důležité, aby se ke zdravotnímu stavu konkrétního žadatele o EIV vyjádřili všichni jmenovaní lékaři specialisté, kteří přebírají zodpovědnost za to, že je plně schopen, z jejich pohledu, vozík bezpečně užívat. Zde nestačí, aby zdravotní stav posoudil pouze praktický lékař, neboť ten při některých diagnózách nemusí mít dostatečné odborné znalosti k posouzení momentálního zdravotního stavu žadatele, nebo může mít k dispozici jen velmi zastaralou dokumentaci od specialisty. Nebo, a to v horším případě, může pojmout své vyjádření pouze formálně, nebo na základě svých nadstandardních vztahů se žadatelem, může posoudit zdravotní stav žadatele neobjektivně jako nevyhovující, nebo naopak vyhovující pro užívání EIV, ačkoliv objektivní realita může být jiná.

Myslím, že je plně na místě jednou za tak dlouhou dobu tato vyšetření absolvovat. Tento postup nelze považovat za nějaký rozmar pojišťovny, šikanu, či dokonce ponižující proceduru. Je nutné si uvědomit, že pojišťovna přebírá plnou zodpovědnost za to, že zapůjčí EIV uživateli, který při jeho používání nezpůsobí žádnou škodu, nebo zranění ani sobě, ale ani svému okolí. Takový pojištěnec se totiž samozřejmě s EIV pohybuje i mezi lidmi na veřejných prostranstvích, nebo v hustém, silničním provozu.

Zdeněk Žižka

Dobrý den, odpovědí na Vaši otázku Vás však nejspíš příliš nepotěším. Pokud zdravotní poškození Vašeho syna vzniklo před dvaceti lety a tehdy jste se nepokoušeli žádnou náhradu škodu uplatnit, všechny lhůty pro uplatnění náhrady škody již uplynuly marně a to jak tzv. „subjektivní“ lhůta, tak tzv. „objektivní“ lhůta. A to jak podle starého Občanského zákoníku (podle kterého je v tomto případě nutné postupovat), tak i podle nového Občanského zákoníku (platného a účinného od 1.1.2014). Dvacet let je opravdu již příliš dlouhá lhůta pro uplatnění náhrady škody. Zde je nutné zohlednit princip právní jistoty pro příp. škůdce.

Osobně Vám věřím, že chyba se mohla stát (a nejspíš i stala) na straně zdravotnického zařízení, které těžké zdravotní postižení Vašeho syna, špatně provedenu operací, mohlo zavinit. Ale i v tomto případě již bohužel, nyní, není možné uplatnit náhradu škody.

Váš syn by samozřejmě mohl i v současnosti podat příslušnou žalobu o náhradu škody k soudu a v případě, že by se mu povedlo tzv. „unést důkazní břemeno“ (prokázal by patřičnými důkazy, že jeho těžké zdravotní postižení zavinila nemocnice), soud by mohl rozhodnout v jeho prospěch. Je však takřka 100% jisté, že by strana žalovaná namítla promlčení jeho nároku na náhradu škody. Soud by tak mohl pouze vyslovit názor, že zdravotnické zařízení sice škodu způsobilo a zavinilo, ale náhradu škody není povinno, z důvodu promlčení, hradit. Soud by byl pro zúčastněné strany poměrně finančně i jinak nákladný a výsledkem by, v nejlepším případě, byl pouhý výrok o zavinění nemocnice. V horším případě by nepadl ani tento výrok a všechny náklady soudního řízení, tedy náklady Vašeho syna, ale i protistrany by mohl být uznán povinným hradit Váš syn.

Zde je však vůbec základní a velkou otázkou, jak by se povedlo, po tak dlouhé době, dokázat, jak vůbec poškození přesně vzniklo, kdo a kde přesně toto poškození zavinil. Po tak dlouhé době již většinou neexistují žádné doklady z té doby, neboť zdravotnická dokumentace již je skartována a případní svědci si samozřejmě již vůbec nic nepamatují. Velkým otazníkem je i označení samotného subjektu na straně žalované. Mám na mysli skutečnost, zda ještě vůbec existuje nemocnice, kde se Váš syn léčil a pokud existuje, zda má stejného zakladatele, či vlastníka, jako tehdy. Tedy zda jde o identický subjekt, jako ten před 20 lety. Pokud byla privatizována, je velkým otazníkem, zda vůbec ještě existuje právní nástupce původní nemocnice. Nelze totiž žalovat subjekt, který sice nyní existuje, ale nemá s původní nemocnicí již vůbec nic společného.

Ze svého pohledu tedy vidím uplatnění náhrady škody Vašeho syna v současné době jako zcela nereálné. 

Zdeněk Žižka